Rozhovor z roku 2018 s nedávno zesnulým anarchistickým bojovníkem

Níže uvedené úryvky pocházejí z rozhovoru pro Anarchist News Agency v roce 2018. Na otázky odpovídá Octavio Alberola, kterého jsme připomnělx v nekrologu vydaném po jeho úmrtí 23. července v jihofrancouzském městě Perpignan.

Jak vstoupil anarchismus do vašeho života?

No, bezpochyby, když jsem prožíval… s rodiči události, do nichž byli zapojeni. Konkrétněji řečeno: prostřednictvím jejich vztahů s ostatními spolužáky, prostřednictvím jejich pedagogické práce jako racionalistických učitelů, také tím, že jsem trpěl důsledky represí, které oni sami snášeli, a nejspíš také prostřednictvím diskusí, čtení a propagandistických akcí, které jsem postupně sdílel s nimi a jejich soudruhy z CNT, jak ve Španělsku, tak později v exilu: nejprve ve Francii a poté v Mexiku. Také prostřednictvím diskusí se spolužáky o různých politických, sociálních a kulturních tématech a konfrontací s autoritářskou disciplínou učitelského sboru na střední a přípravné škole v Jalapě, hlavním městě státu Veracruz v Mexické republice. Moje anarchistické myšlenky se ale asi nejvíc utřídily, když jsem se přestěhoval do Mexico City, abych začal studovat na univerzitě, a to díky mé účasti v organizaci Mexická libertariánská mládež a díky tomu, že o několik dní později jsem musel sdílet (tajnou) celu s dalšími třemi mladými společníky. Mexické úřady nás v této cele držely měsíc, potom co nás zatkly za vylepování libertinského manifestu v ulicích Mexico City.

Byla vaše rodina anarchistická?

Můj otec byl synem aragonských rolníků, kteří emigrovali do Barcelony v období 1899–90. Jako mladý muž navštěvoval moderní školu Francisca Ferrera y Guardii. S mojí matkou se seznámil v Olotu v provincii Girona po stávce, která poprvé prosadila 48hodinový pracovní týden. Byl deportován a v roce 1928, kdy jsem se narodil, byl racionalistickým učitelem na sekulární škole v Alayoru na Menorce na Baleárských ostrovech. V roce 1936, během vojenského povstání, byl ve Fragu v Aragonii a učil na racionalistické škole CNT. Když byla po 18. červenci vytvořena Rada Aragonie, byl můj otec jmenován ministrem kultury. Na konci války jsme odešli do Francie a poté do exilu v Mexiku. Tam byl ředitelem Cervantesovy školy ve městě Jalapa ve státě Veracruz. Moje matka mu vždy s jeho racionalistickým učením pomáhala.

S členy Kubánského libertariánského sdružení jste poprvé přišel do kontaktu v Mexiku?

V roce 1956 mě kontaktovali kubánští exulanti v Mexiku, zejména ti z Hnutí 26. července a Studentského revolučního direktoria. Spolupracoval jsem s nimi až do pádu diktatury generála Batisty. Bylo to skutečně velmi bouřlivé období, které vzbudilo mnoho nadějí, že zažijeme socialismus a svobodu, ale s institucionalizací kubánské revoluce pod státním kapitalismem a diktaturou jsem přestal s castristy komunikovat. V roce 1961 jsem se setkal s několika kubánskými libertariány, kteří bojovali v Sierra Maestra, ale teprve o mnoho let později jsem si začal dopisovat se soudruhy z MLC (Kubánského libertariánského hnutí). Tyto kontakty dostaly osobní podobu díky cestě Franka Fernándeze do Paříže v roce 2000. Krátce předtím se podílel na vzniku Skupiny na podporu libertariánů a nezávislých odborářů na Kubě (GALSIC). Od počátku 90. let jsem se intenzivně angažoval v pomoci kubánským levicovým disidentům, kteří přišli do Francie, a na konci 90. let jsem odcestoval na Kubu, abych pomohl takzvaným odborům a nezávislým knihkupectvím, které chtěly zorganizovat demonstraci manželek vězňů (předchůdkyň Dam v bílém) u příležitosti iberoamerického setkání hlav států v Havaně. Požádal jsem o pomoc SAC (Švédsko), abych mohl natočit dokument o odborovém hnutí na Kubě.

