Anarchistická federace

Píšou jinde : Útok na španělskou ambasádu v Janově v roce 1949

Toto je kopie článku uveřejněného na anarchoctenar.noblogs.org.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://anarchoctenar.noblogs.org/post/2022/09/28/utok-na-spanelskou-ambasadu-v-janove-v-roce-1949/


Antonio Téllez Solà je u nás známý jako autor skvělé knihy Sabaté – městská guerilla ve Španělsku. Knih a článků o anarchistickém odboji proti Frankově diktatuře ale napsal výrazně více. Protože mě toto téma zajímá, rád bych v budoucnu připravil překlady alespoň některých jeho kratších textů. Jako první přináším článek o útoku na španělskou ambasádu v Janově.

Útok na španělskou ambasádu v Janově v roce 1949

Antonio Téllez Solà

Octavio Alberola a Antonio Téllez

V boji libertariánského hnutí proti Frankovu režimu vyčnívá rok 1949 jako jeden z nejkrvavějších, velké počty osvědčených a prověřených bojovníků tehdy byly nemilosrdně zlikvidovány. Systematické vraždění začalo už v letech 1947 a 1948, kdy byli mimo jiné zabiti Antonio López a Diego Franco Cazorla (“Amador Franco”), kteří byli zastřeleni v San Sebastianu a Raúl Carballeira Lacunza a Ramón González Sanmarti, kteří byli zastřeleni v Barceloně.

Ačkoliv náš výčet asi není úplný, míra úmrtí v roce 1949 měla obrovský dopad jak na městské guerillové skupiny, tak na skupiny působící v pohořích Aragonie a Andalusie, nemluvě o dalších regionech, jejichž výčet by byl příliš dlouhý.

Ten rok začal lednovým vojenským soudem, který vynesl trest smrti nad dvěma partyzány z Aragonie: Justinianem Garciou (“El Macho”) a Pedrem Acostasem Cánovasem (“El Chaval”), oba byli rodáky z Utrillasu (Teruel). Byli popraveni v Zaragoze 22. března.

9. března byl po přestřelce s bezpečnostními silami v Torrase zraněn a zatčen Galicijec José López Penedo, 4. února 1950 pak stanul před popravčí četou v Barceloně, společně s 31 let starým Carlosem Vidalem Pasanauem, Saturninem Culebrasem Saizem a Manuelem Sabatém Llopartem, všichni byli zajati v roce 1949.

Miguel Barba Moncayo (“Reyes”) byl sotva propuštěn z vězení, kde skončil po svém zatčení v roce 1947, když byl 11. března 1949 u sebe doma chladnokrevně zavražděn policií.

Uprostřed května 1949 pronikl přes provincii Huesca do Španělska tým deseti partyzánů. Osm z nich přišlo o život: Fabián Nuez Quiles (36), Rogelio Burillo Esteban (35) a Jorge Camón Biel (35) byli zastřeleni, když se snažili překročit řeku Ebro poblíž Alborge (Huesca). O několik dní později byli zajati ostatní členové skupiny a pět jich bylo zastřeleno v Zaragoze dne 8. května 1950 – Manuel Llovet Isidro (43), José Capdevila Ferrer (29), Manuel Ródenas Valero (31), Alfredo Carvera Cañizares (37) a Roger Ramos Rodriguez (30). Zbývají dva, kteří přežili, strávili 20 let ve vězení.

V červenci další jedenáctičlenný partyzánský oddíl, opět z Francie, ztratil v provincii Huesca Aurelia Martiho (24) a Antonia Riberu (30).

V září zahynul italský libertarián Helios Ziglioli (21), když padl do léčky, kterou na něj v barcelonské provincii nastražilo četnictvo.

V říjnu dlouhý seznam libertariánských militantů, padlých ve štvanici rozpoutané Frankovým režimem, zahrnoval jen v samotné Barceloně tato jména: Luciano Alpuente, José Sabaté Llopart, Julio Rodriguez Fernández, Juan Serrano, Arquimedes Serrano Ovejas, Victor Espallargas, José Luis Barrao a Francisco Martinez Márquez. Mnozí další byli zatčeni a poměrně dost jich bylo zastřeleno, jako tomu bylo v případě Josého Péreze Pedrera, Pedra Adrovera Fonta, Jorgeho Ponse Argilese, Santiaga Amira Gruañase, Cinése Urrea Piñi, nemluvě o dříve uvedených soudruzích popravených společně s Josém Lópezem Penedem.

