14.5.2018

Západní „protiválečné“ hnutí se znovu probudilo k mobilizaci kolem Sýrie. Je to potřetí od roku 2011. Poprvé v roce 2013, když Obama, přestože to nakonec neudělal, zvažoval úder na vojenskou schopnost syrského režimu po chemických útocích na Ghútu, což bylo považováno za „červenou čáru“. Podruhé to bylo, když Donald Trump nařídil úder, který zasáhl prázdnou vojenskou základnu režimu v reakci na chemické útoky na Khan Sheikhoun v roce 2017. A dnes, když USA, Spojené království a Francie podnikají omezené vojenské akce, cílené údery na vojenské prostředky režimu a zařízení na chemické zbraně, po útoku chemickými zbraněmi v Dúmě, při kterém zahynulo nejméně 34 lidí, včetně mnoha dětí, které se před bombardováním skrývaly ve sklepech.

První věc, kterou je třeba u těchto tří velkých mobilizací západní „protiválečné“ levice poznamenat je to, že s ukončením války mají jen málo společného. Od roku 2011 bylo zabito více než půl milionu Syřanů. Drtivá většina civilních obětí byla zabita použitím konvenčních zbraní a 94 procent1 těchto obětí zabila syrsko-rusko-íránská aliance. V souvislosti s touto válkou, která následovala po brutálním zásahu režimu proti pokojným, prodemokratickým demonstrantům, není předstíráno žádné rozhořčení ani obavy. Není žádné pobouření, když jsou barelové bomby, chemické zbraně a napalm shazovány na demokraticky sebeorganizované komunity nebo cílí na nemocnice a záchranáře. Civilisté jsou postradatelní. Vojenské schopnosti genocidního fašistického režimu ne. Slogan „ruce pryč od Sýrie“ ve skutečnosti znamená „ruce pryč od Assada“ a ruská vojenská intervence je často podporována. Ukázalo se to i včera při demonstraci pořádané organizací Stop the War UK, kde byla ostudně vystavena řada režimních a ruských vlajek.

Tato levice vykazuje hluboce autoritářské tendence, které staví státy samotné do středu politické analýzy. Solidarita je proto rozšířena na země, považované za hlavní aktéry v boji za osvobození, spíše než na utlačované nebo neprivilegované skupiny jakékoli společnosti bez ohledu na tyranii daného státu. Slepá vůči sociální válce, která se odehrává v Sýrii, je syrský lid tam, kde existuje, považován za pouhé pěšáky v geopolitické šachové hře. Opakuje mantru „Assad je legitimním vládcem suverénní země“. Assad, který zdědil diktaturu po svém otci a nikdy neudělal, natož pak vyhrál, svobodné a spravedlivé volby. Assad, jehož ‚Syrská arabská armáda‘ může získat zpět území, o která přišla, pouze s podporou hromady zahraničních žoldáků podporovaných cizími bombami, kteří bojují vesměs proti rebelům a civilistům narozeným v Sýrii. Kolik z nich by považovalo vlastní zvolenou vládu za legitimní, kdyby začala masově znásilňovat disidenty? Je to pouze úplná dehumanizace Syřanů, která takovou pozici vůbec umožňuje. Je to rasismus, který považuje Syřany za neschopné dosáhnout, natož zasloužit si, něco lepšího než jednu z nejbrutálnějších diktatur naší doby.

Pro tuto autoritářskou levici je podpora rozšířena na Assadův režim ve jménu „antiimperialismu“. Assad je považován za součást „osy odporu“ proti americkému impériu i sionismu. Nezáleží na tom, že samotný Assadův režim podporoval první válku v Perském zálivu nebo se účastnil amerického programu nelegálního vydávání, kde byli podezřelí teroristé mučeni v Sýrii jménem CIA. Skutečnost, že má tento režim na svědomí vyvražďování pravděpodobně většího počtu Palestinců než izraelský stát, je neustále přehlížena, stejně jako to, že je více zaměřen na použití svých ozbrojených sil k potlačení vnitřního disentu než k osvobození Izraelem okupovaných Golan.

