Na Alarmu včera začal videoseriál věnovaný antifašistickému umění. Jeho autorem je sochař a antifašista Pavel Karous. 

O vztahu Fašismu a kultury toho bylo napsáno hodně, ale tento pořad bude věnován zatím souborně nezmapované domácí antifašistické tvorbě dvacátých a čtyřicátých let 20. století, a to v sugestivní komparaci se současným českým a slovenským vizuálním uměním. Prvorepublikoví výtvarní umělci, a mezi nimi i ti nejuznávanější, se stavěli proti fašismu svojí tvorbou v podstatě okamžitě, když se ve dvacátých letech 20. století objevil na politické scéně. Dokazuje to vhled do angažovaného, častokrát velmi progresivního umění namířeného proti fašistickým a nacistickým ideologiím.Po roce 1933 se Praha stává jakýmsi hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá Praha totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému a intelektuálnímu exilu.

    Po roce 1933 se Praha stává jakýmsi hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá metropole totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému a intelektuálnímu exilu.

V úvodu pořadu budou, kromě jiných teoretiků připomenuty teze sociologa umění Waltera Benjamina publikované ve vlivné ještě předválečné eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti: „Fašismus se snaží organizovat nově vznikající zproletarizované masy, aniž porušuje vlastnické vztahy, na jejichž odstranění masy naléhají. Svou spásu spatřuje v tom, že dovoluje masám vyjádřit se, ne se však domáhat svých práv… Fašismus důsledně směřuje k estetizaci politického života.“ Fašismus uchopení a udržení moci tedy staví na tom, že dovolí veřejnosti se emocionálně vyjádřit a hrát v inscenovaném divadle roli národa. Ovšem bez skutečné možnosti věci ovlivnit. „Na estetizaci politiky, jak ji provádí fašismus, odpovídají jeho odpůrci politizací umění,“ dodává Benjamin.
Politizace umění

Mnoho známých výtvarných umělců v atmosféře sílící moci fašismu vědomě politizovalo svoji tvorbu, a to i přesto, že se předtím ve své ateliérové práci věnovali docela jiným tématům. Jejich zápas se dá rozdělit do několika fází.

V první fázi, spadající především do dvacátých let, se snažili angažovaní umělci upozornit na sociální nespravedlnost a další společenské a hospodářské problémy, ze kterých fašismus vzniká. Mezi nimi můžeme vyzdvihnout malby a grafiky Václava Maška, Josefa Matruse, Jana Rambouska, Vladislava Hřímalého a sochaře Karla Dvořáka. Je dobré upozornit na to, jak byla tehdejší umělecká obec v oblasti politiky a sociálních věd dobře zorientovaná a chápala vztah mezi nejistotami širokých tříd a hrozbou fašismu.

Již ve dvacátých letech se objevují první vyloženě antifašistická díla, většinou satiry proti nově vzniklé diktatuře v Itálii a vzrůstajícím fašizujícím a nacionalistickým tendencím, jak je v Československu reprezentovala politika Jiřího Stříbrného, Karla Kramáře, Viktora Dyka a Radoly Gajdy. Mezi tato díla patří grafiky od Antonína Pelce, Adolfa Hoffmeistera, Františka Bidla, Zdenka Rykra, Otakara Mrkvičky, Štefana Bednára a dalších. Tito zmiňovaní autoři se postupem času věnovali stále více – až nakonec výhradně, antifašistickým a protiválečným tématům.

Třicátá léta poznamenala hluboká hospodářská krize způsobená krachem newyorské burzy, což byla pro demokracii fatální událost. V této druhé fázi reakcí na fašizující společenské tendence, se přidávají další významní avantgardní umělci, kteří ve své tvorbě začnou bít na poplach. Josef Čapek se ve svých karikaturách otiskovaných v Lidových novinách vyjadřuje k dobyvačné politice fašistické Itálie v severní Africe, ke krutostem frankistů ve španělské občanské válce a k německému nacismu a militarismu. Nakonec vydává tři obsáhlé cykly protifašistických kreseb Diktátorské boty, Modern times a Ve stínu fašismu. Karel Teige navrhuje obálky protifašistických knih jako například tu pro Válku s mloky od Karla Čapka, Vladimír Sychra maluje personifikaci hrůz španělské občanské války na oponu družstevního divadla D 37 (D 34). V tvorbě malířky Toyen se stále více projevují obavy z války v podobě nejrůznějších přízraků v nekonečné vyprahlé pustině. Josef Šíma maluje po návratu z baskického města Hendaye obraz Španělská revoluce a František Vojáček zobrazí horror fašisty vybombardovaného baskického města Guernika.
Praha městem uprchlíků

