Kniha Jamese C. Scotta Dvakrát sláva anarchismu, kterou česky vydalo nakladatelství Neklid, je kritikou současné společnosti a politiky, vystavěnou na příkladech z každodenní praxe.
Matyáš Křížkovský 18.08.21 

Jamese C. Scotta příliš nezajímají anarchistické organizace ani jejich revoluční ideologie a politické aktivity. Sleduje odpor v každodenním životě lidí, již se za anarchisty nepovažují. Zajímá ho odpor, který se projevuje například v pytláctví, při dezerci, předstírání práce, krádežích a v dalších podvratných aktivitách, které v českém kontextu známe dobře třeba ze Švejka nebo vtipů o tom, „jak se potkali Čech, Američan a Rus“. Tyto praktiky mohou být podle Scotta svébytnou politikou těch, kteří nemohou riskovat přímou konfrontaci s nadřízenými, velkými podnikateli či jinými mocipány. Přestože se tato politika odehrává spíše ve skrytu (Scott jí proto říká infrapolitika) a projevuje se zdánlivou servilností, je zároveň podle Scotta důležitým podhoubím revolučních společenských změn. V tomto kontextu autor také letmo připomíná nejběžnější masové projevy nespokojenosti ve východním bloku, které svou lhostejností k režimní propagandě a neproduktivním přístupem k práci přispěly k jeho rozkladu (v duchu hesla „My předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že platí“).
Dvojí vztah ke státu

Scottovu knihu Dvakrát sláva anarchismu nedávno připomněl Andreas Malm, když do své práce o současné pandemii a klimatické krizi zařadil „stručný nekrolog anarchismu“. Není jasné, proč si pro dvoustránkové vypořádání se s anarchismem Malm vybral právě Scotta, který sám sebe označuje za pouhého sympatizanta anarchismu a ani neusiluje o odstranění státu. Malmova fixace na Scotta je přesto poučná. Oba autoři totiž zdůrazňují důležitost nekoordinovaných masových protestů, bez kterých by důležité státní reformy jako např. americký New Deal nebyly možné (důležitost této reformy podtrhují současné snahy o Green New Deal). Rozdíl mezi nimi však spočívá v tom, že zatímco Malmovi jde v posledku o převzetí státních institucí a nastolení nové hegemonie, Scotta nezajímají elity, které převezmou moc. Zajímají ho lidé, kteří mají být touto hegemonií ovládán a utlačováni. Státu se nezbavíme, ale to neznamená, že není důležité zkoumat a podporovat taktiky vzdorující negativním projevům centralizace moci.

    Zbraní slabých není ostentativní držení se pravdy a hrdinské činy, ale naopak přetvářka – zdánlivá poslušnost, za níž se skrývá lelkování v práci, krádeže, sabotáže, dezerce, squatting a další praktiky, které podvracejí zaběhnutý řád.

Malmovu pozici by mohlo podpořit srovnání Scottových Zbraní slabých, jak se jmenuje jedna z jeho předchozích knih) s Havlovou Mocí bezmocných. Havla také zajímaly více každodenní praktiky odporu a nakonec byl zaskočen, když měl jako elita stanout v čele státu. Jinými slovy, pokud chceme vzdorovat státu a politickým elitám, musíme být také připraveni převzít zodpovědnost za formování alternativy. Jinak můžeme být zcela oprávněně označeni za pokrytce. Stejně jako Scotta ani Havla nezajímala tolik organizace a ideologie politické opozice jako spíše kultura odporu disentu. Oba také vidí značný potenciál v maloburžoazii. Téměř všem formám drobného vlastnictví, jak připomíná Scott, se totiž daří unikat státní kontrole. Zároveň ztělesňuje základní lidskou touhu organizovat si samostatně vlastní den na vlastní půdě, ve vlastním domě či obchůdku. Tato touha je podle něj vlastní i průmyslovému proletariátu. Proto je trnem jak velkým firmám volnotržního kapitalismu, tak centralizované ekonomice státního socialismu.

Mezi Scottovým a Havlovým přístupem k maloburžoazii je ale také podstatný rozdíl. Známým příkladem z Moci bezmocných je zelinář, který buď přijme hegemonní ideologii režimu tím, že bude do výlohy umisťovat heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, anebo zvolí „život v pravdě“ a heslo do výlohy nedá. Scottova logika je opačná. Zbraní slabých není ostentativní držení se pravdy a hrdinské činy, ale naopak přetvářka – zdánlivá poslušnost, za níž se skrývá lelkování v práci, krádeže, sabotáže, dezerce, squatting a další praktiky, které podvracejí zaběhnutý řád.