Tento „antiimperialismus“ idiotů je ten, který staví imperialismus na roveň jednání samotných USA. Zdá se, že si neuvědomují, že USA bombardují Sýrii od roku 2014. V jejich kampani za osvobození Rakky od Daeshe byly opuštěny všechny mezinárodní válečné normy a úvahy o proporcionalitě. Bylo zabito přes 1000 civilistů a OSN odhaduje, že 80 procent města je nyní neobyvatelných. Proti tomuto zásahu zde nebyly žádné protesty organizované předními „protiválečnými“ organizacemi, žádné výzvy k zajištění ochrany civilistů a civilní infrastruktury. Místo toho přijali diskurz „války proti teroru“, kdysi hájemství neokonzervativců, nyní vyhlášený režimem, že veškerá opozice vůči Assadovi jsou džihádští teroristé. Přivírali oči před Assadem, který plnil svůj gulag tisíci sekulárních, mírumilovných, prodemokratických demonstrantů k umučení a zároveň propouštěl z vězení militantní islamisty. Podobně byly ignorovány pokračující protesty konané v osvobozených oblastech v opozici vůči extremistickým a autoritářským skupinám jako jsou Daesh, Nusra a Ahrar Al Sham. Syřané nejsou považováni za tak sofistikované, aby zastávali různorodou škálu názorů. Aktivisté občanské společnosti včetně mnoha úžasných žen, občanští novináři, humanitární pracovníci jsou irelevantní. Celá opozice je zredukována na své nejautoritativnější prvky nebo je vnímána jako pouhý prostředník pro cizí zájmy.

Zdá se, že tato profašistická levice je slepá vůči jakékoli formě imperialismu nezápadního původu. Spojuje politiku identity s egoismem. Na vše, co se děje, je nahlíženo prizmatem toho, co to pro obyvatele Západu znamená – pouze bílí muži mají moc tvořit dějiny. Podle Pentagonu je v současné době v Sýrii asi 2000 amerických vojáků. USA poprvé v historii Sýrie zřídily řadu vojenských základen na Kurdy kontrolovaném severu. To by mělo zajímat každého, kdo podporuje syrské sebeurčení, avšak bledne to ve srovnání s deseti tisíci íránských vojáků a íránskými šíitskými milicemi, které nyní okupují velké části země nebo vražednými bombovými nálety ruského letectva za podpory fašistické diktatury. Rusko nyní v zemi zřídilo stálé vojenské základny a odměnou za jeho podporu mu byla udělena exkluzivní práva na syrskou ropu a plyn. Noam Chomsky jednou tvrdil, že ruskou intervenci nelze považovat za imperialismus, protože bylo pozváno k bombardování země syrským režimem. Podle této analýzy by pak nebyla ani intervence Spojených států ve Vietnamu imperialismem, neboť byla pozvána jihovietnamskou vládou.

Řada protiválečných organizací odůvodnila své mlčení o ruských a íránských intervencích argumentem, že „hlavní nepřítel je doma“. To je omlouvá od provádění jakékoli seriózní analýzy moci, které by mohla na hlavní aktéry války ukázat. Pro Syřany je hlavní nepřítel skutečně doma – je to Assad, kdo se angažuje v tom, co OSN nazvala „zločin vyhlazování“. Aniž by si uvědomovali své vlastní rozpory, mnoho stejných hlasů se jasně (a oprávněně) postavilo proti současnému izraelskému útoku na pokojné demonstranty v Gaze. Samozřejmě, že jeden z hlavních způsobů, jak imperialismus funguje, je popírat domorodé hlasy. V tomto duchu pořádají přední západní protiválečné organizace konference o Sýrii, aniž by pozvaly syrské řečníky.

Dalším silným politickým trendem, který se přiklání na podporu Assadova režimu a organizoval se proti útokům USA, Spojeného království a Francie na Sýrii, je krajní pravice. Dnes je diskurz fašistů a těchto ‚antiimperialistických levičáků‘ prakticky nerozeznatelný. V USA se proti americkým úderům staví běloch Richard Spencer, alt-right podcaster Mike Enoch a protiimigrační aktivistka Ann Coulterová. Ve Spojeném království se k výzvám připojují bývalý vůdce BNP Nick Griffin a islamofobka Katie Hopkinsová. Místo, kde se alt-right a alt-left často sbíhají, je propagace různých konspiračních teorií s cílem osvobodit režim od jeho zločinů. Tvrdí, že chemické masakry jsou operace pod falešnou vlajkou nebo že záchranáři jsou Al-Káida, a tudíž legitimní cíle útoku. Ti, kteří takové zprávy šíří, nejsou přímo v Sýrii a nejsou schopni svá tvrzení nezávisle ověřit. Často jsou odkázáni pouze na zdroje ruské nebo Assadovy státní propagandy, protože „nedůvěřují MSM“ nebo přímo postiženým Syřanům. Někdy se konvergence těchto dvou zdánlivě protichůdných stran politického spektra změní v přímou spolupráci2. Takovou historii má koalice ANSWER3, která v USA pořádá mnoho demonstrací proti útoku na Assada. Oba prameny často propagují islamofobní a antisemitské narativy. Oba sdílejí stejnou artikulaci a stejné memy.

