Přinášíme překlad zapatistického příběhu.

Na těch velkých setkáních, kde nám vypráví Subcomandante Insurgente Moisés, se občas člověk doslechne strašlivé i podivuhodné příběhy. Příběhy, skrze které se zapatismus prezentuje, vysvětluje a skrze které se dívá do zrcadla, aby porozuměl sám sobě. Zapatisté – muži, ženy i ostatní – mívají ve zvyku sami sebe ztvárňovat prostřednictvím postavy, které říkají „Chompiras“. Tuto přezdívku dostal proto, že když byl ještě kluk a trénoval střelbu z praku (kterému se ve městě říká také prak-guma), pokaždé, když trefil cíl – což bývala plastová lahev, plechovka od piva nebo koly –, vykřikl: „CHOMPIRAS!“

Další kámen, další trefa do černého – další „CHOMPIRAS!“.

 A to jméno už mu zůstalo. Když v roce 1994 vypuklo povstání, byl Chompiras ještě kluk. S úžasem sledoval, jak se jeho rodiče, starší sourozenci, ženy, muži, a dokonce i lidé pokročilého věku nebo srdce, připravovali a cvičili, protože slyšeli: „Blíží se válka.“ Chompiras, přestože byl mladý, pochopil, že jednoho dne bude řada na něm, aby bojoval, a tak vzal svůj prak a trénoval. Chompiras vyrostl a odložil prak, ale nikdy nepřestal cvičit, protože věřil, že jednoho dne to bude potřeba.

Stal se zdravotníkem, zástupcem pro vzdělávání, zástupcem samosprávy, milicionářem – zkrátka povstalcem. Při jedné z těchto prací potkal ženu, která se stala jeho družkou, Lucecitu. Na rozdíl od toho, co by si člověk mohl myslet, to nebyl Chompiras, kdo vyznal lásku Lucecitě, ale byla to ona, kdo ho, jak by někteří lidé řekli, „uhnala“.

„Víte, Chompirasovi to trvá trochu dýýýýýl. A i když jsem s ním flirtovala sebevíc, prostě mu to nedocházelo. Takže jsem mu tu lásku musela vyznat sama. Kdybych to neudělala, byla bych doteď nezadaná. A Chompiras by o tom pořád ještě přemýšlel.“ Takhle to Lucecita vysvětlovala Subu Marcosovi – s nímž ráda klábosila –, když se jí ptal, proč převzala iniciativu a neúmyslně tak porušila společenské zvyklosti a tradice týkající se partnerských vztahů.

Sub Marcos se jen tak ze škodolibosti zeptal: „A co když ti řekne, že se mu nelíbíš? Co uděláš?“

„Věc se má tak: vidím, jak se na mě dívá, a on zase vidí, jak se já dívám na něho. Chompiras sice se slovy moc nespěchá, ale jeho oči toho napovídají spoustu a je lehké pochopit, co si myslí,“ odpověděla Lucecita.

Sub Marcos pořád tak trochu z plezíru naléhal: „Ale co když se pleteš a nelíbíš se mu? Nebo co když už někoho má? Co uděláš pak?“

Lucecita si dává na čas, aby to zvážila, a odpovídá: „No, pak si řeknu, že to není žádná hanba. Chvíli si popláču, ne zas moc, ale i tak si popláču docela dost. Pak mu vyčiním, vlepím mu facku a řeknu mu: ‚Tak běž, mazej! Já si půjdu najít někoho jiného.‘“

Vesnické klepy jedou naplno a proslýchá se, že „tenhle pár spolu nevydrží“. Byli a stále jsou příliš rozdílní. Chompiras má větší sklon k praktickým věcem, k řešení problémů metodou pokus-omyl – to znamená, že věci nejdřív udělá špatně a až pak, později, je opravuje, nebo se o to aspoň snaží. Na druhou stranu Lucecita byla dobrá na studium, analýzu a vědu – a co víc, na vytváření plánů a promýšlení věcí předtím, než se do nich vůbec pustí.

 Na rozdíl od toho, co by si lidé mysleli, spolu tenhle pár zůstal, zatímco jiné se rozpadly. Našli způsob, jak si vzájemně porozumět, jak se doplňovat – zkrátka a dobře: jak být párem.

