Připomínka významných postav bulharského anarchistického hnutí, jimiž bylx Georgi Šejtanov (1896–1925) a Mariola Sirakova (1904–1925).

Studentka a herečka Mariola Sirakova se narodila 14. srpna 1904 v Kilifarevu v dobře situované rodině. Její otec byl kapitánem v záloze a ředitelem Lidové banky v obci. Po převratu 9. června 1923 byl předsedou tříčlenné vojenské komise v Kilifarevu. Základní školu absolvovala v rodné vsi a když v roce 1919 nastoupila na dívčí gymnázium v Tarnovu, stala se anarchistickou komunistkou.

Pravidelně se účastnila tajných anarchistických schůzek. Jednoho večera navštívil ruský hřbitov v Tarnovu ilegální anarchista, básník a novinář Georgi Šejtanov a vyprávěl stu­dentům poutavé příběhy. Na Sirakovu zapůsobil jeho šarm a vzplanul mezi nimi milostný vztah, který přetrval až do jejich smrti. Zaujata myšlenkami anarchismu zanedbávala studium a musela sedmý ročník gymnázia opakovat, což v rodině způsobilo velký skandál. Přesto ji to nezastavilo a s přítelem z dětství Stefanem Paraskovem odjela do Ruse, kde se zapojili do činnosti místní komuny – malé společ­nosti anarchistů, kteří obhospodařovali několik hektarů pů­dy a snažili se žít podle zásad sebeorganizace a samosprávy. Aby ji rodiče z vlivu anarchistů vymanili a přiměli ji k do­ končení vzdělání, přihlásili ji na školu do Plevenu.

V roce 1923 došlo k vojenskému převratu a k masakru několika tisíc dělníků a rolníků. Následoval ozbrojený odpor, proti němuž fašisti a armáda rozpoutali obrovské represivní tažení. Mariola ve svém bytě v Plevenu ukrývala anarchisty v ilegalitě, jako byl legendární Vasil Popov „Hrdina“ nebo jeho přítel Valko Šankov, po kterých úřady dlouho pátraly. Policie ji už dlouho podezřívala a nakonec byla zatčena, znásilněna a brutálně zbita. Protože se však k ničemu nepři­znala, byla propuštěna a v červnu 1924 se vrátila do Kilifa­reva. Zde se spojila s podzemní kilifarevskou četou (ozbro­jená partyzánská jednotka), v níž byli její přítel z dětství Stefan Paraskov, bratři Balchovové, Naděžda Popova a také její milý Georgi Šejtanov. Aktivně jim pomáhala, nosila jim jídlo, léky a oblečení a starala se o zraněné. Byla opět zatče­na, ale brzy propuštěna. Po této zkušenosti přešla také do ilegality.

Po bombovém útoku na sofijskou katedrálu v dubnu 1925 a následném vystupňování represí se oddíl rozhodl rozdělit na menší skupiny a pokusit se tajně překročit hranice. Bě­hem postupu se dělili na stále menší skupinky a nakonec putovala k tureckým hranicím Mariola Sirakova jen se svým druhem Georgi Šejtanovem. Když se vysílení a žízniví po­koušeli doplnit vodu na malé železniční zastávce mezi Novou Zagorou a Jambolem, byli zaskočeni policejní hlídkou a zatčeni, aniž by kladli odpor. Měli být sice převezeni k soudu do Sofie, ale 2. června 1925 byli společně s dalšími dvanácti vězni popraveni a pohřbeni na nádraží Belovo.

Po její mučednické smrti pokračoval v boji za anarchis­mus její mladší bratr Georgi, kterého bolševici po nástupu k moci uvěznili v koncentračním táboře v Belene.

Georgi Šejtanov se narodil v Jambolu v Bulharsku v roce 1896. Stal se jednou z nejvýznačnějších osobností bulhar­ského anarchismu (který přitom o osobnosti neměl nouzi) a jeho specifické organizace Federace anarchokomunistů Bulharska (FAKB).

Na střední škole byl skvělým studentem, od mládí však měl rebelskou povahu. Už v raném věku přilnul k anarchis­tickému hnutí. V 17 letech spolu s dvěma kamarády zapálili archiv místního soudu, ale jako nezkušený se snadno pro­zradil a policie je rychle vypátrala a zatkla. Když se mu za pomoci příbuzných povedlo spolu s ostatními z vězení uprchnout, nezbylo mu než odejít do exilu.

V 18 letech dorazil do Paříže, kde se setkal s mnoha další­mi bulharskými anarchisty, jako byl třeba Varban Kilifarski, který vyučoval v La Ruche, svobodné škole a kulturním centru založeném francouzským anarchistou Sebastienem Faurem.