Existuje mnoho pádných důvodů, proč se bránit vnější vojenské intervenci v Sýrii, ať už jde o USA, Rusko, Írán nebo Turecko. Žádný z těchto států nejedná v zájmu syrského lidu, demokracie nebo lidských práv. Jednají výhradně ve svém vlastním zájmu. Současná intervence USA, Spojeného království a Francie není ani tak o ochraně Syřanů před masovými zvěrstvy, ale spíše o prosazování mezinárodní normy, že použití chemických zbraní je nepřijatelné, aby jednoho dne nebyly použity na samotných obyvatelích Západu. Více cizích bomb mír a stabilitu nepřinese. Existuje malá chuť vytlačit Assada od moci, což by přispělo k ukončení nejhorších zvěrstev. Přesto, když se postavíme proti zahraniční intervenci, musíme přijít s alternativou, jak ochránit Syřany před zabíjením. Je přinejmenším morálně nežádoucí očekávat, že Syřané budou držet hubu a umírat, aby ochránili vyšší princip „antiimperialismu“. Syřané znovu a znovu navrhovali mnoho alternativ k zahraniční vojenské intervenci, ale byly ignorovány. A tak zůstává otázkou, když diplomatické možnosti selhaly, když je genocidní režim chráněn před cenzurou mocnými mezinárodními podporovately, když nebylo dosaženo žádného pokroku v zastavení každodenního bombardování, ukončení hladového obležení nebo propuštění vězňů, kteří jsou mučeni v průmyslovém měřítku, co se dá dělat.

Už nemám odpověď. Důsledně jsem byla proti všem zahraničním vojenským intervencím v Sýrii, podporovala jsem proces vedený Sýrií s cílem zbavit zemi tyrana, mezinárodní procesy založené na snaze chránit civilisty a lidská práva a zajistit odpovědnost pro všechny aktéry, kteří mají na svědomí válečné zločiny. Vyjednané urovnání je jediným způsobem, jak ukončit tuto válku – a stále se zdá být stejně vzdálené jako vždy. Assad a jeho podporovatelé jsou odhodláni zmařit jakýkoli proces, usilovat o totální vojenské vítězství a rozdrtit jakoukoli zbývající demokratickou alternativu. Každý týden jsou zabíjeny stovky Syřanů těmi nejbarbarštějšími způsoby, jaké si lze představit. Extremistickým skupinám a ideologiím se daří v chaosu způsobeným státem. Civilisté pokračují v útěku po tisících, protože jsou zaváděny právní procesy jako je zákon č. 10 – s cílem zajistit, že se nikdy nevrátí do svých domovů. Samotný mezinárodní systém se hroutí pod tíhou vlastní impotence. Slova „nikdy více“ jsou dutá. Neexistuje žádné velké lidové hnutí, které by bylo solidární s oběťmi. Místo toho jsou pomlouváni, jejich utrpení je zesměšňováno nebo popíráno a jejich hlasy buď chybí v diskusích nebo je zpochybňují lidé z daleka, kteří nevědí nic o Sýrii, revoluci nebo válce a kteří arogantně věří, že vědí, co je nejlepší. Tak jsme se ocitli v této zoufalé situaci, která způsobuje, že mnoho Syřanů vítá akci USA, Spojeného království a Francie a kteří nyní vidí zahraniční intervenci jako svou jedinou naději, navzdory rizikům, o nichž vědí, že to s sebou nese.

Jedna věc je jistá – nebudu trpět nespavostí kvůli cíleným úderům na vojenské základny režimu a továrny na výrobu chemických zbraní, které mohou Syřanům poskytnout krátký oddech od každodenního zabíjení. A nikdy nebudu pohlížet na lidi, kteří staví velkolepá vyprávění nad žitou realitu, kteří podporují brutální režimy ve vzdálených zemích nebo rozšiřují rasismus, konspirační teorie a popírání zvěrstev, jako spojence.

Leila Al-Shami

přeloženo z https://leilashami.wordpress.com/author/leilashami/

29.6.2022 saledistro.org