Malá vzpomínka na 14. březen 1992

Začátek devadesátek… (Jo, jestli začne někdo vzdychat, jak byly devadesátky úžasný a že ta doba se už nevrátí a že dneska už to stojí za hovno, tak sám stojí za hovno a měl by se jít někam pohřbít. A slibuju, že na pohřeb mu/jí nepůjdu. Spíš „mu“, protože u žen se s takovou nostalgií, co je zřejmě projevem současných osobních mindráků, nesetkávám.)

Takže, začátek devadesátek, začátek roku 1992. Když jste mladej pankáč jako já tehdy (15,5 roku – ty půlroky se v tomhle věku berou dost vážně), máte před sebou otevřenej svět, poznáváte, seznamujete se, chlastáte, poflakujete se s bandou podobnejch výrostků a výrostek… a taky dostáváte přes hubu od naziskinheadů.

V tý době jsem dojížděl do Prahy do školy, četl A-kontru a scházel se se svými anarchopunkovými vrstevníky na ochozu sochy Jana Husa na Staromáku. Neformálně se nám říkalo „podhusáci“. Nikdy se o nás nikde nepsalo, jen v prvním díle komixu Anarchix, co vyšel v A-kontře č. 18, nám bylo věnováno jedno okénko coby ostudě punku. Tak nás viděli staří anarchisti, co už jim bylo přes 16. Přesto toto fluidní společenství dokázalo dodat na pražské demonstrace té doby docela slušné počty účastníků.

Pokud jste se chtěli s áčkem na zádech, rozcuchem na hlavě a haldou sichrhajsek sami pohybovat po Praze, bylo nezbytností mít v hlavě mapu míst, kde se pravidelně vyskytují naziskinheadi. Když jsem chtěl dorazit k Husovi, rozhodně bych nemohl přes Můstek, to by byla sebevražda, nebo Kaprovkou, kde se nacházel jeden z prvních army shopů, kde se prodávaly bombry a holohlavá mládež před ním přepočítávala drobné, jestli už si nějaký může dovolit. (Coby velký „hrdina“ jsem obchodu jednou pod rouškou tmy posprejoval výlohu poté, co jsem před ní strávil několik dlouhých minut na čtyřech hledaje upadlou trysku.) Symptomatické pro tu dobu bylo i to, že v našich mládežnických kruzích jsme byli většinou pacifisti. Přesto skoro každý, včetně dívek, u sebe nosil nějakou „zbraň“. Nutno říct, že nikdo z nás ji v naprosté většině nikdy nepoužil. Ale asi to v nás vyvolávalo klamný pocit, že se tak můžeme cítit bezpečněji, a stejně klamnou představu, že kdyby došlo na věc, budeme připraveni. Rozhodně nic nehrozilo, když byl nácek sám. Pocit lovné zvěře to ale příliš nezastínilo. Náckové měli navrch, protože to buď byli násilníci, nebo jimi chtěli být.

Na našich demonstracích, které naziskinheadi napadali, jsme se také moc nepředvedli. Během té proti všeobecné výstavě v Holešovicích nás při náběhu nácků 90 procent uteklo. Těm, co zůstali, všechna čest, avšak jako hnutí jsme byli propadající.

To se ale mělo brzy změnit. U příležitosti 53. výročí okupace nacistickým Německem svolaly Československé anarchistické sdružení, Levá alternativa, Romský národní kongres a trockistická Revoluční solidarita demonstraci k soše sv. Václava. V sobotu 14. března 1992 ve tři odpoledne se nás tu sešly asi tři stovky s třemi protifašistickými transparenty. Opodál postávalo několik desítek nácků a jejich kamarádů ze sparťanských ochozů. Z obou stran bylo slyšet nadávky a hulákání – z jedné strany antifašistických hesel, z druhé „Nic než národ“ a „Sieg heil“. Hajlování byla u nácků běžná věc, naprosto pod rozlišovací schopností tehdejších fízlů. Náckové začali něco házet do davu, trockisti na ně zamávali sovětskou vlajkou, kterou jim náckové hned sebrali a vítězoslavně zapálili (rozhodně žádná škoda; o pár let později takové vlajky likvidovali sami antifašisté).

