O nucených deportacích ukrajinských dětí během ruské invaze

Před téměř padesáti lety Michel Foucault ve svých přednáškách formuloval pojem biopolitika – kdy moc není už jen „právem zabíjet“ [jehož se primárně drží např. genocidní izraelský stát – pozn. red.], ale formou moci nad životem v nejširším slova smyslu.

Biomoc moderního státu se neomezuje pouze na represivní nebo prohibitivní funkce; sleduje porodnost a úmrtnost, nařizuje očkování, vynucuje karantény a mobilizační opatření.

Stát zdánlivě slibuje ochranu života – tím však získává právo tento život řídit a zasahovat do soukromé sféry: sexuality, rodiny a výchovy dětí. Z tohoto důvodu se stává nejnebezpečnější formou moci, která se v totalitních režimech mění ve zbraň.

Díky studii Yale University provedené v rámci kampaně Bring Kids Back UA v současné době víme o 19 546 dětech, které byly násilně přemístěny nebo deportovány na území Ruské federace – skutečný počet dětí však nelze v podmínkách okupace a aktivních nepřátelských akcí evidovat.

Nucené deportace pokračují od října 2014.

Jedná se o učebnicový příklad biopolitiky v totalitním stylu: pod záminkou „záchrany“ nebo „evakuace“ se dítě stává předmětem státní politiky – jeho život je plánován, měněn a využíván, jako by nebylo osobou, ale nástrojem. V podstatě se jedná o kolonizaci budoucnosti.

„Ruské vzdušné síly a letectvo pod přímou kontrolou úřadu prezidenta Putina přepravily mezi květnem a říjnem 2022 několik skupin dětí z Ukrajiny vojenskými transportními letadly pod vlajkou Ruské federace. Nejméně 208 z 314 identifikovaných dětí bylo dáno k adopci nebo svěřeno do péče ruským občanům. Přibližně polovina z těchto 314 dětí má sourozence, jejichž jména byla rovněž zapsána do databáze adopcí. Existují důkazy o ,alespoň jednom případu‘, kdy byli čtyři biologičtí sourozenci během nelegální adopce rozděleni,“ uvádí studie Yale.

Některé z těchto dětí jsou umístěny v táborech, útulcích nebo sirotčincích, kde jsou vystaveny psychickému tlaku a indoktrinaci. Jejich jména, věk a místo narození jsou v oficiálních dokumentech změněny, což komplikuje jejich identifikaci a repatriaci.

Kromě toho je jim vštěpována nová „režimem vnucená“ identita – vědomá praxe koloniální asimilace.

Rusko často maskuje svou agresi jako „antifašistický boj“ a odvolává se na rétoriku osvobození, ale praxe deportací, nucené rusifikace a vymazávání identity dětí není humanitární misí. Jedná se o akt imperiálního násilí, ospravedlněný logikou biopolitiky.

Jedná se o stejný mechanismus, který byl použit při sterilizaci, eutanazii a masovém zabíjení „nezpůsobilých“ v nacistickém Německu, stejně jako při represích, etnických deportacích a rozdělování dětí z „nespolehlivých“ rodin do státních ústavů ve stalinistickém SSSR.

Všechna moderní levicová hnutí hájí práva zranitelných, a práva dětí nejsou jen „humanitární“ otázkou – jsou otázkou politické kontroly nad budoucností a samotnou možností existence. Progresivní globální systém, který po léta pouze „odsuzoval“, ve skutečnosti tuto biopolitickou logiku akceptuje.

Levicová kritika musí jít nad rámec prohlášení, moratorií a rezolucí: nejprve musíme začít nazývat věci pravými jmény a uznat, že jedinou spolehlivou ochranou svobody dětství je horizontální solidarita v rámci občanské společnosti – a podpora ozbrojeného odporu proti imperiálnímu režimu.

Zdroj:
https://www.solidaritycollectives.org/en/biopolitics-of-war-forced-deportation-of-ukrainian-children/

18.12.2025 Sol.Col.

Válka