Rozhovor s Kate Wilson o tom, co vyšetřování policejních špehů v protestních hnutích odhalilo o fungování britského policejního státu.

Právě jsi vydala svou knihu Disclosure: Unravelling the Spycops Files [W&N, 2025] o vyšetřování nasazování policejních špehů. Je to už téměř 15 let, co byl odhalen policejní agent Mark Kennedy a následovala obrovská lavina událostí, přičemž vyšetřování tajné policejní činnosti stále pokračuje s mnoha problémy a průtahy. Když se ale ohlédneme zpět, co jsme se díky vyšetřování dozvědělx o infiltraci, navádění k trestné činnosti…

Je to poměrně komplikované, protože politická policie, která špehovala moje skupiny, se většinou nesnažila posílat lidi do vězení. Myslím, že je docela velký rozdíl mezi politickou policií, která podává zprávy o všem, co děláte, o každém aspektu vaší sociální sítě, o každém konfliktu nebo trapné záležitosti, která se kdy ve vašem životě stala, s cílem možná toho využít. Tento druh podivné, temné ideologické politické policie se samozřejmě velmi liší od tajného fízla, který je nasazen proto, aby shromažďoval důkazy a posílal lidi do vězení.

Avšak jsou tu věci, které jsem pochopila hned na začátku, když byl Mark Kennedy poprvé odhalen. Není to tak, že bychom si naivně myslelx, že by nemohli špehovat naše schůzky. Ale když se ukázalo, že to byl Mark Kenndy, a pak Jim Boyling, Rod Richardson a Lynn Watson, tak jsem si uvědomila náš chybný přístup. O lidech, kteří jsou společensky neohrabaní a vyvolávají ve vás nepříjemné pocity, možná přijdou na jedno setkání, moc se nezapojují a pak odejdou – o takových lidech jsme zpravidla předpokládalx, že jsou tajní. Jenže jsou to prostě jen sociálně neohrabaní lidé. V mé naivitě mě to tehdy dost překvapilo, jenže špioni přečetli knihu Jak získávat přátele a působit na lidi od začátku do konce, jsou charismatičtí, jsou vycvičení v emocionální manipulaci, jsou přímo v centru dění, žijí ve vašem domě a spí ve vaší posteli.

Byla to obrovská lekce. Skupina Undercover Research Group sestavila velmi dobrý dokument s „15 otázkami, které si máte položit“, pokud máte podezření, že někdo ve vaší skupině je fízl. Obsahuje také mnohá upozornění, jak nezničit váš kolektiv paranoiou a fámami.

Pojďme se podívat na širší souvislosti, co jsme zjistilx prostřednictvím UCPI [Undercover Policing Inquiry – Vyšetřování tajné policejní činnosti]?

Poznatky, které jsme získalx o celkovém obrazu, jsou vskutku rozsáhlé. Spousta lidí se k vyšetřování staví dost nevybíravě – ano, je to veřejné vyšetřování vedené britským státem, které s oběťmi zachází hrozným způsobem, ale informace, které z něj vycházejí, jsou neuvěřitelné. Zaprvé, pokud jde o poznatky o fungování tajného státu. Jedna velká kauza, které se nedostalo dostatečné pozornosti, je to, jak konzervativci v roce 1983 nechali policii vyhledávat kompromitující informace o CND, aby diskreditovali labouristy – je to jak vystřižené z příručky pro diktátory.

Další věc, které si můžeme povšimnout a o které píšu v knize, je, že tajemství kolem toho všeho sice vytváří dojem oslňujících a vzrušujících špionážních záležitostí – ale ve skutečnosti je to neuvěřitelně byrokratické. Aby mohli být tito agenti nasazeni v utajení, existuje celá struktura zaměstnanců, kteří je řídí, lidé, kteří podávají zprávy, a rozpočtová položka ministerstva vnitra, kterou musí každý rok zdůvodňovat, aby si ti lidé tam udrželi svá pracovní místa. O této části jsem vskutku nepřemýšlela a v informacích, které jsem získala od Marka Kennedyho, je toho tolik – věci týkající se výdajů a řízení. Jsem si jistá, že je toho mnohem víc, co nebylo zveřejněno jen proto, že to soud nepovažoval za relevantní. Na jedné straně tedy máme deep state a ideologickou válku, která se vede proti progresivní levici, a na druhé straně máme všechen ten malicherný střední management a lidi, kteří se snaží udržet si místo.

Další věcí, kterou nám vyšetřování přináší, je neuvěřitelná historie sociálních hnutí – protože fízlové byli všude a všechno zapisovali. Speciální protidemonstrační jednotka byla založena v roce 1968 po nepokojích na Grosvenor Square proti válce ve Vietnamu a fungovala až do roku 2008, tedy čtyřicet let. Jistě, mnoho z toho je zaznamenáno chybně či nepochopeno, nebo se týká opravdu podivných a nevhodných věcí, ale celkový obraz politických hnutí napříč celou levicí je naprosto fascinující.