Je nějaká epizoda z těch let, která vás nejvíc ovlivnila?

Událostí, na kterou nikdy nezapomenu a která byla už tehdy velmi významná pro budoucnost, byla moje konfrontace s členy Hnutí 26. července na akci pořádané v roce 1958 ve Španělském athenaeu v Mexiku. Snažili se zabránit mladému černochovi ze Studentského revolučního direktoria, který právě tajně opustil ostrov, aby pokračoval ve svém projevu poté, co odsoudil nebezpečí caudillismu v boji proti Batistově diktatuře. Jelikož jsem akci předsedal, podařilo se mi zajistit, aby tem mladý muž mohl zůstat u mikrofonu a dokončit svůj projev. Byla to konfrontace, která předznamenala, jak bude vypadat boj o moc po Batistově pádu.

Co bylo v tomto období nejtěžší?

Nejtěžší bylo, když mě mexické úřady nechaly sledovat (několik agentů za mnou jezdilo v autě…) pod záminkou, že bych mohl být terčem útoku (ze strany Trujillových příznivců) po atentátu na venezuelského Betancourta. To mi samozřejmě potvrdilo, že mě sledují už nějakou dobu… Později, když jsem se ocitl v Evropě, byly nejtěžšími momenty moje tři zatčení (nejprve belgickými úřady a poté dvakrát francouzskými).

Jaké byly důvody těchto zatčení v Belgii a ve Francii? Strávil jste hodně času ve vězení?

V Belgii jsme byli s mojí přítelkyní Ariane zatčeni v únoru 1968 na základě stížnosti podané frankistickou policií. Obvinění znělo: držení dvou pistolí a falešných dokladů… protože se nepotvrdilo původní obvinění z plánování únosu španělského diplomata v Belgii. Byl jsem uvězněn na pět měsíců a moje partnerka na dva. Ve Francii jsme byli zatčeni v květnu 1974 po propuštění ředitele Bilbao Bank v Paříži, který byl unesen v odplatě za popravu mladého katalánského anarchisty Salvadora Puiga Anticha ve Španělsku a aby se zabránilo popravě dalších bojovníků MIL (Iberského osvobozeneckého hnutí). Zatkli deset našich soudruhů (španělských i francouzských) a obvinili mě z organizování únosu (nikdy se jim nepodařilo odhalit ani zatknout soudruhy, kteří únos provedli). Já jsem byl zatčený nejdéle: devět měsíců. Poté nás podmínečně propustili a přidělili nám bydliště v Paříži. V roce 1981, dávno po Frankově smrti, jsme byli souzeni v trestním řízení, které trvalo týden, a byli jsme osvobozeni, protože francouzská policie nebyla schopna svá obvinění prokázat.

A na Kubu jste se dostal bez problémů? Nebál jste se, že skončíte ve vězení, protože jste byl pravděpodobně terčem kubánské tajné služby kvůli své kritice Fidela Castra a režimu?

