Anarchistická federace

Píšou jinde : Alterglobalizační hnutí před dvaceti lety nevyjednávalo jen po dobrém. Zato mělo výsledky

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/09/alterglobalizacni-hnuti-pred-dvaceti-lety-nevyjednavalo-jen-po-dobrem-zato-melo-vysledky/

Před dvaceti lety se v Praze konalo zasedání MMF a Světové banky. Zástupci Jubilee 2000 předali představitelům obou institucí petici za oddlužení chudých zemí, kterou podepsalo 21 milionů lidí.

Tomáš Tožička

Stáli jsme na terase před Palácem kultury neboli Pakulem, nad Prahou se pomalu stmívalo. Rozplynul se dým z barikád, houkání sirén z policejních zásahů už utichlo a ministři financí, jejich klaky, asistenti a asistentky opouštěli kongresové centrum. Nálada připomínala spořádaný ústup po kapitulaci, chyběli jen pobíhající oficíři pálící kompromitující dokumenty. Zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky se chýlilo k předčasnému konci.
Palác kultury a oddechu

S kolegy jsme odhákli od mého formana přívěs s obřím globusem s nápisem Jubilee 2000 a odtáhli ho za improvizované pódium, připravené pro naše společné komuniké. Chvíli na to za mnou přišli dva tajní, jeden Čech a jeden Američan, kteří s námi domlouvali bezpečnostní stránku setkání. Důrazně mi zakázali cokoli předat prezidentům Fondu či Banky. Bylo jasné, že nás museli odposlouchávat, protože o téhle akci věděli jen čtyři lidé a jednomu z nich jsme to naivně telefonovali. Bylo to poprvé a nejspíš i naposledy, kdy se nejvyšší představitelé Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) měli sejít s představiteli občanské společnosti a před kamerami světových médií vyjádřit společně svoje stanoviska.

    Po roce 2000 se z mnohých aktivistických masových organizací staly úzké skupinky expertů, kteří si myslí, že rokováním u kafe v jídelnách parlamentů a údernými tweety změní svět.

Konec devadesátých let se nesl ve znamení alterglobalizačního hnutí a masového občanského odporu proti globalizaci a neoliberalismu. Kromě zemí bývalého východního bloku. Tady vládlo stejné prorežimní nadšení jako o pár dekád dříve, jen s opačným znaménkem – S neoliberálními Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak. Nová nomenklatura, která ovládla také média, nebyla připravena na globální výzvy a jakákoli kritika „Západu“ byla (a dodnes bývá) ostouzena jako naivní poklonkování komunismu.

Sledovali jsme, jak se sjíždějí televizní štáby a čekali, až nám americká ochranka dá pokyn k setkání s prezidenty Fondu a Banky Horstem Köhlerem a Jamesem Wolfensohnem.
Svět jen pro bohaté

Požadavky na změnu neoliberálního diskurzu zaznívaly už od konce osmdesátých let, jakkoli se k našim tehdejším elitám nedonesly. V polovině devadesátých let pak vzniklo celoplanetární občanské souručenství proti nadvládě kapitálu, která ničí celé státy a kontinenty a nechává za sebou miliony mrtvých ročně. Skládala se především ze zástupců odborů, z různých anarchistických a autonomních hnutí a z náboženských skupin, z nichž největší se postupně stalo Jubilee – Milostivé léto 2000. Jubilee podporovala jak Světová rada církví, tak i tehdejší papež Jan Pavel II. Na těchto základech také vzniklo Světové sociální fórum se svou vizí – Jiný svět je možný.

Masové demonstrace proti takzvanému Washingtonskému konsensu, proti zbídačování rozvojových zemí a rostoucí moci nadnárodních koncernů se obvykle soustředily hlavně na zasedání skupiny G8 a Světové obchodní organizace. Proslulost získaly především demonstrace v Seattlu, kde policie nezvládla šarvátky s malou skupinou demonstrantů a zahájila tvrdé represe. Korporátní média nastartovala kampaň proti demonstrantům, za kterou se následně aspoň některá z nich omluvila. Policejní náčelník musel odstoupit a město Seattle vyplatilo zatčeným kolem 250 tisíc dolarů náhrad. V Česku byl obraz alterglobalizačního hnutí stále vykreslován jako hloupé násilí nerozumných mladých lidí, kteří nechápou, že žijí v nejlepším z možných světů. Tomu bohužel napomáhalo i přitakávání největších neziskových organizací.

Jednání MMF a SB nebyla terčem větších akcí. Bylo to proto, že jsme všichni věděli, že jsou to jen poslušní vykonavatelé příkazů vlád nejsilnějších ekonomických mocností. To také připomínala naše instalace na schodech na Letnou, kde osm lidí s maskami hlav států G8 ovládalo obří látkové loutky Banky a Fondu.

Praha byla tedy vlastně výjimka. Stalo se tak proto, že se zasedání G8 o dva měsíce dříve konalo na ostrůvku Okinawa, kam se mohli dostat jen akreditovaní účastníci. Zasedání finančních institucí bylo tedy vhodnou alternativou, kam napřít síly. Bylo to navíc ve východní Evropě, která se po pádu železné opony stala oporou politického konzervativismu a ekonomického neoliberalismu.
Jiný svět se ještě zdál být možný

Česká varianta Jubilee 2000 – milostivé léto 2000 vznikla v Česku v roce 1999. Založili ji společně Diakonie v Mostě, Ekumenická akademie Praha a Obec křesťanů. Jejím cílem bylo prosazovat oddlužení nejchudších zemí a vytvoření transparentních pravidel pro řešení dluhových krizí. Společně s německým Milostivým létem 2000 (Erlassjahr 2000) jsme se už na konci roku 1999 domluvili, že v Praze během zasedání finančníků uskutečníme konferenci na toto téma a pokusíme se dát dohromady i nějaký větší happening či snad i demonstraci.

Několik měsíců předtím jsme společně s komunitním centrem Otevřený svět v Litvínově pořádali osvětové akce a koncerty, které seznamovaly lidi s problematikou předlužení chudých zemí. Ve spolupráci s organizací CEE Bankwatch jsme uspořádali Fórum Jiná zpráva o MMF a SB. Pod koordinací evangelické farářky Jany Řežábkové proběhla v Praze první mezináboženská bohoslužba za účasti afrických biskupů, amerického rabína a buddhistického mnicha, který zde byl na pouti k oslavě „nejvýznamnějšího pacifisty a zastánce dialogu Petra Chelčického“.

A pak přišla demonstrace. Účastnili se jí převážně lidé středního věku a rodiny s dětmi, většinou příznivci z Německa a zemí Beneluxu. Ale po debaklu na ostrově Okinawa se přidalo i britské Jubilee 2000. Pochod z kostela na Letnou měl formu symbolického pohřbu a v jeho čele nesli účastnici devatenáct křížů a devatenáct posmrtných masek na připomenutí devatenácti tisíc dětí, které umíraly každý den v důsledku perverzních dluhů. Pod nuselským metronomem promluvil Rogate Mshana ze Světové rady církví a připomněl, že každý kmit obřího metronomu symbolizuje zbytečnou smrt jednoho dítěte.

Bohoslužba a demonstrace se konaly první den zasedání mezinárodních finančních institucí (IFIs), a to i přes to, že se je pravicové radnice Prahy pokusily zakázat. S Iniciativou proti ekonomické globalizaci INPEG bylo domluveno, že jejich demonstrace začnou až den poté.
Bouře v ulicích jako součást vyjednávání

Druhou větší paralelní konferencí byl Kontrasummit, který organizoval INPEG a na nějž přijelo mnoho významných hostů. INPEG byl také organizátorem největších demonstrací, kterých se účastnila i většina lidí z demonstrace Jubilee. O organizaci a průběhu by jistě povolaněji napsali jiní.

Nicméně je třeba říct, že jejich organizace byla mnohem lepší než chaotické jednání bezpečnostních složek, které byly vždy hlavně v místech, kde o nic moc nešlo. Policie zablokovala Nuselský most, čímž usnadnila zablokování Kongresového centra. Na mostě pak probíhaly jen občasné šarvátky mezi těžkooděnci a částí tvrďáků z italské Ya basta!, kteří se bavili hlavně tím, že při svých útocích brali policistům štíty, pendreky a další části výstroje včetně svačiny, kterou měli s sebou. Ta část demonstrantů, která si vzala za úkol zablokovat přístup na jednání, stavěla barikády a blokovala další a další přístupové ulice. Do šarvátek se dostali i někteří oficiální účastníci, kteří nerespektovali ani pokyny ochranky, ani výstrahy blokujících.

Nakonec se skutečně přístup do „Pakulu“ podařilo zablokovat. Účastníci tak nakonec museli místo v limuzínách jezdit metrem, které bylo v potřebných úsecích uzavřeno a mohli do něj nastupovat pouze lidé s akreditací. ODS vyzývala ke střelbě do demonstrantů, načež vyděšené vedení obou institucí začalo jednat o předčasném ukončení pražského summitu.
Tvoříme protiváhu českému mediálnímu mainstreamu.
Jan Bělíček

Mezitím zástupci Milostivého léta 2000 jednali s nejvyššími představiteli o změně politiky. Oddlužovací iniciativa Fondu a Banky byla původně na samém okraji jednání. Díky masivním demonstracím se jí ale dostalo víc prostoru. Nakonec jsme se domluvili na tom, že prezidentům obou institucí osobně předáme petici za oddlužení nejchudších zemí, kterou podepsalo dvacet jedna milionů lidí z celého světa. Bylo to poprvé, co se na půdě jednání Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky mělo konat společné mediální vystoupení jejích zástupců s jejich odpůrci.
Intermezzo – selhání českých křesťanů