11. listopadu došlo v provincii Barcelona k zatčení Juana Vilelly (“Moreno”), kterému bylo 47 let, Josého Bartobilla (25), Josého Puertase (47) a bratrů Miguela Guitó a Jaimeho Guitó, během několika dní byl každý z nich zavražděn v krajině za městem.

Jako by to nestačilo, 22. prosince překročila hranice další akční skupina směřující do Barcelony, byla to skupina “Los Maños”, Wenceslao Jiménez Orive byl zastřelen na ulici 9. ledna 1950 a další dva členové skupiny, Simón Gracia Flerigan a Plácido Ortiz Gratal byli zatčeni v ten samý den – oba byli zastřeleni 24. prosince 1950.

K dovršení těchto jatek, která rok 1949 přinesl, zahynuli v horách poblíž Cadizu 30. prosince legendární partyzáni Barnabé López Calle a Juan Ruiz Hercano.

Tento masakr přirozeně pokračoval i v roce 1950. Uvedeme zde jenom partyzány Pedra Vargase Valverdeho (“Castellanot”), který měl 32 let a Juana Subinyase Herase (39), oba byli zastřeleni v březnu v Geroně.

Mnohá z těchto jmen nebyla nikdy zveřejněna v exilové komunitě, možná proto, aby to neodradilo další dobrovolníky předurčené následovat stejný osud.

Události v Katalánsku, které jen stěží mohly být zcela ututlány, vzhledem k tomu, že se jednalo o pohraniční region a trvale oblíbený rajón soudruhů zapojených do boje proti Frankovi, vyvolaly obrovskou odezvu v zahraničí.

Jeden z projevů protestu a asi ten nejsenzačnější z nich, se odehrál v italském Janově, kde trojice mladých italských libertariánů zaútočila na frankistického konzulárního zástupce.

V úterý 8. listopadu 1949 se kolem poledne objevili u španělského konzulátu na ulici Via Brigata Liguria tři italští anarchisté, byli to Eugenio De Lucchi (21), Gaspare Mancuso (26) a Gaetano Busico (25).

Busico měl u sebe pistoli Beretta a v kožené aktovce pak německý granát Sipel, včetně dřevěné rukojeti k vrhání. Mancuso měl pistoli ráže 7.65 a láhev petroleje, De Lucchi měl 9mm Berettu s krátkou hlavní.

Trio sdělilo vrátnému nějakou věrohodnou záminku svého příchodu a následně vystoupilo do prvního patra. Busico je vedl ke kancelářím, následován De Lucchim a Mancusem jako posledním. V čekárně našli celkem patnáct lidí, jak z personálu, tak z řad veřejnosti. Se zbraněmi v rukou anarchisté sdělili těmto lidem, že se nemusejí bát, protože se zajímají jen o španělského konzula. Zatímco Busico a De Lucchi drželi všechny v bezpečném odstupu, Mancuso přeřízl telefonní linky a vyrazil do konzulovy kanceláře. Tam ovšem nikdo nebyl, tak alespoň na zemi udělal hromadu z nějakých papírů a kusů nábytku a polil ji petrolejem.

Konzul Juan Teixidor Sanchez byl pryč, podle všeho odešel na recepci pořádanou lodní dopravní společností Italia na palubě parníku Conte Biancamano.

Zatímco se Mancuso věnoval své misi, přišel Busico a sám se přesvědčil, že je konzul opravdu nepřítomen, své pocity si mohl vybít jen na portrétu generála Franka, který roztřískal napadrť. Pak otevřel okno, za kterým visel falangistický symbol a červenožlutá vlajka, oboje strhl dolů a místo toho vyvěsil černorudou vlajku s mottem „žádný Bůh, žádný pán“ – vlajku starých militantů z Janovské Anarchistické Federace.

Mancuso a Busico se vrátili do čekárny a aby předešli panice, upozornili přítomné lidi na to, co se chystají udělat, Busico pak hodil svůj granát do konzulovy kanceláře, která ležela na konci dlouhé chodby. Granát explodoval a Busico se vydal obhlédnout škody a zapálit papíry polité petrolejem.