V roce 1914 se potají vrátil do Bulharska a pokračoval v revoluční propagandě. Ale již v roce 1915 byl prozrazen, zatčen a mučen policií, znovu se mu povedlo utéct až počát­kem roku 1917, když se mu podařilo rozpoutat vzpouru vězňů v sofijské věznici. Ještě koncem roku 1917 uprchl do Ruska a byl prvním bulharským revolucionářem, který při­šel na začátku ruské revoluce do Moskvy. Musel při tom překonat Dunaj, Rumunsko, ruské zákopy, Ukrajinu a Rusko v přestrojení za rumunského vojáka.

V Moskvě při hledání obživy odpověděl na inzerát agit­propu a Karl Radek jej doporučil do redakce časopisu Svě­tová revoluce (Vsemirnaja revolucija). Šejtanov založil v re­dakci bulharskou sekci, jejíž činnost spočívala ve vydávání propagandistického listu v bulharštině a navazování kon­taktů s Bulharskem. V Moskvě se setkal s mnoha anarchis­ty, s nimiž ho pojilo dávné přátelství z Paříže, a seznámil se i s mnoha novými tvářemi.

V září 1918 se v moskevském tisku dočetl o revolučních událostech v Bulharsku a rozhodl se vrátit. K rozhodnutí patrně přispělo i jisté zklamání ze způsobu, jakým se revo­luce v Rusku zmocnili bolševici. Při průchodu Ukrajinou padl do rukou bílé armády tvořené reakcionářskými Rusy a měl být následujícího dne spolu se skupinou vzbouře­ných rolníků popraven. Díky neobyčejné duchapřítomnosti a podplacení strážného se mu však podařilo vyváznout. Do­razil zpět do Bulharska a navázal kontakt s anarchistickým hnutím, které většinou muselo fungovat v ilegalitě. V únoru 1919 uveřejnil svůj slavný otevřený „Dopis anarchistům“, ve kterém rozvinul jasné anarchistické stanovisko ve prospěch ruské revoluce.

Zapojil se do mnoha ozbrojených akcí proti státu a dva­krát se mu podařilo uniknout z vězení za úžasných okolnos­tí. Ve svých 26 letech však přehodnotil partyzánskou taktiku hnutí a vyjádřil sebekritiku, když tuto taktiku označil za neadekvátní sociálním bojům, jež se v Bulharsku rozvíjely. Domníval se, že je zapotřebí masová organizace a akce nejen na pracovištích, ale ve všech oblastech života.

Jako talentovaný propagátor, řečník a básník oplývající osobním kouzlem měl velký vliv na mnoho lidí. Jeho řeč­nické umění nespočívalo ve vnějších efektech, ale v síle syn­tetického myšlení, přestože často improvizoval. Na tři desí­tky jeho textů, které se zachovaly, jsou intelektuální perlou mysli a příkladem dokonalého stylu. V létě 1920 vydával Šejtanov spolu s Georgi Popovem podzemní noviny Vzpoura (Bunt), kde publikoval články jako „Diktatura a my“ nebo „Kdysi a nyní“. Přispíval do anarchistických časopisů jako Svobodná společnost, což byla teoretická revue FAKB, Pro­test, Dělnická myšlenka či Anarchista a také do literární revue Plamen (Plamak), kterou vydával v Sofii Geo Milev. V letech 1924–1925 redigoval také ilegální noviny Bezvládí (Bezvlastie), kterých vyšla 3 čísla.

Podílel se na osvobození významného anarchisty Petara Mazneva z vězení. Policistům, které během této akce zajal, udělal přednášku o anarchismu a společenské situaci. Pak je propustil, když mu slíbili, že u policie skončí. Tento slib dodrželi! Maznev posléze zemřel na tuberkulózu, která byla důsledkem věznění a života v ilegalitě. Jeho pohřeb v rodné vesnici se stal příležitostí pro obrovskou demonstraci anar­chistů z regionu. Šejtanov pronesl vášnivou řeč, která vyvo­lala velkou odezvu a pomohla rychlému rozvoji anarchismu v této oblasti.

V roce 1923 vedl vojenský převrat k masakru 35 000 děl­níků a rolníků. Následoval ozbrojený odpor, který vyvrcho­lil bombovým útokem na katedrálu v Sofii, jenž mířil na vládnoucí vrstvu a za kterým stála Komunistická strana. Fašisti a armáda pak rozpoutali obrovské represivní tažení proti revolučnímu hnutí.

Šejtanov byl oficiálně uznáván poválečným komunis­tickým režimem, který po něm pojmenovával ulice a v jeho rodném městě Jambolu mu vztyčil památník. To ale režimu nebránilo, aby perzekvoval Šejtanovovy soudruhy, kteří by­li stále naživu, a poslal mnohé z nich do vězení a koncent­račních táborů!

Uvedený text je kompilací kapitol z knihy Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku, kterou vydalo Nakladatelství AF v roce 2024.

2.6.2025 Nakladatelství AF

Ze světa Osobnosti