Na Kubu jsem se vrátil až na počátku 80. let… Ale to jsem byl na cestě do Peru a Bolívie, kde jsem se účastnil aktivit zaměřených na obnovu a ochranu lidové paměti v Latinské Americe, které sponzorovaly Amsterodamský historický institut, knihovna Feltrineli v Miláně, Knihovna mezinárodní současné dokumentace (BDIC) v Nanterre (Paříž) a CIDA ve Španělsku. Poté, v letech 1989 a 1992, jsem připravil výstavu o vlivu francouzské revoluce v Latinské Americe a další o pěti stech letech boje za lidská práva v Latinské Americe, u příležitosti výročí dvou set let od francouzské revoluce a pěti set let od objevení Ameriky. Na těchto cestách mě podporovaly evropské univerzitní instituce. Naposledy to bylo na konci 90. let, u příležitosti summitu iberoamerických hlav států v Havaně. Jel jsem tam zorganizovat kontakty s disidentskými skupinami, aby se europoslanec mohl zúčastnit demonstrace manželek vězňů… Neměli jsme žádné problémy se vstupem ani s navazováním kontaktů, protože režim v té době nechtěl vyvolat žádný skandál… Ale ženy a několik disidentů byli v noci předtím dočasně zadrženi, takže demonstrace se konat nemohla a europoslanec se omezil na tiskovou konferenci s evropskými novináři přítomnými na ostrově. Na letišti mě na několik hodin zadržela státní bezpečnost, která mi sdělila, že jsem byl během svého třídenního pobytu na ostrově sledován… Řekli mi, že vědí o mé minulosti, kdy jsme společně bojovali proti Batistovi… a nakonec mě nechali odletět zpět do Paříže. Bylo jasné, že nechtěli vyvolat skandál, dokud byli iberoameričtí státníci ještě na ostrově.

Existuje v současné době na Kubě prostor pro debatu o anarchismu a pro nějakou anarchistickou činnost? Jak vidíte situaci v této zemi?

Existují „prostory“ v tom smyslu, že Kubánci ztrácejí strach z otevřeného vyjadřování a režim (stejně jako na konci Frankovy diktatury) je už nemůže potlačovat tak otevřeně jako dřív. To se děje také v případě „Damas en Blanco“ a dalších opozičních skupin… Na perspektivy anarchismu pohlížím s velkým optimismem, protože soudruzi, s nimiž jsme v kontaktu (členové Kritické observatoře), se zdají být velmi schopní a uvědomují si příležitost, kterou mají anarchisté při odhalování falešného castrovského socialismu a propagaci revolučního potenciálu libertinského socialismu.

Je pravda, že jste v 60. letech zorganizovali dva pokusy o atentát na generála Franka?

Je to velmi dlouhý příběh, ale pokusím se ho co nejvíc zkrátit. V roce 1961 se na kongresu CNT ve francouzském Limoges sjednotilo Španělské libertinské hnutí (MLE), které bylo od roku 1945 rozděleno na dvě frakce. Na tomto kongresu bylo v uzavřené sekci dohodnuto vytvoření konspirační organizace pro boj proti Frankově diktatuře. Tato organizace se jmenovala Defensa Interior (DI) a měla být složena ze sedmi militantů z CNT, FAI a FIJL. Na začátku roku 1962 jmenovala obranná komise MLE sedm členů DI a já jsem byl jmenován zástupcem FIJL (libertinské mládeže). To byl důvod, proč jsem opustil Mexiko a tajně se připojil k DI ve Francii a Španělsku. DI se rozhodla zahájit akce proti frankistické diktatuře, aby odsoudila brutální frankistickou represi a vyjádřila solidaritu s vězni ve Španělsku. Bylo také rozhodnuto zabít diktátora, a za tímto účelem byla připravena první akce proti Frankovi. Tato akce se odehrála v létě 1962 v San Sebastiánu, ale byla neúspěšná kvůli technickým problémům (výdrž baterie v přijímači) a problémům s informacemi (Frankův příjezd se opozdil). Akce vyvolala velký rozruch a tisk ji popsal jako neúspěšný pokus o atentát na Franka. Frankova policie provedla mnoho zatčení v baskických kruzích prosazujících nezávislost, ale musela ty lidi propustit, protože nebyla schopna identifikovat militanty z DI, kteří za útokem stáli. V létě 1963 byla plánována další akce proti Frankovi v Madridu, na jeho cestě z paláce Pardo do paláce Oriente, kde měl přijmout pověřovací listiny nových velvyslanců přicházejících do Madridu. Okolnosti, které dodnes nejsou zcela objasněny, však vedly k tomu, že dva soudruzi ze skupiny připravující útok na Franka byli zatčeni a došlo ke ztrátě veškerého materiálu určeného pro tuto operaci. Frankův režim reagoval brutálně a během 17 dnů tyto dva soudruhy, Francisca Granada a Joaquína Delgada, odsoudil a popravil a navíc pokračoval v četných zatýkáních aktivistů ve Španělsku a dokonce i ve Francii, kde francouzské úřady na pokyn Frankova režimu zatkly v různých městech téměř sto mladých lidí a několik starších militantů. Tyto represe vedly k ochromení DI, takže od té doby pokračovala v akcích proti Frankově diktatuře pouze FIJL. Více informací najdete v knize El anarquismo español y la acción revolucionaria (1961–1974) a v dokumentárních filmech na TVE a evropském kanálu ARTE o útocích na Franka.