Během pár minut byli všichni venku z konzulátu, De Lucchi se vmísil mezi ostatní lidi, po něm vyběhl ven Mancuso a pak Busico, který se chtěl před odchodem ubezpečit, že na místě nikdo nezůstal. Když sbíhal ze schodů, narazil na vrátného, který se snažil zamknout dveře do ulice. Busico mu musel pohrozit namířenou zbraní, aby se dostal ven.

Od té chvíle události nabraly obrat k horšímu. De Lucchi, ještě pořád celý rozrušený, stále třímal v ruce zbraň, když vykročil do ulice a byl rychle zatčen. Když se dostal na ulici Mancuso, zabočil ostře doleva a vmísil se mezi kolemjdoucí, kdežto Busico vyrazil opačným směrem.

Než odešel pryč, Mancuso ještě vzhlédl vzhůru, aby spatřil černou část vlajky nesoucí ono podvratné motto, jak se jasně viditelná třepotá ve větru. Nastoupil do tramvaje na rohu Via Brigata Liguria a odjel ke své sestře, kde něco pojedl, oholil se a pak vyrazil do kopců počkat na příchod tmy. Kolem páté odpolední si na ulici, kde sídlil konzulát, koupil výtisk Il Mercantile. Tam si přečetl prví zprávy o útoku, než se vydal promluvit si s nějakými soudruhy, od nichž se dozvěděl, že De Lucchiho sebrali a že je držen v kasárnách karabiniérů poblíž konzulátu kvůli výslechu. O Busicovy nebyly žádné zprávy. Aby si uklidnil mysl, Mancuso nasedl do prvního vlaku do Carrary, kde bydlel jeho kamarád a do tohoto města mramorových lomů přijel pozdě v noci. V prostorách Anarchistické Federace mu řekli, že už se tam v rámci vyšetřování útoku v Janově zastavili karabiniéři.

Busico ale Janov vůbec neopustil a v době, kdy Mancuso odjížděl do Livorna v autě svého kamaráda z Carrary, Busico se spontánně sám vzdal policii, aby převzal svůj díl viny společně s De Lucchim.

Mancuso zůstal v Livornu asi měsíc, než u Ventimiglia s kamarádem překročil hranici do Francie. V Mentonu si vzli taxi do Nice a pak cestovali vlakem do Marseilles. Po několika dnech se Mancuso přesunul do Paříže, kde čekal, až bude stanoveno datum soudního přelíčení.

Zatímco se policie snažila přijít Mancusovi na stopu, janovský tisk (Il Corriere Ligure, Il Lavoro Nuovo, Il Corriere del Popolo a Il Nuovo Cittadino) přinesl vyjádření Ligurijské anarchistické federace podepsané Vincenzem Toccafondem:

„V reakci na represe rozpoutané vůči španělským anarchistům, kteří v mučeném Španělsku vyjadřují vášnivou touhu, aby si veškerý lid mohl vychutnat svobodu, spustili tři mladí anarchisté symbolickou operaci proti španělskému konzulátu. Anarchistická ideologie zastává hledisko, že každý jedinec by měl jednat na základě své vlastní iniciativy. To by měl pochopit kdokoliv, kdo se snad snaží odkrýt nějaké údajné spiknutí.

Vyjádření zatčených mladých anarchistů potvrzují to, na co jsme právě poukázali. Ligurijská Anarchistická Federace nicméně vyjadřuje svou naprostou solidaritu s těmito mladíky, kteří se snažili obětováním vlastní svobody postavit na odpor frankistické diktatuře.“

V důsledku tohoto prohlášení byl Vincenzo Toccafondo, jeden z nejstarších a nejaktivnějších propagandistů Federace, obviněn společně s přímými aktéry útoku a souzen po jejich boku na základě obvinění ze schvalování trestného činu.

V ústředí Janovských Anarchistických Skupin na adrese Via Saluzzo 2 policie provedla prohlídku a zkonfiskovala antimilitaristické manifesty, několik kopií časopisu ligurijské anarchistické mládeže Inquietudine, kopírovací stroj a nejrůznější propagační materiály.