Poté, co jsme se vydali na pochod a zahnuli do Opletalky, si náckové stále přišli nějak zbyteční (což jsou obecně) a nevybouření. Zaútočili tedy zezadu na průvod. Někteří z nás se jali dělat to, co byli doposud zvyklí dělat – utíkat. Pamatuju se ale, že spousta z nás rychle přibrzdila, začala se otáčet a hecovat ostatní zběhy k návratu. To už ti, co je utíkání nebaví, stáli náckům tváří v tvář. Mezi naziskíny při takovém obratu opadlo nadšení a prát se chtěli jen někteří. Na naší straně se jeden „starší“ vlasatější týpek v kožené bundě prodral dopředu a řekl něco na způsob: „Tak kterej z nich je nejagresivnější? Toho chci… Hej, ty mi podrž prsteny, ať ho s nima nezabiju.“ Za chvíli ten nejagresivnější nácek ležel na zemi a dostával. Kolem hlouček mladých anarchistů a anarchistek, kteří se sice nezapojovali, ale se zaujetím pozorovali, že to jde, že i ten nejagresivnější nácek může dostat řádnou bídu. A tohle velký ponaučení se nás už nikdy nepustilo.

Během šarvátek náckové přichází o velkou britskou vlajku. Kdyby někdo nerozuměl: pro sparťanské naziskinheady to symbolizovalo obdiv k britským nazi-rowdies. S vlajkou jsme odběhli z centra dění. Kamarád od Husa se ji snažil zapálit, ale nechtělo se jí a jeho už začaly pálit prsty od zapalovače. Řekl jsem mu, ať ji podrží napnutou, načež jsem ji slavnostně rozřezal nožem – poprvé a naposledy, co jsem tehdy použil zbraň v „boji“. Malý suvenýr pak putoval do kapsy. Nešťastný majitel – vysoký naziskin v úděsných brýlích – pak brečel u fízlů, že chce vlajku zpátky, protože byla hrozně drahá.

Jak začalo jít náckům do tuhého, objevila se na scéně policie (většinou bez označení – normálka) a zaútočila, jak bylo v té době pravidlem, na protirasistickou demonstraci. Trochu jsme popoběhli, a pak dál průvodem zamířili na Staromák, kde měla demonstrace skončit. Náckové už si na nic netroufli.

Ale jedním koncem to nekončí. U Husova pomníku si bere slovo Jakub Polák, seznamuje přítomné s tím, že den předtím byla jejich výprava poslána zpět od německých hranic s razítky „nežádoucí“ v pasech, když mířili na antifašistickou demonstraci do Pasova. Načež vyzval k protestnímu pochodu k německé ambasádě. Když mluvil, začalo sněžit a my se smáli, že tohle se naposledy na Staromáku při proslovu povedlo Gottwaldovi v únoru ’48.

A tak jsme pokračovali. Před ambasádou promluvil Kreky coby další účastník nežádoucí výpravy. Jeho mikádo napůl černé a napůl červené (fakt, neke) bylo nezapomenutelné. Na ambasádě nikdo nechtěl přijmout protestní dopis, fízlové se snažili najít nějakého „vedoucího“, a tak se tam postávalo a postávalo, padla tma, řady řídly, až kolem sedmé byl už konec definitivní.

Standa Penc následně podal trestní oznámení na neznámého pachatele (nácky) i na policii, která je chránila. Nic z toho nebylo – opět normálka. Ani z Říše nepřišla žádná omluva za perzekuci antifašistů. My jsme ale konečně zvítězili nad náckama a uvědomili si svoji kolektivní sílu. Taky jsme ji už za měsíc a půl využili při frontálním útoku na nácky během Prvního máje.

14.3.2024 -sr-

Antifašismus Historie Z domova