Komentář z webu časopisu Organise! k hysterii, kterou v Británii vzbudil slogan londýnského punk-rapového dua Bob Vylan.

Zatímco většina států má armádu, izraelská armáda má stát

Izrael je militarizovaný subjekt, kde ozbrojené síly dominují politice, ekonomice a společnosti. Osvobození Palestiny je bez porážky armády nemožné.

Izraelské obranné síly (IDF) jsou zakladatelem, vykonavatelem a ekonomickým motorem Izraele. Výkonná a zákonodárná moc „jediné demokracie na Blízkém východě“ byla vždy ovládána vysokými vojenskými činiteli a armáda je ideologickým základem etnického státu 21. století.

IDF integruje různé židovské identity a etnické menšiny do státního náboženství: militarismu. Armáda generuje 20 % HDP – nepočítáme-li odvozený technologický průmysl exportující nástroje digitálního apartheidu – a poskytuje Izraelcům „bezplatné nemovitosti“ tím, že brání osady na Západním břehu. Je snadné pochopit, proč bývalí vojáci, kteří tvoří drtivou většinu Izraelců, mají obrovské ideologické a materiální zaujetí pro armádu, pokračující okupaci a genocidu v Gaze. Tento esej vysvětlí, proč je výkřik „Smrt IDF“ jediným logickým postojem lidí, kteří chtějí svobodnou Palestinu.

IDF vytvořila stát

IDF nevznikla z Izraele. Spíše Izrael vzešel z IDF – zrodil se z etnických čistek v roce 1948 a udržuje se díky neustálé válce. Sionistické milice jako Haganah, Irgun, Lehi atd. se staly IDF ještě předtím, než měl Izrael vládu nebo dokonce protostát. Vůdci milicí jako Ben Gurion, Dajan a Rabin byli válečníci, kteří se stali státníky a již několik měsíců před vyhlášením nezávislosti prováděli etnické čistky v Palestině. Uvědomili si, že jediným způsobem, jak dosáhnout svého etnického státu, je zabít a vyhnat Palestince. Plán Dalet, zahrnující vyhnání Palestinců*ek a masakry v Lyddě, Tantuře, Deir Yassin a dalších místech, byl plánem protoIDF pro dobytí jejich nového státu.

Mechanismy správy zavedené milicí během této války se zformovaly do moderního izraelského státu. Na rozdíl od mnoha jiných případů vojenského dobytí však tak učinili s obrovským „demokratickým“ mandátem. To není překvapivé vzhledem k téměř univerzální účasti židovského obyvatelstva ve válce – 50 % všech dospělých mužů přímo bojovalo buď v čistkách, nebo v bitvě o udržení území nárokovaného v Nakbě.

Generál-politik

Může být lákavé tvrdit, že izraelská „demokracie“ je jen fasádou, protože polovina izraelských premiérů a většina prezidentů a vysokých ministrů jsou bývalí vysocí důstojníci. Vypadá to jako vojenská junta s několika dodatečnými opatřeními. Zdá se, že politiku diktuje armáda. To je samozřejmě nepřesné; je to fasáda, protože Izrael je apartheidní stát, kde polovina obyvatelstva, nad nímž stát vládne, jsou neobčané držení v koncentračních táborech a bantustanech.

Vznik vojenské vlády v Izraeli je neobvyklý, protože jej doprovázela svobodná a živá politická kultura a demokracie. Samozřejmě, jak bylo uvedeno výše, plný přístup k této demokracii mají pouze Židé. Generálové, kteří se stali politiky, dominují, protože militarismus je státním náboženstvím: 5 z 12 premiérů byli vysocí důstojníci a jejich kampaně slibují „bezpečnost“ – eufemismus pro neustálou genocidní válku – protože to je neuvěřitelně populární.

Válečná ekonomika: krvavý HDP Izraele

Izraelská ekonomika neslouží pouze IDF; IDF je ekonomika. Přibližně 20 % HDP pochází přímo z IDF a vývozu zbraní. Armáda také působí jako přímý ekonomický aktér tím, že kontroluje zábor půdy, infrastrukturní projekty a trhy práce. Funguje také jako největší program zaměstnanosti v zemi. Přibližně 18 % Izraelců pracuje v odvětvích souvisejících s bezpečností, přičemž samotná IDF zaměstnává přes 200 000 aktivních vojáků a 50 000 civilních zaměstnanců, což z ní činí největšího zaměstnavatele v zemi. Jádro tvoří vojensko-průmyslový komplex, v němž dominují společnosti Elbit Systems, Rafael a Israel Aerospace Industries – specializující se na drony a raketové systémy testované v Gaze a prodávané po celém světě – s ročním obratem 12 miliard dolarů.