Když bylo stanoveno datum soudního přelíčení, Gaspare Mancuso se 5. dubna 1950 vzdal italským autoritám na hraničním přechodu ve Ventimiglia, aby sdílel osud svých přátel. Znovu se k nim připojil ve věznici Marassi v Janově. Popularita, kterou si vězni získali svým protifrankistickým výstupem, jim zajistila, že byli všichni tři umístěni do stejné cely.

De Lucchi, Mancuso, Busico a Toccafondo se objevili před janovským smírčím soudem 1. června 1950, soud ale došel ke zjištění, že nemá patřičnou pravomoc a případ byl postoupen k trestnímu soudu.

Když byl případ nakonec 13. a 15. listopadu projednán, přelíčení se proměnilo v obrovskou demonstraci proti Frankovi. Aby přednesli svědectví ve věci polehčujících okolností, byli předvoláni: Federica Montseny Mane; Franco Venturi, doktor filosofie a historik moderního umění, který byl ve Španělsku vězněn v letech 1940-1941; Giaele Franchini, vdova po Mariovi Angelonim, prvním veliteli Italské sekce Kolony Francisco Ascaso (CNT-FAI), který padl během první akce jednotky 28. srpna 1936 v Monte Pelado (Huesca); Marcello Bianconi z Ligurijské Anarchistické Federace, který taktéž sloužil v Ascasově koloně; Pier Carlo Masini, publicista a význačný propagátor anarchistických myšlenek v Itálii, vynikající historik, jehož články a přednášky podporovaly kampaň započatou po roce 1945 ve prospěch anarchistů a španělského lidu; Aldo Garosci, spisovatel a uznávaný novinář, jehož účast na obhajobě obžalovaných značně přispěla k přeměně soudního řízení na obžalobu Franka a jeho režimu. Byl také přečten dojemný dopis od Carla Leviho, který se nemohl dostavit osobně. Jedním ze svědků, který vyvolal značné pozdvižení, byl inženýr Gino Bibbi, anarchista z Carrary, neboť jeho jméno se za Mussoliniho éry často objevovalo v novinových titulcích a byl považován za mozek stojící za pokusem mladého Gina Lucettiho o atentát na Duceho 11. září 1926 v Římě.

Gino Bibbi

Právní zástupci obhajoby – Tommaso Pedio, Massimo Punzo, Giuseppe Macchiavelli, Gian Barrista Brubetti, Giuliano Vasalli a Ernesto Monteverde – svými skvělými proslovy postavili na lavici obžalovaných Frankův režim jakožto hanbu lidstva.

Ve zkratce, všichni tři pachatelé i Toccafondo byli osvobozeni.

Stojí za upozornění, že soudní proces měl mnohem větší dopad, než útok samotný.

Během soudu se také objevil nový a nečekaný přístup soudní moci, která postavená před dilema zda uposlechnout diktátu lidského svědomí, nebo zda jednat jako obránce totalitního režimu pouštějícího Španělsku žilou, se podrobila prvnímu kategorickému imperativu a ve svém rozsudku uznala vysoký morální a sociální význam spáchaného činu jako plně polehčující okolnost. O ničem takovém nikdy předtím v Itálii nikdo neslyšel!

Že se v tomto případě jednalo o zcela výjimečný verdikt, to je mimo vší pochybnost, neboť zatímco

skuteční pachatelé útoku byli osvobozeni, byla tu ta absurdní okolnost, že Italové Ivan Aiati, Alfonso Failla a Gigi Damiani byli souzeni v soudní síni č. 11 Justičního paláce v Římě na základě obvinění z obhajování trestného činu, kterého se měli dopustit energickou obranou De Lucchiho, Mancusa a Busica v novinách L’Umanitá Nova. Damiani a Aiati byli odsouzeni k osmi měsícům vězení a Failla byl shledán nevinným. O měsíc dříve byl zproštěn obžaloby jiný italský soudruh a další veterán Ascasovi kolony z dob občanské války Umberto Marzocchi, který byl souzen na základě stejného obvinění.

Původní zdroj: Polémica No 58, July-Sept 1995.

Do angličtiny přeložil: Paul Sharkey.

The attack on Spain’s embassy in Genoa in 1949 (katesharpleylibrary.net)

Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy