Chci krátce rozepsati se o tom, co chceme. Bylo by snad v dnešní době potřeba psáti spíše, jak to chceme, neboť co chceme, snad každý vědomý soudruh i družka ví. Mám však na mysli onu velikou masu, vrstvu lidu nevědomého, který pohlíží na hnutí naše dosud tak, jak vylíčeno mu kapitalistickými náhončími, kněžstvem, zkrátka buržoasií. Tomu chci stručně vylíčiti co chceme, abychom i z něho učinili spolubojovníky za myšlenku dělnickou.

Na otázku co chceme je krátká odpověď: Chceme přeměnu stávajícího společenského zřízhení v nové, lepší, zabezpečující každému jeho existenci a svobodu.

A proč chceme tuto přeměnu? Což není tato společnost krásnou? Nenalézáme se takřka na nejvyšším stupni pokroku? Na místě ručních nástrojů máme velkolepé stroje, rychlé prostředky dopravní, parolodě, železnice apod., přírodní síly si podmanil člověk ku svému užitku, ne neprávem nazývá se naše století stoletím páry a elektřiny.

Ano, to všechno víme a uznáváme. Avšak zároveň přinesl nám velikou bídu nejširších vrstev lidových, přivedl soustředění majetku v rukou několika jednotlivců a ochuzení a ochuzování lidu.

Ty největší podniky průmyslové a zemědělské nalézají se v rukou akciových společností, šlechty, jednotlivců boháčů a široké masy lidu, jsouce úplně bezmajetkovými, jsou nuceny zaprodávati svou pracovní sílu těmto boháčům. Tito dovolí jim pracovati – – neboť sami nepracují – dovolí jim živořit, nedajíce jim tolik, by jako lidé mohli žít. Avšak toto není pouhé zaprodání pracovní síly – jest to zaprodání se do otroctví kapitalismu, neboť vlastník výrobních prostředků – kapitalista, stává se pánem nad svým dělníkem, může jej kdykoliv vyhoditi z práce a tím uvrhnouti jej a jeho rodinu v největší bídu, může na něm páchati jakékoliv bezpráví, ví, že nutí dělník se podá, neboť jej k tomu hospodářské poměry nutí.

U ženských dělnic je toto otroctví ještě horší, musí žena namnoze zaprodávati svou čest…

A tak dělnictvo, jsouc hospodářsky slabo, je vydáno na milost a nemilost svých „chlebodárců“, však ono jim musí odváděti ještě daň ze svého otroctví, musí se s ním děliti o výtěžek své práce. Kapitalista nezaplatí mu nikdy všechnu práci, již udělá, nýbrž pouze část a sice menší – lví podíl ponechá si sám a tak nahromadí svůj kapitál. Vidíme skutečně, že čím více klesají mzdy dělníků, tím více bohatne továrník. – Co je tedy tento kmoderní kapitál? k … ž – jmění kapitalisty je vlastně jměním dělníků – jměním cizím, jak praví Lassale.

Mzda pak následkem konkurence mezi dělníky stále klesá. Kapitál ochuzuje rolníky a živnostníky, přiváděje je na mizinu a z těch stávají se dělníci. Stroje stále opět zlepšují, kdežto pracovní doba se nezmenšuje a tím opět nějaký počet dělnictva je z práce vytlačen. Tím počet dělnictva se stále zvětšuje soutěž mezi nimi stoupá, neboť nezaměstnaní dělníci o překot do továren se hrnou a tím stlačuje se mzda dělníka tak, že mzda mužova nestačí na vyživení celé rodiny a musí se tedy zapřahati do práce také žena.

Tak žena vyrvána je z kruhu rodinného, odcizena své první povinnosti ve společnosti, povinnosti mateřské! Kapitál nešetří ani ženu, ba ani nedospělých dítek, jež také vhání do továren, ubíjeje je zam tělesně i duševně a niče je mravně!

Nízká mzda nutí dělníka, by uskrovnil se ve svých potřebách životních. Jeho strava sestává ponejvíce z bramborů a podstravy, která naprosto nedostačuje k tomu, aby nahradila mu síly, jenž svou prací ztratil. Je práce jeho za dnešní dlouhé doby pracovní nadlidskou, vysilující a mimo to je dělník v továrně otravován zkaženým vzduchem, – není v naších moderních lidomornách pranic postaráno o větrání apod. – Kapitalisté málo starají se o své dělníky, ať se otravují, ubíjejí tělesně, duševně i mravně – což na tom, jen když oni mají hodný zisk! Zlato proměnilo jich srdce v kámen – oni necítí již a jediným cílem je: státi se co možno brzy a hodně bohatým!

A následky? Jen pohlédněme na ty houfy dělníků z továrny se vracejících, v ty jejich bídou a nouzí ubledlé tváře – a vidíme, co dovede kapitalismus učinit se svým vykořisťovacím zřízením.

Však nejen tělesně i duševně ubíjí kapitalismus dělníky.

Dlouhou dobou pracovní bere dělnictvu (hlavně zemědělskému a maloprůmyslovému) čas ku vzdělání, vysiluje ho tak, že dělník raději opo odpočinku touží, než by dále po práci se vzdělával. Nízkou mzdou pak znemožňuje mu opatření prostředků vzdělávacích… (Nyní ovšem dělnické spolky odpomáhají částečně tomuto nedostatku). Tak dělníku vzata možnost vzdělávati se později v praktickém životě.

