Pro mnohé je hebrejština pevně spjata se sionismem, nyní je navíc poskvrněna genocidou. Nebylo tomu tak ale vždy – a sílící hnutí Palestinstva a antisionistického Židovstva se hebrejštinu dnes snaží získat zpět.

Při pohledu na titulek možná mnohým vytane na mysli otázka typu: proč by se mělo české čtenářstvo zajímat o tak vzdálený a odlišný jazyk, jako je hebrejština? Na první pohled se sice může zdát, že hebrejština, která patří do rodiny semitských jazyků, je zcela odlišná od češtiny, která patří do rodiny indoevropských jazyků, přesto, podíváme-li se blíže na historický kontext, jsou si v mnohém podobné.

Tak jako sionismus, i český nacionalismus 19. století vycházel z podobných zdrojů. Jak sionismus, tak i český nacionalismus ustanovily jazyk jako konstitutivní prvek národní identity – a tato role je dominantní dodnes. Stačí se podívat na debaty ohledně toho, jestli je Milan Kundera český nebo francouzský autor či zda je Franz Kafka autor český nebo spíše německý. V 19. století, kdy se čeština snažila „očistit“ od „nečistot“ německého jazyka ve všech rovinách – pravopisné, stylem písma, lexikální a nakonec i syntaktické – byla otázka jazyka vnímána jako politická. Vzpomeňme zde různé spory jotistů a ypsilonistů, spor o latinku a švabach nebo Masarykův „československý jazyk“ coby politický koncept a mnoho dalšího, kdy argumenty odkazovaly jednak na fiktivní přirozenost jazyka, jednak na politické důvody. Příběh hebrejštiny tak může českému čtenářstvu připomenout, že jazyk není – a nikdy nebyl – neutrální ani „přirozený“. Je vždy odrazem mocenských vztahů i představ o světě, v němž vzniká. Totéž platí pro češtinu, jejíž historicky utvářené mocenské předpoklady často zůstávají neviditelné právě proto, že bývají považovány za samozřejmé.

---

Začátkem tohoto roku se jedna má kolegyně, židovská aktivistka z kolektivu dekoloniálního Židovstva Tsedek! ve Francii, v našem skupinovém chatu zeptala: „Je snaha naučit se hebrejský jazyk problematická?“

Tuto otázku vyvolala debata, kterou sledovala na sociálních sítích. Jistá žena, která ve Francii navštěvovala kurzy hebrejštiny, popsala, jak se cítila nepříjemně ve třídě, kde byl každý druhý člověk otevřeně proizraelský. Reakce na síti X byly – jak se dalo čekat – bleskové a odmítavé. Co vlastně čekala? Hebrejština je přece, jak tvrdila řada komentujících, jazyk vymyšlený sionisty a sionistkami.

Aktivistka v našem skupinovém chatu si nevěděla rady. Podobně jako mnoho jiného Židovstva cítila k hebrejštině hluboké pouto, i když odmítala sionismus a aktivně se proti němu stavěla. Pokud by byla hebrejština neoddělitelná od sionismu, kde by to zanechalo lidi, jako je ona? Co by to pro ně znamenalo?

Není v tom sama. Od 7. října je hebrejština stále častěji vnímána jako pevně spjatá se sionismem a násilím páchaným v jeho jménu. Pro mnoho nežidovských i antisionistických lidí, kteří k tomuto jazyku mají stále silný vztah, vytvořil tento posun vnímání skutečné dilema: Lze hebrejštinu oddělit od izraelského státu? Zapojuje se člověk jejím učením nebo mluvením do sionistického projektu? Má hebrejština své místo v politice palestinského osvobození?

Nevole namířená proti symbolům izraelského státu je pochopitelná. Samotné ztotožňování hebrejštiny s Izraelem je však úspěch sionismu, kterému se podařilo tento jazyk si pro svůj nacionalistický projekt přivlastnit. Hebrejština sionismem nezačala a nepatří ani výhradně Státu Izrael.

Moderní hebrejština, která dnes v Izraeli a Palestině existuje, zároveň funguje jako koloniální jazyk. Ve srovnání s přetrvávajícími zvěrstvy v Gaze a probíhajícími etnickými čistkami, které páchají osadníci a armáda po celém Západním břehu, se mohou otázky jazyka zdát triviální nebo abstraktní. Jazyk je však jedním z důležitých způsobů, jakým se moc stává samozřejmostí.

