Anarchistická federace

Píšou jinde : Nežereš maso? Dostaneš to sežrat. Ke kampani Agrární komory a ministerstva zemědělství

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2022/12/nezeres-maso-dostanes-to-sezrat-ke-kampani-agrarni-komory-a-ministerstva-zemedelstvi/

Kampaň Žeru maso poukázala na výrazně negativní vztah české společnosti k lidem, kteří odmítají jíst živočišnou stravu.

Kampaň Žeru maso, která vstoupila do veřejného prostoru za podpory Agrární komory a ministerstva zemědělství na sklonku listopadu 2022, vzbudila vášnivou veřejnou debatu, a to nejen kvůli svému provokativnímu názvu a mottu „Jsem masožravec a nestydím se za to.“ Jedná se o vyvrcholení a veřejnou artikulaci napětí mezi těmi, kteří maso (a v případě veganství jakékoliv živočišné potraviny) z různých důvodů nekonzumují, a těmi, na jejichž každodenním jídelníčku masitá jídla chybět nesmí.

Kampaň vzbudila řadu kritických ohlasů, které se týkaly jednostrannosti a manipulativního, až dezinformačního charakteru kampaně. Ten spočíval v zamlčování rizik spojených s konzumací masných výrobků a v poskytnutí neúplných informací o dopadech živočišného průmyslu na životní prostředí, ale kritice neušlo ani marnění veřejných zdrojů, ze kterých byla prostřednictvím ministerstva zemědělství financována. Podnikatel a člen Agrární komory Josef Diviš ji přesto označil za zdařilý PR výkon, který dosáhl svého hlavního cíle – „aby se tato problematika dostala do toho mediálního prostoru.“

Média konflikt označila za pokračování kulturních válek mezi veg*any (pojem veg*an se používá pro označení veganů i vegetariánů) a masožravci. A něco na tom bude. Spíše, než že by však nebozí producenti masa a živočišných produktů ztráceli podporu českých strávníků, jak se nám kampaň snaží podsouvat, jsou to veg*ani, kteří se ve svém běžném životě ocitají dost často pod palbou.

Každodennost těch, kdo se stravují vegansky, často zůstává pro širší veřejnost tajemstvím. Jak se žije českým veganům a vegankám v naší stále převážně karnistické společnosti, kde je konzumace masa nejen normalizována, ale i považována za nezbytnou? S jakými problémy se potýkají při obstarávání jídla? Jak se vyrovnávají s nevraživostí a odsudky, které zažívají u rodinných večeří nebo během lékařské prohlídky?
Každodennost veganského světa

V rámci sociologického výzkumu veganství v kontextu planetárního zdraví, který se zaměřoval především na otázky tělesnosti, subjektivního zdraví a zkušenosti se zdravotní péčí v Česku, jsme vedly kvalitativní rozhovory s vegany a vegankami (někdy bývalými), mezi nimiž byli vysokoškolský pedagog, studentka antropologie, paní v domácnosti, pracovník IT firmy, PR manažerka pražské neziskovky a mnoho dalších. Všechny spojovalo to, že v určitou chvíli ze svého jídelníčku vyřadili maso a živočišné výrobky. Někteří tak učinili z etických důvodů, jiní chtěli žít ekologicky udržitelnější nebo zdravější život. Přestože je cesta veganstvím každého z našich respondentů jedinečná, charakterizuje ji řada podobných zkušeností, z nichž většina souvisí s tím, čemu britská sociální geografka Catherine Oliver říká „vegan world-making“.

Ve svém textu Vegan world-making in meat-centric societies: the embodied geographies of veganism zkoumá Oliver veganství jako vtělenou praxi, která i přes svoji ukotvenost ve veganově těle sahá za jeho hranice. Každý vegan se tak skrze své tělo podílí na projektu „dělání” veganského světa v maso-centrických společnostech, kde je skoro neustále vystaven tlaku karnistického narativu a institucionální infrastruktury.

Snaha veganů začlenit se do neveganského okolí pak spočívá především v normalizaci veganství a snaze vyhnout se obrazu vegana-morouse nebo, slovy jednoho našeho respondenta, „vegan-fašisty“. Mnozí vegani bojují proti svému vyloučení ze společnosti všežravců, odmítají být tzv. „vegan killjoy at the table“ a nechtějí se vzdávat vztahů a rutin, které byly součástí jejich před-veganských životů. Neveganská společnost pěstující stereotypy o veganech však může představovat stresující prostředí, proto se vegani musí často podrobit dominantním normám a splynout s okolím, čemuž pomáhá takové veganské jídlo, které maximálně imituje to „normální“, tj. živočišné. I to je jedna z okolností, které vegany vedou ke konzumaci nepříliš zdravých, vysoce zpracovaných rostlinných produktů, do kterých (správně, ale účelově) tepala kampaň Žeru maso.

