První stávka v historii, o které víme, se odehrála v Egyptě v roce 1166 př. n. l. Možná je načase vzít si z ní příklad.

Situace nebyla jednoduchá, ale pracujícím se nakonec podařilo dosáhnout dohody s autoritami, od nichž požadovali jídlo, pití a oblečení prostřednictvím stížnosti, kterou adresovali nejvyšším instancím – vezírovi (nejvyššímu královskému úředníkovi, zastupujícímu faraona v jeho nepřítomnosti) a samotnému faraonovi. Ve stížnosti se uvádí:

„… pracovníci překročili zdi nekropole a volali: ,Máme hlad už osmnáct dní… Přišli jsme sem kvůli hladu a žízni. Nemáme oblečení, olej, ryby, zeleninu. Napište o tom faraonovi, našemu milostivému pánu, a našemu vezírovi, aby nám dali živobytí!“

Pracující hladověli a jídlo, které měli, bylo nekvalitní. Nakonec těmto dávným pracovníkům došla trpělivost a udělali historické rozhodnutí zastavit práci a požadovat mzdu. Začalo to, co můžeme označit za první stávku v historii.[1] Kdy se to stalo? Jak? Jaké to mělo důsledky? A byla to skutečně stávka? Lze vůbec mluvit o stávce v těch dávných dobách?

Místo činu a pracující

Všichni pracující, řemeslníci i písaři odpovědní za práci na faraonově hrobce žili i se svými rodinami ve vesnici známé dnes jako Deir el-Medina. Tato oblast, kde se nacházely obytné domy, místa modliteb i hrobky samotných pracovníků, byla využívána od 18. do 20. dynastie. Odhaduje se, že tam bylo více než sedmdesát domů, které obývalo sto dvacet pracovníků s ženami a dětmi.

Pracovní kolektiv tvořilo přes šedesát lidí rozdělených na dvě skupiny, každá měla svého mistra, zástupce a jednoho nebo více písařů. Byli tu zedníci, kameníci, malíři, rytci kamenných reliéfů a sochaři. Na všechny práce dohlížel vezír, který tuto oblast občas navštívil osobně nebo sem posílal kontrolu.

Pracovníky najímali v různých městech a vesnicích na egyptském území, kde už plnili dané povinnosti pro autority. Víme, že někteří z nich měli půdu, sluhy a domácí zvířectvo, měli nějaký majetek v místě bydliště. Lidé hrobky, jak se jim tehdy říkalo, byli díky práci, kterou vykonávali, ve styku s předními autoritami Egypta a někteří z umělců měli přímý kontakt s faraonem. Zdá se, že tito lidé měli mnohem vyšší životní úroveň než většina jejich současníků.

Nedaleko vesnice byly hrobky pracovníků a kaple místních bohů.[2] Za vlády Ramsese II. na území, kde byly umístěny hrobky řemeslníků, začaly práce, v nichž je patrná tendence k monumentálnosti. Šlo o menší kaple s malou pyramidou. Tento typ hrobek byl typický pro velmože Nové říše, kteří stavěli mastaby s pyramidami na vrcholu, aby tak získali duchovní prospěch vyhrazený předtím jen vládnoucí dynastii.

Problém

I když Egypt stále zůstával bohatou a mocnou říší, 12. století př. n. l. naznačovalo úpadek. Ramses II. z 20. dynastie v letech 1198–1166 př. n. l. vládl zemi s rostoucími problémy. Na hranicích říše bylo nutné potlačit dva pokusy o vpád Libyjců, ze Středozemního moře útočily „národy severu a národy moře“. Korupce a neefektivní zacházení se zdroji podlomily ekonomiku země, která už tak strádala kvůli stavbám monumentálních hrobek v Údolí králů, odčerpávajícím velkou část pracovního potenciálu obyvatelstva. Naddimenzovaná a neustále se rozrůstající státní byrokracie a také neuspokojená poptávka potravin dovedly situaci do krajnosti. A vláda i život Ramsese III. skutečně skončily spiknutím v jeho harému za účasti vysoce postavených státních úředníků. ,S počátkem inflace v posledních letech vládnutí Ramsese III. se systém prací zhroutil v důsledku zadržování výplat.[3] Přímým důsledkem celkové situace bylo, že pracovní aktivita řemeslníků (kteří záviseli na centrálních institucích) rostla, ale mzda za ni se stále víc opožďovala.