Zajímavým příkladem byly nepokoje v Brixtonu v roce 1981. Informace o nich jsou opravdu zajímavé, protože v podstatě říkají: „Není nikdo, koho byste mohli špehovat, abyste tomu zabránili.“ Jednalo se o spontánní výbuch hněvu komunity, v podstatě v reakci na policejní operaci Swamp, obecný rasismus a brutální policejní zásahy, ke kterým docházelo. Věděl jsi ale, že policie se ve skutečnosti snažila obvinit anarchistvo? Scotland Yard vydal tiskovou zprávu, ve které tvrdil, že nepokoje v Brixtonu vyvolali násilní anarchisté, zatkli a stíhali některé lidi ze squatů v Brixtonu, ale zároveň fízlové v terénu v podstatě říkali: „Uvědomujete si, že tito lidé neměli s událostmi v Brixtonu nic společného?“

Existuje ale také spousta věcí, které ani nevidíme, pravděpodobně proto, že policie k tomu neměla přístup a vše řešila MI5. O stávce horníků jsme tedy téměř nic neviděli.

Mluvíš o „hře s rozbitým telefonem“ v souvislosti s tím, jak se zpravodajské informace čím dál víc politizují. Co tím máš na mysli?

Jedná se o proces, kdy se syrové zpravodajské informace dostávají do zpravodajských zpráv pro vnitřní potřebu a odtud se předávají, jak se tomu říká, „vyčištěné“ do dokumentů vyšší úrovně, které směřují k vyšším policejním důstojníkům, ministerstvu vnitra a kamkoli jinam. Jazyk se na té cestě mění a zkreslení se stávají čím dál výraznější, čím výše v hierarchii se dostáváme.

Opravdu klasickým příkladem je, že máte spoustu zpravodajských informací o tom, jak příznivci lovu násilně napadají sabotéry lovu. Pak se pustíte do čtení žádostí o financování, výročních zpráv a autorizačních dokumentů, které jsou předávány výše v hierarchii k podpisu vyššími důstojníky, komisaři, ministerstvem vnitra. A najednou se tam píše něco jako „sabotáž lovu způsobuje policii v mnoha oblastech značné problémy, často vedoucí k násilným útokům včetně těžkého ublížení na zdraví“ – jen se neuvádí, kdo komu ublížil. Toto tvrzení tedy není nepravdivé, ale pokud si přečtete podkladové informace, pochopíte, že se zde jedná o velmi kreativní úpravu, a to se stává velmi často. Nebo by policie mohla vědět, že pokus o vniknutí do elektrárny Drax a vylezení na věže nemá za cíl způsobit škodu, což bude sice zaznamenáno v jejich prvotních informacích, ale vynecháno ze zprávy o „útocích na britskou infrastrukturu“. Protože potřebují, aby to vypadalo, že jsou důležití.

A co tvoje politické postřehy? Co bys dnes řekla lidem, kteří by například mluvili o „iluzích“ demokracie a lidských práv?

Řekla bych, že tyto iluze jsou ve skutečnosti politicky velmi důležité. V poslední době hodně mluvím o lidských právech a demokracii, protože jsem zjistila, že pokud věříte, že již žijete v policejním státě, a necháte tyto iluze zemřít, zvětšíte tím prostor pro expanzi policejního státu. Skutečnost, že široká veřejnost je značně připoutána k myšlence, že žije ve svobodné zemi s lidskými právy a demokracií, je sakra důležitá. Úplně přesně si pamatuju, jak jsme říkali: „No, víš, je to policie, to prostě dělají“ – a to není v pořádku, lidé musí věřit, že lidská práva a demokracie jsou důležité, jinak stát beztrestně pošlapává celou společnost. Tyto věci nebyly zpochybňovány tak jako dnes. Ano, pronásledovali protesty, ale mělx jsme mnohem větší politický prostor, i přes zákon o trestním soudnictví a zákon o terorismu z roku 2001.

Poslední otázka: myslíš si, že v tom pokračují? Mám na mysli konkrétně sexuální vztahy.

Krátká odpověď zní „ano, myslím si to“. Nemám pro to žádné konkrétní důkazy, ale věřím, že v tom pokračují. Sexuální vztahy jsou stále právně nejistou oblastí. Tajní agenti mají pokyny, aby neměli sex s lidmi, které špehují, ale neexistuje žádný zákon, který by to zakazoval, a ve skutečnosti zákon o tajných informátorech v podstatě vše, k čemu jsou oprávněni, legalizuje, i když je to nelegální.

Policie také prohlásila, že již neposílá tajné agenty, aby špehovali politická hnutí – což může být pravda, ale také to může být přímá lež –, ale víme také, že Martin Hogbin byl odhalen v organizaci Campaign Against the Arms Trade (Kampaň proti obchodu se zbraněmi) a že byl firemním špionem pracujícím pro British Aerospace. Víme také o firemním špionovi v organizaci London Rising Tide. Jedná se o soukromé dodavatele, které najaly korporace, proti nimž protestujeme. Moje zásadní otázka tedy zní: pokud policie již neposílá své fízly, aby špehovali tyto skupiny, kdo to tedy dělá? Platí policie soukromé dodavatele, aby jí poskytovali informace? Obcházejí korporace policii a jdou přímo na věc? Zároveň si myslím, že digitální věk hodně změnil způsob, jakým se lidé politicky organizují, a pravděpodobně také způsob, jakým se špehuje. Doufám, že díky naší práci jsou lidé více informovaní, a že je tedy méně snadné skupiny špehovat. Ale vnitřně cítím, že s tím nepřestali.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2025/06/27/holding-back-the-police-state-interview-with-kate-wilson/

10.7.2025 Uri Gordon

Represe Ze světa