V tomto smyslu je Scottovo zaměření bližší takzvané šedé zóně než disentu. Jak v opozici k Havlovi tvrdil Václav Klaus, nebyly to skupinky intelektuálů, ale masy „obyčejných občanů“, které skrze rezistenci, nevýkonnost, individuální aktivity a pasivní život v kulisách propagandy vytvořily předpoklady pro změnu režimu. Jinými slovy, motorem sametové revoluce byly spíše málo viditelné podvraťácké aktivity šedé zóny než výrazná gesta pár disidentů-intelektuálů. Malm by však s posměškem mohl poznamenat, že zaskočený pravdoláskař a chronický podvraťák jsou nakonec stejně bezzubí, pokud jde o potřebu zásadní ekologické a společenské transformace, k níž nás současné krize vybízejí. Scott proto kombinuje to lepší z obojího. Je solidárnější než pravdoláskař – od zelináře (jenž pravděpodobně nemá kulturní kapitál, který by ho ochránil a na jeho živnosti nejspíš závisí i jeho rodina) nevyžaduje, aby riskoval kvůli symbolickému gestu. A zároveň je etičtější než chronický podvraťák – zbraně slabých podle něj nejsou pouze projevem individualistického egoismu, ale naopak vycházejí z ideálu kolektivního rovnostářství.
Organizovaná politika a klimatická krize

To, že Scott svou knihu nazval Dvakrát sláva anarchismu a jednou z kapitol Dvakrát sláva maloburžoazii není pravděpodobně náhoda. Dvakrát sláva (v angličtině Two cheers) znamená, že něco je sice dobré, ale mohlo by to být lepší (abychom mohli zvolat: „Třikrát sláva!“). Zdá se tak, že pro Scotta je důležité, aby se anarchismus zaměřil více na maloburžoazii a maloburžoazie se anarchizovala.

Přestože je podle Scotta maloburžoazie vlastně největší třídou na světě, jak by nám její anarchizování pomohlo tváří v tvář probíhající klimatické krizi? Nepotřebujeme spíš nějaký jasný plán a jasně organizovanou strategii, jak k němu politické elity tlačit? Scott si tuto otázku neklade, nechává ji na jiných s tím, že tak jako tak bude potřeba masy lidí, které svojí nespokojeností vytvoří organizovanému aktivismu tichou podporu. To v současné situaci není úplně uspokojivé. Proto je potřeba ocenit české vydání Scottova díla, které je opatřeno hutným doslovem Bohuslava Kuříka. Ten nejenže představuje poměrně komplexně celé Scottovo dílo a myšlenkový vývoj, ale klade si zároveň otázku, v čem nám může být přínosné z hlediska soudobých problémů v čele s klimatickou krizí.

Díky Kuříkovi se dozvídáme, že Scottova obrana státu je součástí obratu z posledních let, který lze chápat jako reakci na problematiku klimatické krize. Scott není dogmaticky proti nějaké formě centrálního plánování, administrace a managementu. Snaží se však hledat k nim protiváhu, a tu nachází teoreticky v anarchismu a prakticky v maloburžoazii. Malozemědělci, drobní farmáři, malopodnikatelé a drobní živnostníci jsou zárukou různorodosti a komplexity, která ve společenských systémech – podobně jako v systémech přírodních – zajišťuje stabilitu. Řešení globálních ekologicko-společenských problémů, jako je klimatická krize, musí být proto zakotveno v potřebách lokálních ekosystémů a praktikách rozmanitých komunit. Instituce je třeba tlačit k tomu, aby byly více zakotvené v potřebách každodenní praxe na lokálních úrovních, a nikoli aby zůstávaly v závěsu za potřebami globálního kapitálu či v soutěži národních ekonomik.

Jinými slovy, Scott nenabízí politickou alternativu k řešení klimatické krize, ale principy, které jsou podle něj pro řešení nezbytné. Malm potřebuje svého Scotta, stejně jako Scott potřebuje Malma. Důležité tedy je, na čem se Malm a Scott shodnou. Podobně jako velká část současného klimatického hnutí oba chápou potřebu státu a organizované politiky. Zároveň však oba uznávají, že k jejich rozpohybování je potřeba masové neposlušnosti (a to nikoli gándhíovské občanské neposlušnosti, držící se striktně nenásilí a snažící se prezentovat aktivisty jako puritánské hrdiny). Zatímco však Malm vyzývá k násilným akcím proti majetku nejbohatších, Scott hledá takové praktiky, které naopak mohou rezonovat s každodenním odporem chudší většiny. Pokud stát a nadnárodní instituce tváří v tvář současným krizím podporují velkopodnikatele a nadnárodní kapitál, je potřeba vyvinout rozmanité taktiky k jejich podvádění a okrádání ve prospěch zabezpečení lokálních potřeb dělníků, rolníků, malých podnikatelů a farmářů. Tedy těch, které stát nedokázal zabezpečit při ekonomické krizi roku 2008 ani v průběhu pandemie covid-19. A jen těžko od nich lze očekávat jiné jednání při prohlubování dopadů klimatické krize.

Autor je politolog.

19.8.2021 a2larm.cz