Tenhle milostný románek je už ovšem jiný příběh, takže se posunu dál.

Chompiras chodil každý den na své kukuřičné pole (milpu) po té samé cestě. Někdy ho Lucecita doprovázela a jindy ne – ať už proto, že měla schůzi spolku Mujeres que somos, „Ženy, kterými jsme“, měla zrovna vyučování nebo se musela postarat o pacienta či pacientku – protože Lucecita byla zdravotnice. A – samozřejmě – občas se taky pohádali a naštvali se na sebe.

Chompiras říkával, že Lucecita občas vaří „velmi zvláštně“ a že ho z toho bolí žaludek. Lucecita se bránila tím, že „na tom nesejde“, protože moc dobře ví, „na který kopec zajít nebo jakou bylinku použít“, aby udělala čaj, který Chompirase vyléčí.

A takhle se pošťuchovali a později si dělali radost drobnými něžnostmi. A následující den oba jen zářili.

Nevím, co se myslelo, když se říkalo „drobné něžnosti“, ale ano! Následující den jim oběma oči jen svítily, jako by viděli úplně všechno a všechny.

Jednoho dne, cestou do práce, Chompiras uviděl starý strom – věkem sešlý, jako by omdléval, jako by se nakláněl a říkal: „A dost, dál už nemůžu.“

Chompiras si šel strom prohlédnout, zanalyzoval situaci a došel k závěru, že brzy spadne. Ještě jedna bouře, při níž blesk zasáhne jeho kořeny, a on se zřítí přesně na cestu, po které každý den Chompiras chodí. Chompiras ale dobře prozkoumal i terén kolem stromu – který stál zrovna na úbočí kopce –, vyšplhal až na vrchol a uviděl obrovskou, přímo gigantickou skálu, nacházející se jen pár metrů nad stromem.

Chompiras se postavil na skálu a podíval se dolů, aby zjistil, kam by se, kdyby k tomu došlo, zřítila. V dálce – ale ne zase tak daleko – stála škola, vesnická kaple a různá komunitní pracoviště: kávová pole, milpy, políčka s fazolemi a zeleninou, pastviny a ohrady pro dobytek.

Chompiras se rozhlédl a povzdechl si.

A vydal se hledat Lucecitu.

Ta se zrovna vrátila ze schůze, kde samozřejmě, jak se sluší a patří, zrovna pomlouvaly „ty zatracené chlapy“. Chompiras Lucecitě stručně shrnul, co viděl. Lucecita ho vyslechla, došla si pro sešit, pravítko, úhloměr, kružítko a řekla: „Jdeme.“

Když dorazili na místo, Lucecita se podívala na strom, došla k té obrovské skále, vytáhla sešit a začala počítat. Brala do ruky pravítko a bručela své přemýšlivé „hmmmm“.

Pak vzala úhloměr a kružítko a znovu se ozvalo „hmmm“.

Podívala se na Chompirase a řekla: „Jo.“

Vrátili se a hned svolali zapatistický kolektiv své vesnice. Promluvili, vysvětlili situaci a compañer@s potichu naslouchali. Když vysvětlování skončilo, všichni se na sebe podívali a opět zaznělo „hmmmm“.

Zástupce místní autonomní samosprávy navrhl: „Pojďme se na to společně podívat.“ Souhlasili a vyrazili v celém chumlu, vlastně jako jedna velká kupa. Podívali se na strom, prohlédli si skálu, v chumlu – vlastně jako jedna velká kupa – to tam celé obestoupili a vrátili se zpátky.

Svolali shromáždění, pozvali každého člověka z vesnice – úplně každého –, nezáleželo na tom, zda to byli přívrženci vládních stran, zapatisté nebo bývalí zapatisté, katolíci, presbyteriáni, evangelíci, protestanti, muslimové nebo lidé bez vyznání. Komise Místní autonomní samosprávy (GAL), která byla pověřena vysvětlením situace shromáždění, promluvila a dopodrobna vylíčila, co viděli. Přednesli svůj vlastní závěr: strom brzy spadne, už ho nelze zachránit.

