Recenze na knihu „Práce na hovno“ od anarchisty a antropologa Davida Graebera

Pokud by se mě někdo zeptal, kdo je Kropotkinem dneška, pak bych bez váhání odpověděl: David Graeber. Škoda jen, že před šesti lety předčasně zemřel. Stejně jako Kropotkin měl totiž i Graeber tu úžasnou schopnost být zároveň anarchistou i akademikem, aniž by měl potřebu tyto dvě své role nějak zvlášť oddělovat. A stejně tak byl studnicí neotřelých přístupů a osvěžujících myšlenek, které prostě jen vycházejí z anarchistického – potažmo antiautoritářského – pohledu na svět.

V roce 2013 napsal esej pro nový časopis Strike!. Jmenoval se „Práce na hovno“ a vzbudil vskutku značný poprask, když se začal virálně šířit dál a dál a lidé na něj aktivně reagovali komentáři o své vlastní práci na hovno či se pod jeho vlivem na svou dosavadní práci rovnou vykašlali. Díky tomu vznikla spousta studijního materiálu a ochotného respondentstva a pro autora příležitost toto téma rozvinout do rozsáhlejší práce. Ta pak vyšla v roce 2018 a na české vydání si počkala do loňského roku.

Už v eseji se Graeber ohlédl do minulosti, kdy se předpokládalo, že budoucí technologie budou tak vyspělé, že nebude žádný problém zavést 15hodinový pracovní týden. I když jsme toho technologicky schopni, ke změně nedošlo. A to proto, že „technologie je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě více. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti k ničemu.“ Ale proč, ptáte se. Je to prosté: „Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo se spoustou času nazbyt pro ni představuje smrtelné nebezpečí. (…) A na druhou stranu jim ohromně vyhovuje udržovat představu, že práce je morální hodnota sama o sobě a že člověk si nezaslouží vůbec nic, pokud se není ochotný po většinu svého probdělého života podrobit tvrdé pracovní disciplíně.“

Graeber poukazuje na to, že se vládcům společnosti podařilo obrátit vztek těch, kteří v skrytu tuší, že jejich práce by neměla existovat, proti lidem, kteří dělají něco smysluplného. „V naší společnosti zřejmě například existuje pravidlo, že čím jednoznačněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostanete zaplaceno.“ Práci na hovno pak definuje jako „placené zaměstnání, které je natolik nesmyslné, nepotřebné či zhoubné, že ani samotný zaměstnanec nedokáže ospravedlnit jeho existenci, ačkoli jako součást své práce cítí povinnost předstírat opak“.

Jednou z nejpoutavějších částí knihy jsou výpovědi lidí o jejich konkrétní práci na hovno plné nesmyslných úkonů, nudy a absurdit. Na jejich základě pak Graeber předkládá typologii prací na hovno. Jejich nositele dělí na lokaje, pohůnky, záplatovače, zaškrtávače políček a úkolovače. No a pak jsou tu práce, které sice nejsou zbytečné samy o sobě, ale stávají se takovými, pokud jsou vykonávány na podporu jiných neužitečných činností. Práce na hovno tak tvoří dle hrubého odhadu přes 50 % veškeré práce. Kdyby měl tedy reálný pracovní týden 15 hodin, jak je zmíněno výše, nikdo by si nevšiml zásadního rozdílu.

U podkapitoly o úkolovačích je zajímavá poznámka pod čarou, která zmiňuje výzkum, podle něhož si 80 % zaměstnanců myslí, že jejich nadřízení jsou zbyteční a že by zvládli vykonávat svou práci stejně dobře i bez nich. Hezky to vypovídá o tom, že většina pracujících nepotřebuje nutně slyšet anarchistická hesla, aby si byla skrytě vědoma toho, že se obejde bez šéfů.

Graeber ale dostával dopisy také od podnikatelů a šéfů, v nichž tvrdili, že by nikdy zbytečné zaměstnance nezaměstnali a že jeho závěry jsou pomýlené. Nejenže tyto dopisy nebyly zpravidla nijak argumentačně podložené, zakládaly se čistě na ideologickém předpokladu, že žádná ze situací popisovaných v knize se nemůže v tržní ekonomice přihodit, tudíž se nepřihodila. A trh se přece nemůže mýlit. Ještě jedna skupina je o tomto přesvědčená – marxisté. Kapitola o etických a duševních důsledcích práce na hovno pro zaměstnance pak mj. odhaluje, že i kapitalistické předpoklady o pracujících lidech jako líných a parazitujících jsou naprosto mylné. Většině lidí se totiž příčí vyhlídka, že nemají nic užitečného na práci. No, ona „většina základních předpokladů moderní ekonomie má původ v teologických argumentech“.

Autor se také zabývá nesvobodnou, vykořisťovatelskou a disciplinační povahou samotné námezdní práce a v této souvislosti rozvíjí i otázku obecného pojetí povahy času. Dopady na člověka jsou devastující: „Práce na hovno v lidech běžně probouzejí pocity beznaděje, deprese a sebepohrdání. Jedná se o formu duchovního násilí proti samotné podstatě našeho lidství.“ Rozebírá, proč lidé zachovávají stávající institucionální struktury, které jdou často sice proti jejich zájmům, ale v rámci vztahů péče o druhé potřebují svět, který je relativně předvídatelný. Věnuje se i „paradoxu moderní práce“, kdy na jednu stranu většina lidí spojuje svůj pocit důstojnosti a sebeúcty s prací pro obživu, a na druhou stranu většina lidí svou práci nenávidí. Tematizuje „kompenzační konzumerismus“ – věci, které mají poskytnout útěchu za skutečnost, že nemáte (nebo skoro nemáte) život. V závěru se pak zabývá návrhy na zavedení základního nepodmíněného příjmu coby jedné z cest ven.

„Tato kniha není jen o jednom opomíjeném aspektu světa práce. Mluví o skutečném sociálním problému. Ekonomiky napříč světem se stále víc stávají gigantickými továrnami na nesmysl.“

A tak je třeba jako to nejmenší hledat každou příležitost, jak si brát zpět smyl času tráveného v práci na hovno. Většina „partyzánů*ek“ se zaměřuje na kreativitu jako formu vzdoru, jakkoli to někdy není snadné. Takovým způsobem byla třeba přečtena tato kniha a následně napsána tato recenze. Přesto „každé ráno vstaneme a znovu vytvoříme kapitalismus. Pokud bychom jednou ráno vstali a rozhodli se vytvořit něco jiného, pak už by kapitalismus neexistoval. Existovalo by něco jiného.“

David Graeber: Práce na hovno. Malvern, 2025. 378 stran.

9.7.2026 -jk-

Recenze Práce