Však ani vzdělání školní neodpovídá tomu, aby nabádalo dělníka ku dalšímu vzdělávání se. Do dětí vtloukají se teorie hlavně náboženské, které stojí v odporu s moderní vědou, dějiny jsou úplně falšovány (jen pohlédněme na ty dějepisné články, ku příkladu dobu husitskou jak to překrouceno), opěvují se krvavé války, činy různých rytířů apod., pro něž vzdělaný člověk naší doby může míti pouze opovržení. Zkrátka výchova školní je prosáknuta duchem kapitalismu: Jen pracujte, buďte trpělivými, poslouchejte, spořte (!), učte se býti praktickými, totiž podlézejte všude, líbejte ruce atd. A tak vychovávají se lidé otrockého, nízkého ducha, bojící se každé volné myšlenky, lidé otupení, bez jakéhokoli vznětu… a takové právě kapitalismus potřebuje.

Dělnictvo hyne tedy duševně… a celá společnost hyne mravně. Jestiť takovouto výchovou mravní charakter člověka úplně zvrácen … nastává slepá honba po postavení, po existenci, byť měla i vzápětí zničení spolubližního. Do popředí postaveno vlastní „já“, za tímto „já“ každý slepě se žene a kdo je nejobratnějším, nejprohnanějším, ten dovede se domoci nějaké kariéry, postavení ve společnosti. Je to divoký zápas o zde bytí, vedený ne sice pěstí neb zbraní, jak za starých dob – avšak ještě snad horší. Ti staří lidé rvoucí se o kus země, byli surovými, nevzdělanými, však při tom mohli býti poctivými, přímými… dnes místo zbraní a pěsti nastoupily rafinovanost, prohnanost, vypočítavost až do krajností, jak zničit druhého, abych „já“ do popředí se dostal! A tak dnešní společnost poskytuje obraz veliké mravní zchátralosti a bezcitnosti.

Ano, bezcitnosti! Či možno mluviti o citu ve společnosti, kde několik jednotlivců v největším přepychu, rozkoších, kdežto miliony lidí nemá co do úst vložiti? Kde jedni za svoji úmornou, namáhavou, ve prospěch této společnosti vykonanou práci nemají zabezpečené ani nejnutnější prostředky životní, kdežto druzí, kteří pro společnost pranic nepracují, naopak jsou jí na obtíž, tyranizují ji, mají zabezpečený ten největší blahobyt? –

„Kdo mohl být ještě takovým lotrem, aby přál si pokračování tohoto pekelného zřízení, v němž čítáme na miliony nešťastníků, nemajících ničeho, na tucty nestoudníků, kteří nepracujíce, vlastní vše?“ praví jeden francouzský abbé. My bychom jich však napočetli…

Dnešní zřízení společenské je tedy pro nás naprosto nevyhovujícím, nedovede nám zabezpečit naši existenci, nedává nám úplnou volnost ve vyvinování duševním.

A přece my máme také právo na žití. Všichni lidé jsou zde aby žili a byli šťastni, všichni jsme si rovni, avšak také všichni máme plniti své povinnosti vůči onomu celku, v němž žijeme a jehož úkolem jest, by nám blahobyt zabezpečil. A poněvadž kapitalistická společnost toto vše nám nezabezpečuje, poněvadž my dnes nejsme si ani rovni, nemáme všichni zabezpečený blahobyt, nejsme šťastni, ba ani nekonají všichni své povinnosti vůči tomu celku, totiž nepracují – a právě tito nepracující mají až přepych… proto nesouhlasíme s tímto společenským zřízením, chceme jeho přeměnu.

Pravíme: přeměnu celého zřízení, neboť víme, že všechny ty „flastry“, jako živnostenští inspektoři a podobné „sociální reformy“ pranic na uvedeném nezmění. Zde je potřeba radikální nápravy, nápravy od základů a takovou je převedení soukromého vlastnictví ve vlastnictví společné. Soukromé vlastnictví je sloupem dnešního zřízení společenského a pádem jeho zmizí všechny ty následky, jež v dnešní společnosti vidíme.

V tomto boji však musíme spoléhat pouze sami na sebe. Panující třídy dávno ztratily pro nás cit, co učiní pro dělnictvo, učiní pouze ze strachu před tímto. My sami musíme se organisovat, sdružovat a takto jsouce spolčeni, budeme moci změnit vše, co život této společnosti prodlužuje, vše co slouží k zotročování a utlačování lidu.

Každý pak, kdo s námi společně smýšlí, kdo přijal naše zásady za své, má s námi společně také vésti boj proti této společnosti, má rozšiřovat všude tyto myšlenky, má poukazovat lidu na bezpráví, jež páchá na něm tato společnost.

Nesmíme spoléhat jeden na druhého, ale jeden každý musíme přiložit ruce k dílu a pak zajisté vbrzku poměry se změní.

Vyňato z libereckého časopisu „Proletář“.

(in.: Dělnické listy, roč. 3; 1895 – 96; 1896; č. 20)

11.11.2021 ahistorie.451.cz