Hebrejština rozhodně nestojí mimo struktury vyvlastňování, které utvářejí život mezi řekou a mořem – naopak je pomáhá usnadňovat a udržovat. Skrze jména, která upřednostňuje, i skrze dějiny, které staví do popředí a které naopak vymazává, se hebrejština stala jedním z mechanismů, jejichž prostřednictvím se normalizuje probíhající Nakba.

Z pouliční tabule na hlavní ulici krále Jiřího v Jeruzalémě sice byla odstraněna nálepka, arabský nápis pod ní však zůstává skrytý. (Ben Reiff)

Hebrejština ovšem nebyla vždy koloniálním jazykem a nemusí jím zůstat ani nadále.

Mýtus o zmizení hebrejštiny

Na rozdíl od sionistické mytologie toto hnutí hebrejštinu „neoživilo“. Tento jazyk totiž nikdy nevymřel. Hebrejština se zrodila před více než 3 000 lety v Královstvích izraelském a judském. Ačkoliv po zničení Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. přestala fungovat jako každodenní mateřský jazyk, zůstala jazykem modlitby a liturgie, stejně jako literatury, obchodu a komunitního života – a to v různých obdobích v písemné i mluvené podobě.

Hebrejština se vyvíjela i v průběhu dalších staletí. Středověcí básníci v Palestině a Itálii rozvíjeli nové větné struktury, které odpovídaly jejich literárnímu stylu. Židovští učenci a rabíni v Al-Andalusu překládali vědecká, filozofická a lingvistická díla z arabštiny do hebrejštiny, přičemž během tohoto procesu vytvořili tisíce nových termínů. Cestovatelé, obchodníci a rabíni používali hebrejštinu ke komunikaci se vzdálenými židovskými komunitami, jiní v tomto jazyce psali dopisy a vedli obchodní záznamy.

Počínaje 16. stoletím vstoupila hebrejština do nové fáze růstu a rozvoje, když byla vydána první hebrejská divadelní hra „A Wedding Frolic“ (Svatební veselí) od italského autora Judy Leoneho Ben Isaaca Somma a také první jidiš-hebrejský slovník. V 17. a 18. století se objevily první hebrejské noviny a došlo k rozmachu literární kultury. V době, kdy se v 19. století zrodil politický sionismus, již hebrejština disponovala tím, co jeden lingvista nazval kompletní „komunikační infrastrukturou“: psaná hebrejština se používala v žurnalistice, literatuře, vědě i vzdělávání a po celém židovském světě existovaly menší skupiny lidí, kteří hebrejsky plynule hovořili.

To, čeho sionismus skutečně dosáhl, bylo něco jiného: poprvé po téměř dvou tisíciletích proměnil mluvenou hebrejštinu v jazyk celé jedné společnosti.

Pro sionistické vůdce byla hebrejština klíčová pro projekt budování židovské domoviny v Palestině. Sloužila jako nástroj budování národa: oživení mluvené hebrejštiny mělo pomoci zformovat novou židovskou kolektivní identitu a zároveň vytlačit jazyky, které mnozí sionisté odmítali jako „slabé“ a degradované jazyky exilu – jidiš, ladino, judeo-arabštinu a další.

Škola Kaduri v Dolní Galileji vede studenty k výuce hebrejštiny, 1940. (Israel Preker/Wikimedia)

Jazyk koloniálního hnutí se však mohl stát pouze koloniálním jazykem. Hebrejština se stala jazykem židovského osadnictva, které neusilovalo o integraci do stávající palestinské společnosti, nýbrž o její nahrazení. V tomto procesu se samotná hebrejština proměnila v moderní izraelskou hebrejštinu, jakou známe dnes: v jazyk přizpůsobený modernímu životu a předurčený k tomu, aby vytlačil palestinskou arabštinu a nahradil její pozici dominantního jazyka mezi řekou a mořem.

Tento projekt začal systematickým přejmenováváním Palestiny po roce 1948. Arabské názvy zhruba 9 000 měst, vesnic, řek, kopců, pramenů a dalších zeměpisných útvarů byly nahrazeny názvy hebrejskými. Al-Haram se stal Herzlijou. Al-Bassa se změnila na Roš ha-Nikra. Jafa se stala Jafem (Jafo). Lyd se stal Lodem. Jahudíja se proměnila v Jehud. Dokonce i arabský název Jeruzaléma, Al-Quds, byl na mnoha dopravních značkách změněn na „Uršalím“ – název vycucaný z prstu a prezentovaný jako starobylé dědictví.