Veganský „world-making“ se ale neomezuje jen na otázky vztahů s okolím nebo hledání veganských potravin, které jsou dnes již dostupné v každém supermarketu: respondenti vysvětlují, že pro ně veganství obnáší i pečlivější plánování svého času a aktivit. V Praze se s nečekaným hladem vypořádat lze – přestože i zde jsou možnosti poněkud omezené – ale výlet někam mimo město může představovat výzvu ve smyslu zajištění potravy, jelikož ne každá česká hospoda nabízí veganské alternativy, a nápad jít někam „na pivo“ s kamarády-nevegany může ztroskotat už ve stadiu volby vhodného podniku. Být veganem či vegankou vyžaduje jednání, které zůstává před okolím často skryto, ať už jde o zkoumání hospodského menu večer před setkáním s kamarády nebo plánů ohledně zajištění obživy během výletu mimo Prahu. Někdo tuto potřebu plánovat a strukturovat vnímá jako drobné komplikace. Někoho s tím spjaté úsilí a pocit nesvobody vedly k postupnému odklonu od veganství.

Z veganství jako z pozitivní, eticky a ekologicky motivované stravovací volby se tak v řadě kontextů stává „sociální omezení“ a náročnost každodenního pohybu v neveganské infrastruktuře a nutnost své veganství opakovaně obhajovat někdy vytlačuje vegany do bubliny mimo společenství masožravců. Většina z lidí, s nimiž jsme během posledních šesti měsíců mluvili o tom, jaké to je být veganem, si vzpomíná na nechápavé, někdy až kritické reakce svého okolí. U nikoho z nich nedošlo sice k přetržení rodinných vazeb, tak jak je tomu někdy u LGBT+ lidí, i přesto může být ale podobná zkušenost dost nepříjemná až traumatizující.
Role zdravotnictví

Odmítání a stigmatizace veganství jsou přitom vtěleny i do institucí zdravotní péče, tedy tam, kde by řada veganů a veganek ráda hledala podporu pro to, jak se stravovat bez ohrožení svého dlouhodobého zdraví a kondice. Respondenti často mluvili o tom, že své veganství před zdravotníky raději ani nezmiňují, protože nechtějí čelit kritické reakci, s níž mají předchozí vlastní zkušenost, nebo o které slyšeli od známých. Pokud se k veganství přihlásí, setkávají se často buď s odsouzením, nebo – v lepším případě – s tím, že se jejich veganství prostě nebere v úvahu.

Estonská studie veganství v kontextu biomedicínských praktik líčí situaci podobnou té, kterou popisovali i naši respondenti. Socioložka Kadri Aavik tvrdí, že veganovo tělo je v biomedicíně konstruováno jako tělo deviantní, a tedy podvyživené či ohrožené. Často přitom nejsou takové závěry založeny na skutečných zdravotních parametrech, nýbrž na stereotypech a domněnkách o veganství, které je lékaři a priori patologizováno. Ze strany zdravotníků cítí vegani touhu být „napraveni” na sociálně a politicky přijatelná těla konzumující masitá jídla.

Péče o vlastní veganské zdraví a výživu se tak často stává záležitostí samostudia. Nováčci se musí probrat gigabity různých, často rozporuplných informací, přihlásit se do veganských facebookových skupin, naučit se nazpaměť všechny živiny a minerály, které jim s vyřazením živočišných potravin mohou chybět. Institucionální a odborná podpora je nahrazována podporou neformální ze stran zkušenějších přátel, kteří si již stihli vytvořit vlastní „medicínské vědění“. A i kdyby bylo jakkoli spolehlivé a zobecnitelné, cílené krevní testy jim známí, pokud zrovna nepracují ve zdravotnictví, těžko udělají.

Nemusíme být všichni vegani a určitě ne každý může na veganské stravě dlouhodobě prosperovat. Být dobře striktním veganem není triviální úkol, a to především v masocentrické společnosti. Skoro všichni v naší části světa bychom ale měli omezit konzumaci masa – ve prospěch svého i planetárního zdraví. To nám vegani připomínají, a právě proto zřejmě i mnohé z nás a našich modernistických, karnistických institucí jejich stravovací volba irituje. Ať už ve prospěch rostlinné stravy nebo za pomocí mikroby vyráběného masa, po kterém volá ekoklimatická iniciativa Reboot Food, je tradiční české vepřo-knedlo-zelo, které dnes notně přiživuje globální klimatickou a ekologickou krizi, jako základ jídelníčku skutečně ohroženo. A to zřejmě producenti masa z Agrární komory vlastně oprávněně tuší.

Varvara Borisova je sociální antropoložka, Tereza Stöckelová je socioložka.

Verze pro tisk 3.12.2022 a2larm.cz
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Promítání a diskuze o současné situaci na polském pohraničí

26. 2. 2023, Děčín

Prezentace kolektivu No Borders Team …(více)

Nikdo není ilegální

27. 2. 2023, Plzeň

Kolektiv No Borders o situaci na polsko-běloruských hranicích …(více)

Nikdo není ilegální

28. 2. 2023, Brno

Kolektiv No Borders o situaci na polsko-běloruských hranicích …(více)