„I kdybychom k němu dali dřevěné vzpěry, neudrží se, spadne a zablokuje to přístupovou cestu ke komunitním dílnám. Ale to není ten hlavní problém – nebo ne jenom to –, protože je tu ještě jeden, mnohem horší,“ řekla compañera z GAL a měla pravdu, „protože až ten strom padne, strhne s sebou další stromy, a jak se vytrhnou jejich kořeny, uvolní se půda, což oslabí podloží té velké skály. Ta je velmi těžká a na hoře drží jen díky stromům, které zpevňují terén, na němž spočívá. Skála své podloží přetíží a svalí se dolů z kopce. A jak poletí, smete všechny stromy, co jí budou stát v cestě.“

„Ale to není ten hlavní problém – nebo ne jenom to –, protože je tu ještě jeden, mnohem horší,“ zakončil compañero z Místní autonomní samosprávy, „trasa, kterou by se skála při svém pádu dolů vydala, míří přímo na kapli, školu, obchůdky, pole a dílny lidí z vesnice, zapatistů i přívrženců vládních stran.“

„To znamená, že vesnice bude zničena,“ dodala autonomní compañera.

Všichni se na sebe podívali a znovu se ozvalo „hmmm“.

A na shromáždění propukl poprask. Přeli se, jestli „něco dělat“, nebo „nedělat nic“, zda „je to zapatistická lež“, „ne, není“, „ano, je“, „ne, není“. Strávili spoustu času dohadováním.

A tak se stalo, že se informace rozkřikla a každý mohl jednat, jak uznal za vhodné – zkrátka a dobře všichni říkali, že „každý se musí rozhodnout sám za sebe“.

Skupina – tedy zapatisté a zapatistky z té vesnice – měla jako taková samostatnou schůzi a dohodla se na tom, co udělá. Lidem bylo totiž jasné, co se stane, a nehodlali jen tak složit ruce do klína a čekat nebo se modlit, aby nepřišla bouře, aby nepršelo, aby nefoukal vítr, aby ten strom nespadl, aby s sebou nestrhl další stromy, aby se neuvolnila půda pod skálou, aby ten kámen nesmetl další stromy a aby nezničil kapli, školu, pole, obchůdky, domy a celou vesnici.

A tak přemýšleli a přemýšleli.

 A někdo něco najednou plácl!

 A všichni na něj pohlédli, jako by chtěli říct: „Nebuď hloupý, compadre.“

A pak zase jiná řekne něco dalšího a všichni na ni vytřeští oči, jako by říkali: „Ale jdi, comadre, to je zkrátka nepředstavitelné.“

A takhle rozvažovali, sdíleli nápady, občas utrousili nějakou hloupost, ale říkali i dobře promyšlená slova.

Dali si načas, netrvalo to chvíli, nýbrž celé dny, týdny, měsíce, ba dokonce roky, jak si lámali hlavu s tím, co si počít. A přišel čas, kdy dosáhli dohody. Vypracovali dílčí plán, zorganizovali se a rozdělili si úkoly: kdo co udělá a v kolik hodin, a to takovým způsobem, aby měl každý dostatek času a prostředků na to, aby si mohli navzájem pomáhat.

A tak se do toho pustili. Začali obdělávat milpu, fazolová a kávová pole, pastviny, zelinářskou zahradu, stavět kůlny a malé obchůdky – ale na druhé straně vesnice. Postavili další kapli a další školu a vybudovali basketbalové hřiště, ale dělali to fikaně, protože jim šlo hlavně o to, aby si na něm mohli zatancovat cumbiu a nebořili se přitom do bláta. A slouží to i k hraní basketbalu a volejbalu a k tomu, aby se ti, co se bojí štěrku, naučili jezdit na kole: to je pro tebe.

A postavili kliniku, která byla nakonec trochu nakřivo, ale pomalovali ji spoustou barev, aby to nebylo poznat. Říkali, že i kapitán se té klinice posmívá a tvrdí, že se do ní musí vcházet tak, jak to zpívá Pedro Infante: „Přikrčený a bokem.“ A kapitán zpívá strašně falešně, takže si řekli, že ji „radši pomalují, aby kapitán už nezpíval a místo toho koukal na obrázky a nápisy“, a nevšiml si, že „ty dveře jsou vážně nakřivo“.