Po roce 1933 se Praha stává jakýmsi hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá metropole totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému a intelektuálnímu exilu. Emigranti pokračovali v Praze ve vydávání německých antifašistických časopisů Simplicissimus a AIZ, odkud je pašovali do Říše. Do těchto magazínů přispívali svými ilustracemi čeští umělci například Antonín Pelc, Adolf Hoffmeister, Antonín Bidlo, Josef Čapek, Josef Lada, Ondřej Sekora, ale i slavní němečtí emigranti jako Helmut Herzfeld alias John Heartfield, Fritz Taussig alias Bedřich Fritta, Erich Godal a Thomas Theodor Heine. Německá kulturní elita se pak potkávala po kavárnách s tou naší a Praha zažívala uvolněný duch kosmopolitismu. Emigranti se s našinci scházeli v nejrůznějších spolcích a klubech například ve vzdělávacím spolku Urania (dnes studio FAMU), Plodinové burze (dnes ČNB), Městské knihovně v Praze, budově rozhlasu i v komunistických lidových domech. Příkladem takového velmi aktivního antifašistického kulturního sdružení byl Bert-Brecht-Club vedený spisovateli Wielandem Herzfeldem a Franzem Carlem Weiskopfem.

S utečenci solidarizoval i Spolek výtvarných umělců Mánes, v jehož výstavních prostorách se v dubnu a květnu 1934 konala Mezinárodní výstava karikatury a humoru, která byla neskrývaně koncipována jako protinacistická a protifašistická. Výstavu uspořádali Emil Filla, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman a zahájil ji Josef Gočár. Vystavovalo zde třiačtyřicet umělců, a kromě výše zmiňovaných mezi nimi byli například: František Kupka, V. H. Brunner, Dr. Desiderius (Hugo Boettinger), František Gellner, Zdeněk Kratochvíl, Vlastimil Rada, Josef Novák, František Muzika, Karel Čapek, George Grosz, Otto Dix a Jean Cocteau. Legendární výstava protinacistické karikatury vyvolala ostrou reakci německého velvyslance. Největší pozdvižení pak způsobila fotomontáž Johna Heartfielda s názvem Adolf Nadčlověk – polyká zlato, ale má plechovou hubu, odkrývající spojitost mezi velkokapitálem, zbrojním průmyslem a fašismem. Toto dílo a několik dalších karikatur bylo československou policií zabaveno. Na její původní místo ve výloze Mánesu pak organizátoři hojně navštěvované výstavy dávali vždy každý den jinou novou karikaturu trefující se do hitlerismu.

Do Prahy utekl z Vídně v roce 1934 také slavný malíř Oskar Kokoschka a stal se zde československým občanem. Když se roku 1937 dozvěděl o tom, že jeho díla byla v Německu odstraněna z veřejných sbírek a částečně zničena, namaloval autoportrét Podobizna zvrhlého umělce. Vytvořil také úspěšný protestní plakát, na kterém dává osud Španělské republiky obrazně do vztahu s osudem té československé. Ačkoli plakáty policie z veřejného prostoru odstraňovala, antifašistická mládež je po nocích znovu a znovu vylepovala.
Druhá republika

Na Mnichov 29. září 1938 reagují umělci vlnou antifašistické umělecké produkce. Například Kokoschka, který 17. října odletěl do Londýna, kde na mnichovské události reagoval obrazem Červené vejce, které představuje Československo naservírované na prostřeném stole před Hitlera a Mussoliniho. Josef Čapek pár dní před Mnichovem přinesl do Lidových novin kresbu nazvanou Opuštěna, oloupena, ale nezlomena, symbolizující blížící se katastrofu, ale kvůli autocenzuře ji v redakci již neotiskli. Téma ženy-matky se zaťatou pěstí marně vzdorující nebo už tiše trpící tváří v tvář zkáze se stalo tématem celé jeho série obrazů Oheň a Touha, na níž pracoval až do svého zatčení. Vojtěch Preissig vydává k výročí založení republiky odbojový leták, na kterém lev rve vlajku s hákovým křížem. Emil Filla maluje obraz Kůň drásán lvem a další plátna symbolicky znázorňující německým agresorem ohroženou a přepadenou republiku. Sochař Břetislav Benda reagoval sousoším Lidé bez domova, které věnoval 133 tisícům československých občanů, kteří po nuceném postoupení Sudet přišli o domov.