Inženýrské jednotky IDF staví silnice pro osady, jeho civilní správa dohlíží na konfiskaci palestinské půdy a Koordinátor vládních aktivit na územích (COGAT) reguluje ekonomiku Gazy až na úroveň kalorií. I v „soukromém“ sektoru má armáda své podíly: maloobchod ovládají diskontní obchody Tzahal (IDF). Současně armádou provozované farmy kontrolují 40 % izraelské zemědělské půdy. Výsledkem je ekonomika, ve které každý šekel prochází rukama IDF, což z okupace činí těžební průmysl. Mezi armádou a trhem neexistuje žádné oddělení – armáda je trh.

Role IDF při rozšiřování hranic Izraele prostřednictvím nelegálního osadnického hnutí je zásadní pro udržení růstu izraelské ekonomiky. Tel Aviv patří mezi nejméně dostupná města na světě. Pravidelný příliv bezplatných nemovitostí tlumí ceny nemovitostí a životní náklady, alespoň v osadách. V důsledku toho jsou průměrné mzdy uměle snižovány a zisky nadhodnocovány. V této souvislosti je příznačné, že většina lidí žijících v nelegálních osadách na Západním břehu a Golanských výšinách nejsou náboženští fanatici ani politicky spojení s osadnickým hnutím – stěhují se tam kvůli větším domům a větší kvalitě života.

Výsady veteránů

Vojenská služba je bránou k ekonomické mobilitě. I povinná národní služba funguje jako patronátní síť. To platí zejména v „prestižních“ jednotkách, jako je Sayeret Matkal nebo Jednotka 8200 – elitní sbor IDF pro signální zpravodajství a kybernetickou válku.

Vezměme si například Ja’ira Lapida, bývalého novináře interního listu IDF, který tam udělal novinářskou kariéru a později se stal premiérem. I „liberální“ média jako Ha’arec jsou řízena veterány jako Aluf Benn, který apartheid prezentuje jako „politickou debatu“. Vystoupejte po kariérním žebříčku prosazováním okupace a pak na tom vydělejte prodejem nástrojů represe. Izraelský „svobodný tisk“ jásá, když hoří Gaza, protože fandí svým kamarádům (a dětem).

Technologický sektor je ještě horší – každý čtvrtý izraelský technologický ředitel je bývalý důstojník zpravodajské služby. Veteráni Jednotky 8200 dominují izraelskému technologickému sektoru a jsou výrazně nadreprezentováni ve vedoucích pozicích v technologických sektorech USA a Velké Británie. Nástroje apartheidu přebalují jako „inovace“.

Skupina NSO – založená bývalými důstojníky Jednotky 8200 – testovala špionážní spyware Pegasus na Palestincích, než jej prodala diktátorům, kteří zavraždili Džamála Chášukdžího. Mapovací AI společnosti Waze byla trénována na ukradené palestinské půdě, zatímco pomáhala operacím IDF. Rafael Advanced Systems zdokonalil Iron Dome bombardováním Gazy a poté jej prodával jako „obrannou technologii“.

Obchodní model je jasný. Technologie dronového sledování společnosti Elbit Systems, prověřená v bojích v Gaze, nyní posiluje operace pohraniční stráže EU a USA a inteligentní ploty, čímž exportuje logiku obléhání Gazy na globální hranice. Technologie rozpoznávání obličejů společnosti AnyVision, zdokonalená na kontrolních stanovištích na Západním břehu, byla použita ke sledování demonstrantů BLM v USA a Velké Británii. Tal Russo, bývalý velitel IDF pro jižní oblast, se stal členem představenstva společnosti Check Point poté, co dohlížel na bombardování Gazy v roce 2014, při kterém zahynulo 2200 Palestinců*ek – šlo o plynulý přechod od válečných zločinů k ziskům z kyberbezpečnosti.

Sdružení veteránů Jednotky 8200 funguje jako stínová investiční síť, která směruje vojenské finance do start-upů. Výzkumná a vývojová centra společností Google a Microsoft v Tel Avivu převádějí okupační technologie do spotřebitelských produktů.

Poselství je jasné – zvěrstva jsou jen bodem v životopise. Když je každý redaktor, generální ředitel a ministr bývalým spolubojovníkem, nesouhlas se stává kariérní sebevraždou a podpora je neuvěřitelně lukrativní.

