Recenze na další číslo plzeňského anarchopunkového zinu

Jo, čas letí. Ani bych neřekl, že jsou to už skoro dva roky, co jsem si od Kristy bral druhé číslo jejího Hřmotu. S tím třetím jsem ji zastihl těsně po vydání na benefici pro plzeňský kolektiv Food not Bombs. A stejně jako předtím proběhla výměna za nové číslo Existence. Miluju výměny.

Mezi hřmotí dvojkou a trojkou se toho neudálo zrovna málo – autorka se stala matkou a se čtenářstvem se neváhala o tuto skutečnost naplno podělit v úvodním sloupku, a to se všemi strastmi a radostmi, které jí to přineslo. „Nejdřív se zdálo, že můj mimomateřský život navždy skončil. Nakonec se ukázalo, že tak zle nebude…“

Když vynecháme pár drobných recenzí (mj. na knihy Socrates the Skinhead a My Life Antifa), celé číslo čítá všehovšudy čtyři rozhovory a jeden cestopis. Věřte ale, že žádný z těchto příspěvků neklouže po povrchu a nechybí vedle hudby a umění ani politika, záliby i osobní postoje a dozvíte se mj. mnoho zajímavého z různých míst.

Vezměme to tedy popořadě. Emaskülatör. Tříčlenná kapela z tureckého hlavního města, která hraje na feminismus zaměřený punk. Její členky se pozastavují nad rasistickým přístupem EU při udělování víz, což někdy komplikuje snahy zahrát si v Evropě; či nad tím, že je v dnešním světě stále radikální myšlenkou to, že ženy samy rozhodují o svém vzhledu, idejích a práci; nebo třeba nad skutečností, že hc/punková scéna není vždy tak feministická a LGBT+ friendly, jak bychom si rádx myslelx. Zaujala mě jejich zkušenost s punkovým feministickým festivalem v Postupimi, kde musely nakonec odmítnout účast, jelikož organizátorstvo vydalo „prohlášení ve prospěch Izraele a žádalo kapely, aby na festivalu neprojevovaly veřejnou podporu Palestině prostřednictvím slov jako ,genocidaʻ“. Holky dál mluví o svých feministických aktivitách a o své kapele říkají: „Jsme plivanec do tváře hudebního průmyslu, který si dře lokty s kapitalisty, kteří ničí tuto planetu a vykořisťují většinu jejích bytostí. Neexistuje způsob, jak nás přenálepkovat jako ,bezpečnéʻ pro veřejnost.“

Na další otázky odpovídá Denča, toho času usazená v Holandsku. Všímá si rozdílů mezi hc/punkovou a techno scénou, popisuje stávající stav squatingu v zemi, přibližuje některé z nejznámějších baráků a (pro mě nová informace) tzv. Anti-kraak, což je takový paradoxní opak squatingu spočívající na domluvě s majiteli opuštěných budov, že za nízký nájem umožní bydlení coby ochranu proti squaterstvu. Dál Danča hovoří o výrobě šperků, ježdění na kole a osobní zkušenosti s policejním násilím.

Libereckou kapelu SCALP není třeba nijak zvlášť představovat. Z rozhovoru tedy vypíchnu zejména přemítání vyplývající z přibývajících roků: udržování vlastní integrity, zbavování se mesiášského syndromu, důraz na společně trávený čas, učení se od mladších generací, respekt k jiným přístupům…

No a pak tu máme jeden převzatý rozhovor s metalovou kapelou Svarta Havet, jejíž členstvo patří ke švédsky mluvící menšině ve Finsku, což je také jedno ze zajímavých témat, které se zde rozebírá vedle jiných, jako třeba potřeby politického rozměru umění, antifašismu, anarchistické kavárně Kirjakahvila, squatingu a samozřejmě hudbě, kde platí: „Hlavní je nebrat se tak vážně.“

Nu a na závěr s Martinem ze SCALPU navštívíme čtyři latinskoamerická města (Bogotu, Quito, Trujillo a Cuzco) v úžasně zpracovaném cestopise přibližujícím jednak to, jak tu tepe punkové srdce, a jednak to, jak se zde projevují sociální rozdíly a chudoba. Nudit se rozhodně nebudete.

Hřmot č. 3. Leden 2025. 52 stran A5. Kontakt: liny.hrmot[a]seznam.cz.

Podklad na obálku Hřmotu zajistila naše společná kamarádka. Takže abyste si ho mohlx plně vychutnat i v barvě, zde je fotka originálu:

Související odkazy:
Hřmot č. 2
Hřmí od Plzně

7.2.2025 -jk-

Repression Culture