Toto přejmenovávání nebylo pouhou formalitou. Od základu proměnilo způsob, jakým izraelské Židovstvo vnímalo zemi kolem sebe. Palestinská historie se stala neviditelnou, jakmile palestinská jména zmizela z map, dopravního značení i každodenní řeči.

Hebraizace se navíc neomezuje pouze na minulost. Po celá desetiletí se o Západním břehu v hlavním proudu hebrejštiny mluvilo jako o „územích“ – což je termín, který zastíral jak samotnou okupaci, tak Palestince, kteří pod ní žijí. Přestože mnohé části Západního břehu leží pouhých 20 kilometrů od Tel Avivu, tato fráze vyvolávala představu odlehlé, neurčitě nebezpečné oblasti. V poslední době, ruku v ruce s radikalizací izraelské společnosti, „území“ stále častěji ustupují „Judeji a Samařsku“ – biblické terminologii, kterou upřednostňuje osadnické hnutí.

Neinformovanému posluchačstvu neustálé používání výrazu „Judea a Samařsko“ ve veřejném diskurzu sugeruje, že Židovstvo má k této zemi to nejhlubší a nejvýznamnější pouto. Pokud se toto pouto bere jako samozřejmost, může se zdát jedině spravedlivé, aby tam Židovstvo žilo. A pokud je židovská přítomnost na tomto místě vnímána jako právo, pak se „transfer“ palestinských komunit, které zde mají svůj domov, může začít jevit jako rozumný. Hebrejský jazykový projev tak hraje klíčovou roli v legitimizaci probíhajícího vyvlastňování půdy Palestinstva.

Dopravní značka v Izraeli ukazující směr na Jeruzalém ve třech jazycích. (foto: izahorsky/flickr cc)

Jazykový odpor

Snahy zpochybnit koloniální charakter hebrejštiny nejsou nijak nové. Od raných dnů sionismu – a o to více po roce 1948 – nemělo Palestinstvo příliš na vybranou a muselo se naučit alespoň trochu hebrejsky, aby získalo přístup k veřejným službám, našlo si práci nebo se orientovalo ve vzdělávacím systému. Od konce 60. let, a mnohem aktivněji po letech osmdesátých, však palestinské autorstvo začalo s hebrejštinou pracovat nejen jako s praktickým nástrojem pro přežití v židovském státě, ale i jako s prostředkem odporu a sebevyjádření.

V roce 1986 vydal palestinský spisovatel Anton Šammás román v hebrejštině s názvem „Arabesky“ (Arabeskot), v němž si představuje postsionistický Izrael, který patří rovným dílem Židovstvu i Palestinstvu. Pro Šammáse bylo psaní v hebrejštině – která byla neodmyslitelnou součástí jeho identity – politickým aktem: odmítnutím přenechat tento jazyk sionismu.

Šammás dal svůj záměr naprosto jasně znát: „To, o co se snažím… je zbavit hebrejštinu jejího židovského charakteru… udělat ji více izraelskou a méně židovskou, a tím ji vrátit k jejím semitským kořenům, na její místo. To je paralelní s tím, čím by podle mého názoru měl být samotný stát. Stejně jako je angličtina jazykem těch, kteří jí mluví, tak je jím i hebrejština, a stejně tak by měl být stát státem těch, kteří v něm žijí.“

Šammásův projekt nabízí užitečné východisko pro otázku: Co by vlastně znamenalo dekolonizovat hebrejštinu?

V Izraeli a Palestině začíná jazykový odpor navracením arabských – a konkrétně palestinských – názvů do každodenní řeči a odmítáním státem očištěného slovníku. Používání názvu Jafa namísto Jafo lidem připomíná, že toto město je v první řadě palestinské. Označování Západního břehu jako „okupovaná palestinská území“ pak nenechává téměř žádný prostor pro pochybnosti o povaze izraelské vlády ani o Palestinstvu, které pod ní žije.