A pak postavili další budovu, u které zpočátku nikdo nevěděl, co je zač. A GAL, Místní autonomní samospráva, později vysvětlovala, že to má být laboratoř a operační sál. Že compañer@s z jiných míst a osad to podpoří, protože to budou operační sály a laboratoře i pro ně. A že dorazí další compañer@s doktoři a doktorky, aby vedli kurzy a brali do ruky nože, když už léky nestačí, aby nemoc porazily.

Ty křivé domy nejsou pro compañer@s odjinud, ty připadnou compañer@s zedníkům, kteří kvůli zpívání corridos, rancheras a bandy přehlédli, že zeď, střecha i dveře jsou nakřivo. „Už zase jde kapitán, jen aby kritizoval. Rychle! Srazte se na hromadu, zavřete dveře a pusťte hudbu na plný pecky, jako že tancujeme. Ne, tuhle ne, pusťte El Moño Colorado, to kapitán vypadne rychleji.“

Zatímco tvrdě dřeli a šlo jim to od ruky, skupina přívrženců vládních stran se na ně dívá a ptá se: „Proč makáte dvojnásob, když už máte dílny hotové? Proč další kapli, když už jednu máte, a dokonce ji požehnal sám pastor? Proč další školu, když ta vaše je přece Nová mexická škola? A vláda už slíbila, že opraví tu starou zrezivělou střechu i ty úplně sešlé zdi, odkud občas vylezou červi, štíři, krysy, a dokonce i koutníci. A učitel sice nechodí, protože mu vláda neplatí a nemá ani na jízdenku, ale už se blíží skutečná změna a teď už ho zaplatí spravedlivě!“ A ptají se: „Proč jsou ti zapatisté tak veselí, samá legrace, a při té práci přesčas si dokonce zpívají?“

A zapatisté, aniž by přerušili práci, odpovídají: „Ach, bratře, sestro, copak nevidíte, že se blíží velké neštěstí?“ A vysvětlují jim situaci se stromem, skálou a bouří a to, co se stane. „Pokud nám nevěříte, jděte se podívat sami a rozhodněte se za sebe,“ říkají jim.

Skupina přívrženců vládních stran se jde na ten strom podívat, prohlíží si tu skálu, vidí horizont a vidí, že se zatahuje a mraky už tmavnou. A říkají si mezi sebou, že v jiných vesnicích se mluví o obrovských deštích, o krutých větrech, o velké zkáze a neštěstí a o tom, jak lidé museli opustit své domovy, protože o všechno přišli. Tato skupina přívrženců se sejde zvlášť, dohodnou se a vrátí se tam, kde zapatisté pracují, a požádají, aby s nimi mohli mluvit. Zapatisté, aniž by přestali pracovat, jim říkají, ať klidně mluví, že mají sice plné ruce práce, ale uši čisté, protože si je umyli, a slyší velmi dobře. Přívrženci začnou mluvit. Zkrátka a dobře říkají: „Co když se ukáže, že se všechno stane přesně tak, jak zapatisté říkají? Co když ty Špatné vlády“ – takhle oni mluví, říkají „Špatné vlády“ – „jako obvykle nesplní své sliby? Co když o všechno přijdou? A co když nechtějí být vyhnáni ze svých domovů?“ Protože „tam je jejich země, tam se narodili, tam mají pohřbenou pupeční šňůru. Tam je jejich historie: země jejich rodičů, jejich prarodičů, jejich pradědečků, jejich předků…“

Přívrženci se na sebe podívají a odmlčí se, jako by sbírali odvahu mluvit dál.

Zapatisté dál pracují a dál poslouchají.

Pak ti přívrženci konečně seberou odvahu a zeptají se, jestli by taky nemohli „přiložit ruku k dílu“. „Co všechno ještě bude potřeba?“ Protože „mají odrůstající děti a ty jednou taky půjdou dělat ‚ty svoje věcičky‘“. Protože Bůh řekl, že to tak musí být, a není špatné dělat „věcičky“, ale nesmí to být z donucení, nýbrž na základě rovné a vzájemné dohody obou stran.