IDF jako „lidová armáda“

Povinná vojenská služba dělá z každého židovského Izraelce účastníka apartheidu a proplétá militarismus a sionismus do národní identity. Historicky sloužila vojenská služba jako mechanismus dearabizace pro sefardské a mizrachské přistěhovalce, což usnadňovalo integraci menšinových identit do ideologického státního aparátu. Drúzové nebo beduíni například mohou prokázat svou hodnotu jako občané tím, že se přihlásí do národní služby nebo se stanou profesionálními vojáky. To je jeden z mála vstupních bodů do izraelské vládnoucí třídy pro nežidy.

Vojenská služba, a zejména bojové zkušenosti, vytvářejí neuvěřitelně pevná pouta. Také otupují citlivost izraelské veřejnosti vůči násilí a osobně zapojují většinu z nich do některých z nejhorších zločinů posledních 75 let. Co se stane, pokud režim padne a obyvatelstvo bude muset čelit důsledkům svých činů jako těžce ozbrojení teenageři střežící koncentrační tábory?

Samozřejmě, někteří vojáci své zločiny odsuzují. Viz například svědectví ve filmu Breaking the Silence, kde vojáci přiznávají zvěrstva. Systém však přetrvává. Existuje celá řada takových přiznání – žánr zvaný „Shoot then Cry“ (Střílej a pak plač), který v médiích vzkvétá po celém světě.

Proč osvobození Palestiny vyžaduje smrt IDF

Jak jsem už nastínil výše, IDF není jen armáda – je základem osadnicko-koloniálního projektu. Pro svobodu je proto její rozpuštění nezbytností.

Armáda materiálně prosazuje apartheid prostřednictvím kontrolních stanovišť, demolic domů, genocidy v Gaze a předtím její blokády. Ale také podněcuje eskalaci. Politická, mediální a ekonomická elita jsou bývalí vojáci, kteří se s armádou identifikují. Kdyby „konflikt“ skončil, privilegia, která elita požívá, a její schopnost reprodukovat tato privilegia pro své děti – jak na národní, tak na globální úrovni – by se rozpadla.

Vidíme, že IDF umožňuje běžným pracujícím a střední třídě židovských Izraelců získávat z okupace velmi reálné ekonomické výhody. Mocná armáda slouží k zajištění levnějších bytů, dobře placených pracovních míst a sociálních dávek světové úrovně, které jsou financovány mezinárodním obchodem se zbraněmi a přímými zahraničními investicemi do zabíjení palestinských dětí. Bez trvalé války nebo vojenského aparátu by tyto výhody zmizely. Jakýkoli palestinský stát vedle státu IDF by byl kvůli těmto tlakům neustále ohrožen.

Zároveň IDF existuje ve své současné podobě právě proto, že je strukturálně oddaná apartheidu. To znamená, že izraelský stát nemůže být demokratický, a to ani v liberálním smyslu. Pokud neexistují vyloučení druzí, neexistuje ideologická jednota, neexistuje testovací laboratoř a neexistuje mediálně-vojensko-průmyslová elita.

Izrael musí být dehaganafován, stejně jako bylo Německo denacifikováno, jinak neuvidíme žádný mír, natož spravedlnost.

„Smrt IDF“ znamená „Svobodná Palestina“

Když sionisté tvrdí, že „smrt IDF znamená smrt Izraele“, přiznávají pravdu – Izrael nemůže existovat bez své okupační a expanzivní armády. Přesto nesmíme přijmout jejich rétorický druhý krok, že zničení IDF znamená zabití všech izraelských Židů nebo že je to v jistém smyslu antisemitské. Je to spíše výzva k rozpuštění jejich privilegovaného režimu.

Bylo by hloupé si myslet, že takový projekt nebude realizován vojenskou silou. Logicky to znamená podporovat Palestince*ky v uplatňování jejich práva na ozbrojený boj a podporovat vojenskou porážku IDF. Například ve Velké Británii to znamená solidaritu s odpírači, bojkot, divestice a sankce a přímé a politické akce odporu proti militarismu a za izolaci Izraele.

Od řeky k moři, osvobozená Palestina znamená svět bez IDF.

Zdroj:
https://organisemagazine.org.uk/2025/07/11/death-death-to-the-idf-opinion/
(11. července 2025)

21.7.2025 T. Corcoran

Ze světa Válka