Změňme téma. Jak hodnotíte skutečnost, že finanční krize posledních let nevyvolala v Evropě žádné větší protesty?

Nejnovější finanční „krize“ nevyvolala v Evropě větší protesty, přestože měla významné důsledky pro zaměstnanost, a to z toho prostého důvodu, že většina evropských pracujících dosáhla vysoké kupní síly a ekonomický systém tuto kupní sílu, a tím pádem i její schopnost konzumovat drasticky nesnížil. Nemyslím si, že se tato situace v blízké budoucnosti změní, a proto se domnívám, že poměr sil ve prospěch kapitalismu bude pokračovat… až do doby, kdy se další krize, ekologická, zhorší a většina pracujících si uvědomí nebezpečí, které pokračování kapitalistického systému představuje pro jejich přežití. Toto uvědomění by mohlo podpořit vznik samosprávného planetárního hnutí, které by zachránilo planetu a lidský druh před všemi hrozbami, které představuje kapitalistické a autoritářské řízení lidských společností.

Existuje nějaké místo, kde vidíte větší anarchistickou naději, živější a inspirativnější anarchismus? Má nějaký vliv to, co se v poslední době děje v Řecku?

To, co mi v současné době dává největší naději, je shoda mezi mnoha libertariány a marxisty v jejich kritice autoritářství a jejich ocenění autonomie a samosprávy. Jedná se o spontánní a globální jev, propojený díky internetu a sítím solidarity, dialogu a reflexe. Je to rozhodně nedogmatický anarchismus, který našel svého největšího představitele mimo striktně anarchistické kruhy ve francouzském filozofovi Michelu Onfrayovi (jehož knihy byly přeloženy do více než 15 jazyků a jejichž náklad čítá stovky tisíc výtisků). To, co se děje v Řecku, mi nepřipadá jako příliš konzistentní projev anarchistické ideologie, protože se zdá, že kladou přílišný důraz na konfrontaci pro ni samotnou, na konfrontaci se silami zákona a pořádku, aniž by skutečně zpochybňovali autoritářský řád. Ačkoli tento dojem může být způsoben tím, že pro nás není snadné získat přístup k jejich textům…

Na závěr rozhovoru a s ohledem na vaši dosavadní aktivistickou činnost: jaké byly vaše největší anarchistické radosti?

Mou největší radostí bylo vidět, že veškeré úsilí a oběti, jež v letech 1962 až 1967 vynaložili mladí libertariáni (Španělé, Francouzi, Italové, Angličané, kteří byli vystaveni represím ve Španělsku, ale také ve Francii, Itálii a Anglii), aby znovu nastartovali anarchistický revoluční aktivismus, nebyly marné… A to proto, že rozhodujícím způsobem přispěli k událostem v květnu 1968 ve Francii a dalších zemích, které nesly anarchistický otisk zpochybňování všech forem moci a dogmatismu. Zpochybňování, které mi připadá jako zásadní příspěvek k té tvrdohlavé cestě za rovnostářskou a anarchistickou utopií, kterou lidstvo nepřestalo mít jako svůj horizont od té doby, co se protiklad mezi rozkazováním a poslušností stal hnací silou lidských dějin.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2025/07/27/octavio-alberola-surinach-1928-2025/

10.9.2025 ZS-AF

Ze světa Osobnosti