Summit MMF a SB bohužel odkryl také temné stránky velkých českých církví – ale zklamaly i velké české neziskovky. Vzhledem k tomu, že část koordinace akcí kolem summitu byla svěřena Diakonii Českobratrské církve evangelické v Mostě, dostalo vedení církve i ústředí Diakonie strach, že by mohli být spojováni s nějakou podporou afrických sociálních hnutí. Několik dní před summitem jsem dostal oficiální zákaz, aby se mostecké středisko na akci jakkoli podílelo. Jednal jsem pak o tom s vedením v Praze, ale byli neústupní. Nakonec jsem je upozornil, že to budu muset řešit s našimi podporovateli, což byl mimo jiné i německý Brot für die Welt, největší donor Diakonie. To se vedení církve i Diakonie rozleželo v hlavách a na cestě zpět do Mostu mi zavolali, zákaz odvolali a popřáli mi hodně úspěchů.

S představiteli afrických a asijských církví se však žádný český představitel nesetkal. Místo toho raději jezdili na bankety pořádané finančníky. Prostory, v nichž se konaly naše akce, jsme si museli draze pronajímat. Farářka Jana Řežábková byla posléze zbavena úřadu. Diakonii v Mostě bylo zakázáno věnovat se společenským tématům a rozvojové spolupráci, což mě dovedlo k rezignaci. Za rozhodnutím stáli i předchozím režimem pronásledovaní lidé a naši bývalí přátelé.
Vzestup a pád

Před kongresovým centrem jsem nakonec vystoupil společně s prezidenty MMF a SB. Ve své úvodní řeči jsem je upozornil na to, že kdyby ve svých zemích nebo v Česku prosazovali to, co dělají ve svých úřadech, nejspíš by je zavřeli. To už mimochodem není pravda, protože ani mezinárodní finanční instituce nikdy nevymyslely takovou zrůdnost, jako jsou naše exekuce. Uskutečnil se i onen tajnými zapovězený happening, kdy evangelická farářka Jana Řežábková a husitský farář Jiří Silný předali prezidentům Köhlerovi a Wolfensonovi křížky ze symbolického hřbitova jako připomínku lidí umírajících v důsledku jejich politiky. Proces oddlužování se urychlil a v roce 2005 konečně přišla první vlna odpuštění dluhů, kterou následovaly další.
https://eshop.a2larm.cz/

Masové demonstrace spojené s přímou akcí, jako byly blokace jednání, víceméně skončily o rok později v italském Janově. Policie nejprve zastřelila jednoho z demonstrantů Carla Giulianiho, během následující noci pak italské ozbrojené složky přepadly Janovské sociální fórum umístěné ve škole Armanda Diaze. Spící muže a ženy brutálně zbily a pak je odvezly na různá místa, kde je dále mučily. Amnesty International označila toto jednání za nejhorší porušení lidských práv od druhé světové války. Italské soudy obě kauzy odmítly řešit a spravedlnosti a odškodnění se oběti a pozůstalí dočkali až po letech u Evropského soudu pro lidská práva. A většina sociálních hnutí se rozhodla pro pozitivní přístup…
Vzdělávání a vyjednávání bez přímé akce nikam nevede

Poučení z let alterglobalizačního hnutí je, že úspěch občanských iniciativ stojí na třech pilířích. První pilíř jsou kvalitní informace i strategie, které je nutno mít a distribuovat. Druhým pilířem je podpora lidí, která se nejlépe ukáže v masových akcích a třeba i v přímé akci. Třetím pilířem je pak politické vyjednání, které připravené strategie s podporou lidí může prosadit. Naivita, s níž jsme po Janově a dalších brutálních zásazích přešli k „pozitivnímu přístupu“, se projevila ve ztrátě síly občanů a v omezování lidských práv po celém světě. Z mnohých aktivistických masových organizací se staly úzké skupinky expertů, kteří si myslí, že rokováním u kafe v jídelnách parlamentů a údernými tweety změní svět.

Bohužel se tito „synové světla“ už moc neliší od jiných lobbyistů, kteří prosazují například korporátní zájmy. Nestojí za nimi běžní lidé a není za nimi ani síla peněz, kterou mají jejich odpůrci „synové tmy“. Tímto způsobem vyjednávání by se navíc odpuštění dluhů nikdy nedosáhlo. Tehdejšího úspěchu jsme dosáhli i díky radikálnímu křídlu protestů.

Ale tohle je jen poněkud rozvláčná vzpomínka starého aktivisty. Každá nová generace si to chce a bude dělat po svém. Když jsem začínal já, byly pro mě zkušenosti mých předchůdců důležité. Tak snad i z tohoto vzejde něco pozitivního. A pokud ne, je to minimálně příběh, který budeme hrdinně vyprávět vnoučatům, která se u toho budou upřímně nudit.

Autor je teolog a instalatér.

Verze pro tisk 30.9.2020 a2larm.cz

Píšou jinde

Odkazy