Volba našich slov však sahá mnohem dál než za pouhé pojmenování bezprostředního násilí, jemuž Palestinstvo pod okupací čelí. Znamená to také nově definovat samotný vztah mezi Židovstvem a touto zemí. Namísto výrazu „alija“, který prezentuje imigraci do Izraele jako formu duchovního vzestupu z diaspory, mohou dekoloniálně smýšlející mluvčí hebrejštiny hovořit jednoduše o imigraci. Namísto označování Izraele jako „Země“ – což je termín nesoucí implicitní židovský nárok – mohou používat otevřenější název „Izrael-Palestina“.

Umar al-Ghubari z organizace Zochrot vede komentovanou prohlídku ve vysídlené palestinské vesnici Mi’ar před 25. ročníkem každoročního Pochodu návratu. Obyvatelé Mi’aru uprchli během Nakby v obavách před postupujícími sionistickými silami a Izrael v průběhu následujících dvou desetiletí jejich domy zničil. (Ahmad Al-Bazz)

Koloniální charakter hebrejštiny se projevuje také – a možná vůbec nejzákeřněji – prostřednictvím eufemismů. Cílené atentáty izraelské armády na Palestinstvo se nazývají „cílená prevence“, což zastírá jejich skutečnou podstatu: mimosoudní popravy. Palestinský odpor – jak násilný, tak i nenásilný – je popisován jako „porušování pořádku“, zatímco ti, kteří se do něj zapojují, byť sebemenším a nenásilným způsobem, jsou označováni za teroristy a teroristky. V posledních letech zašla tato logika ještě dál s termínem „diplomatický terorismus“, zejména v reakci na palestinské snahy na půdě OSN o dosažení uznání a státnosti. Věznění Palestinců a Palestinek, včetně dětí, bez soudu je pak zjemňováno výrazem „administrativní detence“.

Jazykový odpor proto může být prostý, stačí, že zkrátka odmítneme tyto eufemismy, které dělají z každodenního násilí rutinní, byrokratické procesy, a nazveme věci pravými jmény: okupace, etnické čistky, odpor a genocida.

Tuto aktivitu dnes vyvíjí časopis Sabra. Tento časopis, založený v roce 2023, rozvíjí tradici Šammáse a dřívější palestinské umělecké a intelektuální scény. Jeho palestinští přispívající píší v hebrejštině o palestinském životě v Izraeli, na Západním břehu a v Gaze. Oslovují tak židovské čtenáře napřímo – bez prostředníků, filtrů a předsudků, které jsou vlastní židovsko-izraelskému redaktorstvu a překladatelstvu.

Politický boj

Boj o hebrejštinu se odehrává také ve školních třídách. Tradičně se hebrejština vyučuje prostřednictvím modelu zvaného ulpan – hypernacionalistického rámce navrženého tak, aby připravil židovské imigranty na život v Izraeli. V praxi se v kurzech ulpanu, které jsou často sponzorovány izraelskou vládou, učí studující mnohem více než jen gramatiku a slovní zásobu: učí se normám a kultuře sionismu.

Kurzy ulpanu, jejichž úkolem je předkládat sionistickou verzi historie a politiky jako hotový fakt, z velké části předstírají, že Palestinstvo vůbec neexistuje – od map, které prezentují celé území mezi řekou a mořem jako Izrael, až po učební osnovy zaměřené na každodenní život izraelského Židovstva, jež palestinské občanstvo státu zcela vynechávají. V ulpanu se výuka hebrejštiny stává prostředkem k prosazování židovského národního projektu.

Studující během výuky v Ulpanu Ecion, vůbec prvním ulpanu založeném v Jeruzalémě. V tomto ulpanu ve čtvrti Baka se již od roku 1949 učí mladé imigrantstvo s akademickým vzděláním z celého světa. 25. listopadu 2008. (Nati Shohat/Flash90)

Nová generace aktivistva a vyučujících však tento model začíná zpochybňovat. Namísto předstírání, že hebrejštinu lze oddělit od reality Izraele a Palestiny, vyučují tento jazyk v jeho sociálním a politickém kontextu a záměrně poukazují na mocenské vztahy, které jsou v něm hluboce zakořeněné.