Hliněné střepy (nalezené v Deir el-Medině) obsahují seznamy produktů, které se pracovníkům dodávaly. Každý den dostávali chléb, pivo, datle, zeleninu, a dokonce i pitnou vodu (když vyschly studny). Některé produkty, jako například fíky, byly málokdy a maso pouze o velkých svátcích. Navíc se pracovníkům dodávalo i oblečení, obuv, hliněné nádobí a nástroje. Průměrná mzda za jeden den činila deset bochníčků chleba a dávku piva, přičemž nejstarší mistr mohl dostat až 500 bochníčků chleba, který směl vyměňovat za jiné předměty. Mistři a písaři dostávali po 72 pytlích (v každém průměrně 76 litrů) obilí na měsíc, ostatní pracovníci po 52 pytlích.

Jenže nezbytné potraviny nebyly k dispozici včas, a to, co bylo, mělo špatnou kvalitu a ještě s tím úředníci kšeftovali. Jak se píše na hliněných zlomcích:

„Oznamuji svému pánu, že pracuji na hrobkách kněží, což mi poručil můj pán. Pracuji dobře… Nedělám to nepořádně. Oznamuji svému pánu, že jsme zcela zbídačení… okradli nás o jeden a půl pytle ječmene a místo nich nám dali odpadky.“ [4]

A příčin bylo samozřejmě víc: pracující přiměly stávkovat a obsadit některé klíčové budovy centrální moci všeobecné ekonomické podmínky, růst poptávky po spotřebním zboží, korupce a plýtvání.

Průběh stávky

Podle toho, co se lze dočíst na tzv. Papyru o stávce z období vlády Ramsese III. (dnes je uložen v italském Turíně) a na různých střepech nalezených v Deir el-Medině a uložených v muzeích v Káhiře, Berlíně a dalších městech, začala stávka 10. den druhé doby peret (ta trvala od poloviny listopadu do poloviny března) ve 29. roce vlády Ramsese III. (když mu bylo 62 let, v roce 1166 př. n. l.) kvůli zadržování mzdy v důsledku „nepozornosti“ místodržitele v západních Thébách.

Papyrus o stávce napsaný písařem Amennachtem, který patřil do skupiny stavitelů hrobky Ramsese III., [5] svědčí o konfliktu narůstajícím od prvních stížností až k nejostřejším požadavkům. Amennacht (z jehož textu jsme už na začátku citovali) napsal:

„V roce 29, 10. den druhé doby peret. Prolomení pěti zdí nekropole pracujícími, kteří volají: ,Máme hlad už osmnáctý den!‘ Posadili se v zadní části chrámu Thutmose III. na obdělávaných pozemcích.“

Budeme-li situaci analyzovat pozorně, zjistíme, že když egyptští řemeslníci opustili svá pracovní místa, došli jako protestní průvod k chrámům. Tento průvod byl pro ně velmi důležitý, protože znamenal skutečnou výzvu vládci. V jednom z chrámů jim bylo vydáno padesát chlebů, což pro tak velkou skupinu lidí evidentně nestačilo. Proto druhý den pronikli do chrámu, paralyzovali tamější činnost a oznámili požadavky, o kterých už byla řeč.

Požadovali prostřednictví písaře své skupiny, který se vydal do chrámu nekropole, kde se uchovávalo obilí, a požadoval vydání přídělů, které si přivlastnili kněží a prostředníci. [6] Tři auditoři a jejich pomocníci vyzvali pracovníky, aby se vrátili, a dali jim „velký slib. ,Můžete se vrátit, protože máme slib faraona,‘ řekli jim.“ Bez ohledu na sliby řemeslníci celý den zůstali u chrámu a do nekropole se vrátili až na noc.

Druhý a třetí den pronikli za svatou zeď postavenou kolem pohřebního chrámu Ramsese II. a vyhnali vrátné, strážné a pokladníky, kteří nenašli odvahu k setkání se skupinou. Obsazení chrámu Ramsese II. se ukázalo jako mnohem efektivnější než předchozí kroky a přimělo úředníky změnit přístup. Stávkující oznámili:

„Utekli jsme sem před hladem a žízní. Nemáme oblečení, není olej, nejsou ryby, pokrmy. Napište o tom faraonovi, našemu milostivému vládci, a napište vezírovi, který nás má na starosti, aby nám umožnili existovat.“

Vedlo to k tomu, že jim byl vydán příděl za předcházející měsíc. Ale pracovníci nepřestali požadovat, aby jim byla vydána stanovená mzda za probíhající měsíc. Druhý den se sešli v „pevnosti nekropole“ (kde byli rozmístěni vojáci) a vymohli si intervenci velitele stráží Mentumose, který přislíbil, že se spolu s nimi vydá k Thutmosovu chrámu:

„Jděte a vezměte s sebou nástroje, zavřete dveře, vezměte si ženy a děti, já půjdu před vámi k chrámu Thutmose III. a do zítřka vás tam posadím.“

Slibů bylo mnoho, ale problém se tím neřešil. Pracovníci rozbili tábor v pohřebním chrámu Thutmose III. v Medínit Habu na celý den a noc a požadovali to, co jim patřilo. Nakonec dostali příděly i na probíhající měsíc. Když dostali mzdu, situace se uklidnila a vrátili se do práce. Ale ne nadlouho. Během dvou týdnů opět opustili zeď a úředníkům nekropole sdělili:

„Neodejdeme. Řekněte nejvyšším, až přijdou, že jsme překročili zeď nejen kvůli hladu, ale proto, že chceme vystoupit s vážným obviněním – neboť na tomto faraonově místě se jistě páchají zločiny.“

Nepokoje propukly vícekrát, protože opakované sliby nebyly splněny. Byla ohlášena druhá a třetí stávka, pokaždé s požadavkem vydání zadržované mzdy. Vzpoury neustávaly, protože pokračovalo zdržování odměny za práci.

V jednu chvíli vypadalo nadějně pověření Ta („delegáta brigády“ a „písaře Mohyly“), vezíra Horního a Dolního Egypta (mezi jehož povinnosti patřilo dohlížet na spravedlnost v obou oblastech), protože to byl člověk („delegát“) z prostředí protestujících pracovníků a měl s Deir el-Medinou blízké vztahy. Po vzájemné dohodě před příjezdem Taa zastavili práci. Ten jim přislíbil, že situaci vyřeší a skutečně rozhodl, aby byly pracovníkům vydány celé dlužné příděly, ale zakázal jim další stávky pod hrozbou trestu. Jak bychom řekli dnes, označil stávku za nezákonnou. Poslal svého úředníka k úředníkům nekropole s následujícím vzkazem.

„… jestli něco chybí, jak vám to mohu dodat? Když mi říkají ,nerozkrádej naše zásoby‘, pak jsem vezírem, abych dával, ne abych rozkrádal. Není to moje vina. Dokonce ani v sýpkách nic není, ale vám dám, co se najde.“

Hrozba zřejmě zapůsobila. Jenže potraviny nebyly vydány ani jedenáct dní po návštěvě Taa, což vedlo pracovníky k tomu, aby znovu přišli s oznámením: „Máme hlad!“ Nato jim správce Théb vydal padesát pytlů obilí jako zálohu na mzdu:

„Podívejte se, dávám vám těchto padesát pytlů obilí, abyste žili, zatímco faraon vám zásoby nedá.“

Ale tato pomoc od autorit netrvala dlouho. Vezír Ta odjel do Delty na svátek Sed, aby se obeznámil s problémy, což mělo za následek opětovné zastavení přídělů. Později se ukázalo, že Ta byl zřejmě zapleten do spiknutí proti faraonovi Ramsesovi III. I když výsledek této historie není znám, někteří badatelé říkají, že od této chvíle začaly krádeže ve vládcových a soukromých hrobkách, jak uvádí papyrus z pozdější doby:

„16. rok, 22. den třetího měsíce doby záplav (…) Výslech lidí usvědčených z vykrádání hrobek západně od Théb, kteří byli obviněni Pwerem, soudcem západních Théb a náčelníkem stráží, přidělených k velké a slavné hrobce faraona, ať žije miliony let…“

Protože celkové postavení dalších generací pracujících za následovníků Ramsese III. se nelepšilo, je možné, že se řemeslníci rozhodli vykrádat hrobky, a nikdo to nemohl udělat lépe než oni – kteří je stavěli.

Historický význam

Není pochyb o tom, že tato stávka vytvořila historický precedens obrovského významu v historii práce a organizování pracujících. Poprvé v dějinách dokázali pracující, aby jim šéfové naslouchali, za pomoci přerušení práce – tedy způsobem, jaký pak mnohokrát použili pracující například v dobách industrializace v 19. století. Starověký Egypt samozřejmě nebyl industriální ani kapitalistickou společností a to vyvrací názor, že by stávky měly smysl jen v moderní společnosti. Dá se ale v tomto případě mluvit o skutečné stávce? Můžeme tento termín používat v souvislosti s tak dávnou dobou? Nevytváříme tím nějaký anachronismus?