A „co když se vyrojí další děti“? Protože kdyby náš otec Adam a naše matka Eva nedělali „ty svoje věcičky“, tak žádné překvapení, žádné lidstvo není, neexistovali bychom, neseděli bychom tu a nemluvili bychom spolu. Takže dělat „věcičky“ je v pořádku, ale opatrně, a děti mít jen tak, jak se s tou vaší compañerou domluvíte, oba společně a po vzájemné shodě. Jenže „děti se stejně vyrojí a pak další děti těch dětí. A tak i kdyby nepřišlo žádné neštěstí, stejně nebudeme mít kam jít. Hned budeme ztracení.“

„Takže,“ říkají ti přívrženci po další odmlce, „chtěli jsme se zeptat, jestli bychom taky nemohli pracovat, abychom si pomohli.“

Zapatisté dál pracují a odpovídají: „Samozřejmě, bratře, ano, sestro. To, co tu děláme, je pro všechny – nejen pro zapatisty. To, co tu budujeme, nazýváme Společné. Promluvte si se svými rodiči, se svými prarodiči, s těmi, co jsou staří věkem i srdcem a ještě žijí, a ti vám řeknou, že tohle byl v pravdě náš způsob života jako domorodých národů.

Vezmi si mačetu, lopatu, krumpáč, kladivo, motorovou pilu – prostě cokoliv, ale hlavně si nezapomeň přinést chuť do práce, protože jestli se sem jdeš jenom flákat, tak to nepůjde. Ó! A jestli můžeš, přines víc pozolu, protože tady Chómpiras je nenažraný a skoro celý ho zblajznul sám.

A všichni se rozesmáli.

A všichni společně, přívrženci i zapatisté, upřeli pohled na Chómpirase, protože měl zrovna knír celý od pozolu, a jak pospíchal, aby ho neviděli, tak se ani neobtěžoval otřít si pusu.

„Neuvěřitelné. Lucecita mu teď už vážně nedá ani pusinku.“

Ale pak dorazila jiná skupina přívrženců, podívala se na tu práci a začala se jí posmívat: „Ach, jak jsou ti zapatisti hloupí, jaký má smysl makat dvojnásob a zadarmo? To my na rozdíl od vás dostáváme vládní podporu a nemusíme ani obdělávat milpu, protože máme peníze a můžeme si na to zaplatit nádeníka nebo si kukuřici prostě koupit. Já sám jsem dokonce malý vlastník půdy a jednoho dne ze mě bude velký rančer. Dokonce jsem poslal své syny pracovat na druhou stranu, aby mi posílali víc peněz, a prodal jsem půdu, co měli zdědit, abych zaplatil převaděči, co je tam vzal, a ani nevím, jestli dorazili. A když nad tím tak přemýšlím, pořád ještě jsem nesplatil dluh na těch zkurvených úrocích a nevím, jestli jsou živí nebo mrtví; ale to je fuk, ať se s tím poperou sami. A najednou jsem v ještě větším dluhu, protože musím sehnat víc peněz, abych dal část vládě a část kartelu – což vyjde nastejno –, aby mě nevyškrtli ze seznamu příjemců podpory. A pak se přestěhuju do města, otevřu si obchod, hrozně zbohatnu a budu muset platit kartelu – což je vláda – výpalné, a vy tu pořád budete trčet, chudí a udření.“

Přívrženci dopijí pivo a napůl opilí odcházejí hledat další. Zůstanou však jen tak ležet všude kolem, v bezvědomí, špinaví od bláta, zvratků a chcanek. A jeden z nich je i celý od krve, protože spadl a praštil se hlavou o kámen. A zůstali tam ležet, dokud nepřišly jejich ženy a děti, aby je odtáhly pryč do chatrče, kde se z toho můžou vyspat, protože zítra musí brzy vstávat, aby si šli pro tu vládní podporu.

A takhle si v té vesnici žijí – jedni pracují a druzí se flákají.

Městečko kousek po kousku zahalují stíny mraků a stromů.

Přichází noc, ale hvězdy ne.

Ani Měsíc ani trochu nevykoukne.

Pak nejdřív lehký vítr, mírný, jako by prosil o dovolení.

Pak, o něco později, hrst dešťových kapek.

A pak Bouře.

Zdroj: https://theanarchistlibrary.org/library/ejercito-zapatista-de-liberacion-nacional-the-tree-the-rock-and-the-morrow

28.5.2026 Comandante Insurgente Marcos, Ejército Zapatista de Liberación

Ze světa Kultura