Následovala vlna emigrace a například zmiňovaní Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister přes dobrodružné peripetie zatčení a deportace do koncentračního tábora ve Francii, nakonec přes Casablanku utekli do USA. V New Yorku pokračovali ve vytváření protifašistických plakátů, které prezentovali na výstavě War Caricatures ve slavné galerii MoMa. Výše jmenované umělce, kterým se nepodařilo včas utéct, čekal osud lidí žijících v neustálém strachu ze zatčení gestapem a deportace do koncentračního tábora. Zdenek Rykr dobrovolně ukončil svůj život skokem pod vlak, aby se vyhnul probíhající vlně zatýkání mezi intelektuální elitou. V takových podmínkách například Toyen ve svém bytě ukrývala surrealistu Jindřicha Heislera, který byl žid a vyhýbal se deportaci do Terezína, čímž mu zachránila život. Otakar Mrkvička se během protektorátu stal aktivním členem odbojové skupiny Parsifal, která měla na starost předávání zpravodajských informací exilové vládě a jen díky náhodě nebyl zatčen po jejím částečném rozkrytí za heydrichiády. Do koncentračních táborů byli odvlečeni z již zmiňovaných Josef Čapek, Emil Filla, Vojtěch Preissig, Ondřej Sekora, Bedřich Fritta a Antonín Bidlo. V koncentračních táborech často jako součásti tzv. propagačních studií, kam byli zařazováni výtvarníci, pokračovali v umělecké práci a to přesto, že by je za odhalení okamžitě čekala smrt. Ze zachovaných skrovných existenciálních děl je zřejmé, že potřeba tvořit převládla nad pudem sebezáchovy. Konce kataklyzmatu druhé světové války se dočkali s podlomeným zdravím pouze Emil Filla a Ondřej Sekora.

Znalost tvorby i osudů antifašistických umělců má pro nás nadčasovou hodnotu, ale v politicky rozbouřeném světě zasaženým hospodářskou krizí způsobenou pandemií je aktuálně velkou inspirací. Co si z jejich práce můžeme vzít dnes a jaké jsou naopak limity jejich odkazu? Jak nám může pomoci znalost angažovaného umění proti fašistickým ideologiím?

Jejich příklad nás nabádá, že v určitou chvíli je potřeba dočasně opustit zažité angažmá a veškerou sílu věnovat boji proti aktuálnímu nebezpečí. Tragický výsledek antifašistických aktivit ve třicátých letech ukazuje, že vytváření moralizujících poselství je po překročení krizového bodu nedostatečným a nejlepší prevencí proti rozpadu demokratických struktur je soudržná a solidární společnost. Musíme především předejít úplné sociální katastrofě tím, že v hospodářské krizi přistoupíme ke spravedlivějšímu přerozdělení bohatství a sanujeme potřebné. Jestliže bude ve společnosti narůstat skupina lidí bez jakýchkoli sociálních jistot, nutně to skončí podobně jako ve třicátých letech minulého století!
Antifašistické umění dnes

Pořad Antifascist Art by měl odpovídat na otázku: Jak dnes může výtvarné umění účinně pomoci v boji proti xenofobii, rasismu a nacionalismu? V první řadě se můžeme inspirovat úspěšnými kulturními projekty historie. Pokrokoví umělci se stavěli ve dvacátém století proti těmto negativním sociálním jevům vždy, když se ve společnosti objevily. Dokazuje to vhled do angažovaného, častokrát velmi progresivního umění proti fašistickým a nacistickým ideologiím na světové, ale i na české a slovenské scéně. Umělci, vědomi si své odpovědnosti, by měli i dnes politizovat svoji produkci a podporovat schopnost společenské soudržnosti. Zároveň nesmí nic ztratit ze své nezávislosti. Filosof Miroslav Petříček k tomu píše „umění vděčí za svoji autonomii svým podílem na naplňování ideálu rovnosti a solidarity.“ Umberto Eco zase popisuje poměr fašismu k umění tak, že „pro věčný fašismus znamená myšlení jen zbabělost. Ke kultuře se přistupuje s podezřívavostí jako k potenciální nositelce kritického postoje.“ V tomto je vztah fašismu a umění neměnný a v současné hospodářské krizi zvláště aktuální.

Autor je sochař a antifašista.

27.1.2022 a2larm.cz