Dnes se termínem stávka podle běžných slovníků rozumí kolektivní, dohodnuté a dobrovolné přerušení práce skupinou pracujících s cílem přimět vedení, aby přijalo jejich podmínky. Takové přerušení musí být dohodnuté a kolektivní, na rozdíl od zastavení práce z jiných důvodů (jako například vynucenou ztrátou zaměstnání). Stávka probíhá, protože autority porušují pracovní podmínky a jednají proti pracovníkům.

Odpovídá konflikt pracovníků v dobách Ramsese III. kritériím této definice?

• Není pochyb o tom, že přerušení práce bylo dohodnuté a kolektivní, protože se do něj zapojili současně všichni pracovníci, jejich bezprostřední šéfové a mluvčí.

• Všichni požadovali výplaty zadržených „mezd“ a zastavovali práci tak často, jak to považovali za nutné, aby upozornili vyšší mocenské orgány státu na problém zadržování výplat a korupci úředníků.

• Kromě materiální otázky si navíc pracující stěžovali na porušování pravidel v dalších situacích, cosi na způsob svatokrádeže, i když nevíme, o co konkrétně šlo.

• Jejich platforma požadavků zahrnovala prvek užívaný jako politická zbraň: obvinění úředníků z podvodu páchaného na samotném faraonovi a vezírovi, a hrozba jejich odhalení.

• Pracovníci tak protestovali proti zneužívání a porušování pravidel a jako metodu používali stávku vsedě před chrámy a také obsazení budov – metody, které byly efektivní.

Opravdu není těch typických znaků dost na to, abychom konflikt egyptských pracujících s autoritami označili za stávku? A co by to tedy bylo?

Kvůli nedostatku informací samozřejmě nelze říct, do jaké míry pracovníci rozvíjeli svou organizaci nebo kolektivní vědomí. Stávku vyvolaly především ekonomické důvody a požadavky ohledně pracovních podmínek. Je ale také zjevné, že během mnoha let existovala koordinace a dohoda mezi pracujícími, což bylo bez pochyby výsledkem toho, že převzali iniciativu do vlastních rukou. Nelze ignorovat ani fakt, že stávky pokračovaly, dokud nezmizela vesnice, která existovala do konce 20. dynastie (v dobách vládnutí Ramsese XI.), v dobách opuštění Údolí králů jako místa královských hrobek (do velké míry v souvislosti s krizí státu a libyjskými vpády). Tak se první stávka stala modelem pro Egypt s dlouholetými důsledky pro tuto zemi.

Není možné s jistotou tvrdit, jestli se reálný vliv stávky dostal za hranice Egypta. Proto nemůžeme ani tvrdit, že první stávka skutečně ovlivnila pozdější konflikty jinde. Ale nezávisle na přímém nebo zprostředkovaném vlivu poskytuje Egypt nejstarší svědectví o boji pracujících za jejich práva.

Zdroj:
http://www.egiptomania.com/historia/huelga.htm
Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2018.

Poznámky:
[1] S určitostí nelze tvrdit, že byla skutečně první. Možná před ní proběhly jiné, ale nezachovaly se o tom žádné písemné doklady. Je zajímavé, že celý proces má řadu analogií s podobnými událostmi, které se odehrály během staletí na Západě. Po „první“ stávce následovaly další, velmi krátké, a nejvýznamnější z nich proběhly za panování Ramsese IV. a XI. Obec řemeslníků Deir el-Medina silně ovlivnila ekonomický život Egypta za panování Ramsesů, a proto stávky silně působily na růst cen základních produktů. Papyrus o stávce je dnes uložen v muzeu v Turíně a byl pravděpodobně napsán písařem Amennachtem.
[2] Za panování Ramsese IX. (šestého nástupce Ramsese III.) význam vesnice poklesl a po nástupu následující 21. dynastie a přenesení hlavního města ztratila svůj význam zcela.
[3] Vyplácely se primitivní peníze – stříbrné a měděné mince, anebo obilí v adekvátní hodnotě. Užívaly se také potravinové „lístky“. Jeden takový byl nalezen v Núbii; jde o barevnou destičku s nápisy ve tvaru bochníčku o průměru 12 cm. Všechny tyto ekvivalenty sloužily jako prostředky směny.
[4] Zlomek č. 10663, uložený v muzeu v Berlíně.
[5] Káhira, zlomek č. 25533.
[6] Zápis o jedné mzdě v Deir el-Medině nám dává představu, z čeho se skládala: „to, co bylo dáno náhradou za výzdobu sarkofágu: látka na šaty v hodnotě 3 seniu, 1 vak s polovinou pytle obilí, podložka a přikrývka v hodnotě půl seniu a bronzová váza v hodnotě půl seniu“.

24.10.2025 Existence

Historie Ze světa Práce