Jedním z nejvýznamnějších příkladů je alternativní jazyková škola This Is Not An Ulpan (TINAU, v překladu „Tohle není ulpan“), která působí v Izraeli a Palestině. Její kurzy využívají výuku hebrejštiny jako příležitost ke zkoumání sociálních a politických témat kritickou optikou. Tím umožňují Palestinstvu, Židovstvu z diaspory i dalším studujícím učit se hebrejsky, aniž by muselx přijímat sionistický ideologický rámec.

Radikální vyučující také zpochybňují dominanci hebrejštiny nad palestinskou arabštinou. Arabština si sice po roce 1948 formálně uchovala status oficiálního jazyka, protože Izrael převzal uznání arabštiny vedle hebrejštiny z dob britského mandátu, s oběma jazyky se přesto nikdy nezacházelo jako s rovnocennými.

Hebrejština rychle začala dominovat ve státní správě, vysokoškolském vzdělávání, soudnictví i ve veřejném životě. Soudní rozhodnutí se publikovala výhradně v hebrejštině, úřední formuláře a postupy zůstávaly dostupné pouze v hebrejštině a po většinu existence Izraele se mnohé uliční cedule a ukazatele objevovaly pouze v hebrejštině a angličtině – a to i v arabských městech. (Teprve po vytrvalém tlaku organizací na ochranu práv menšin a následném rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2002 rozšířily izraelské úřady používání arabštiny na dopravním značení.) Všech 11 izraelských univerzit používá jako hlavní vyučovací jazyk hebrejštinu a s výjimkou kateder arabského jazyka a literatury žádná z nich v arabštině nevyučuje.

Faktická nadvláda hebrejštiny ve veřejném prostoru byla nakonec zakotvena i v zákoně. V roce 2018 izraelský zákon o národním státu degradoval arabštinu z oficiálního jazyka na jazyk s pouhým „zvláštním statusem“. Výsledkem je jazykové uspořádání, v němž se od Palestinstva očekává, že budou dokonale ovládat hebrejštinu, zatímco arabsky se naučí jen málokterý izraelský Žid a izraelská Židovka. A pokud jde o tu malou menšinu izraelských lidí, kteří rodným jazykem Palestinstva hovoří, mnozí se ho naučili v armádě nebo ve zpravodajských službách – tedy jako nástroj k „pochopení nepřítele“.

Studující a pracující v alternativní jazykové škole This is Not an Ulpan (TINAU), 27. ledna 2026. (Yahel Gazit)

V tomto hypermilitarizovaném kontextu apartheidu se studium arabštiny stává politickým aktem. Samo o sobě sice koloniální vztahy zvrátit nedokáže, je však nezbytným předpokladem pro rovnocennější a oboustranné vztahy mezi izraelským Židovstvem a Palestinstvem. Školy jako TINAU proto vedle hebrejštiny stále častěji vyučují také palestinskou arabštinu a zájem o tyto programy roste mezi antisionistickými a dekoloniálními Židy v Izraeli a Palestině i v diaspoře.

Dekolonizace hebrejštiny znamená také zpochybnění místa, které tento jazyk zaujímá v moderní židovské identitě. Sionismus učinil po téměř celé století jak Izrael, tak hebrejštinu ústředním bodem toho, jak mnohé Židovstvo vnímá samo sebe. Rozchod s tímto dědictvím vyžaduje vybudování – nebo znovuvybudování – takové formy židovství, která bude zakořeněna v jazycích, kulturách a dějinách, jež sionismus odsunul na okraj. To je úkol, kterého se již dnes ujímají aktivisté hnutí za jidiš a ladino po celém světě.

Samo o sobě nic z toho kolonizaci ani genocidě nezabrání. Jazyk následuje moc stejně tak, jako ji sám spoluvytváří. Jazyk je však jedním z polí, na nichž se odehrává politický boj.

Aktivistvo, spisovatelstvo, vyučující i řadovx mluvčí napříč Izraelem, Palestinou a diasporou již dnes ukazují, že hebrejština nemusí zůstat pevně spjata s koloniálním projektem, který ji formoval. Ať už skrze proměnu hebrejštiny zevnitř, přehodnocení jejího vztahu k palestinské arabštině a palestinskému lidu, nebo uvolňováním jejího sevření židovské identity – toto rodící se hnutí dokazuje, že jazyk lze znovu transformovat.

Zdroj: https://www.972mag.com/hebrew-israel-decolonize-zionism/

18.7.2026 Raphael Mimoun

Represe Historie Kultura