Díky propagaci vzájemné pomoci se anarchistvu podařilo dostat do širšího povědomí, a to i navzdory puritánům z vlastních řad.

V březnu 2020, kdy po celém světě řádil virus, ale ještě předtím, než jsme si ve Spojeném království uvědomilx, jak vážným a tragicky smrtícím se stane a jak velký dlouhodobý problém to způsobí, zveřejnil Freedom Press na svých zpravodajských stránkách první aktualizaci týkající se covidu. V textu pojmenovaném „Covid-19: Skupiny vzájemné pomoci – seznam“, který vyšel deset dní před prvním lockdownem ve Spojeném království, stálo:

„Vzhledem k tomu, že se blíží celosvětová pandemie covidu-19, začala se po celé zemi formovat řada skupin vzájemné pomoci. (…) Odhaduje se, že 2–3 lidé ze sta [nakažených covidem] zemřou. Musíme udělat vše pro to, aby se tak nestalo. (…) Toryovská vláda se zjevně více stará o to, aby se nezhroutila ekonomika, než o záchranu lidských životů. (…) Nezapomeňte na tu starou paní, kterou potkáte při nákupu, na kamaráda, kterého znáte a který trpí dlouhodobou nemocí: vaším úkolem je chránit je, jak jen můžete.“

Následoval výčet, zpočátku velmi stručný, skupin vzájemné pomoci, které v předchozích dnech vytvořilo anarchistvo, jež chtělo zmírnit potenciální dopad pandemie ve svých komunitách, místo aby se spoléhalo, že to za něj udělá stát.

Ačkoli byl text Freedom, inspirovaný jednou takovou skupinou, která se zformovala v jižním Londýně za účasti člena Freedom Collective, určen anarchistickému publiku, rychle se stal zprávou dne v celé zemi. Navzdory svému neohrabanému stylu se nakonec stal jedním z těch vzácných anarchistických textů, které pronikly do prostředí široké populace. A pronikl do něj tvrdě, rychle se stal anarchistickým textem s docela velkolepým dosahem. Brzy začaly stovky a posléze tisíce lidí zakládat skupiny vzájemné pomoci a nabízet Freedom své údaje, čímž vznikaly ty nejnepořádnější a nejstereotypnější anarchistické seznamy. Na různých kanálech Freedom bylo rušno, ozývalx se lidé, které by obvykle nikdy nenapadlo kontaktovat anarchistickou organizaci, aby se zeptalx, jak takovou skupinu založit, aby se dozvědělx víc o konceptu vzájemné pomoci a o anarchismu jako takovém. Nebo jen požádalx o pomoc.

Měla jsem tu čest napsat úvod k tomuto textu, i když se nepovažuji za jeho autorku. Tato zásluha by měla patřit těm, kteří přispělx ke vzniku celého výčtu tím, že vzalx věci do vlastních rukou a zorganizovalx pro svou komunitu skupinu vzájemné pomoci, aby ji pomohlx ochránit před virem a vládou. Potřeba této komunitní reakce byla naléhavá: stalo se tak po deseti letech vlády toryů ve Spojeném království, vlády, která zavedla rozpočtové škrty, jejichž důsledkem bylo (od roku 2019) 130 000 úmrtí, kterým se dalo předejít, v důsledku podfinancování zdravotnického systému, vlády, která použila ideologicky motivovanou performativní krutost, alias „úsporná opatření“, proti nejzranitelnějším částem populace. Nikdo nemůže vážně tvrdit, že tváří v tvář zdravotnické a sociální krizi takového rozsahu, jako je pandemie covidu-19, náhle změní své způsoby a postaví se výzvě k jejímu řešení.

Mnoho lidí, kteří se na Freedom obrátilx, nemělo ani tušení, jak významné místo má v anarchistické politice a obecně ve způsobu, jakým se věci dějí, koncept vzájemné pomoci. Poněkud komicky nás někteří chválilx, že jsme v tak krátké době od začátku pandemie přišlx s poutavým „marketingovým“ termínem, a v jednom případě nás jakýsi poněkud neinformovaný jedinec obvinil, že jsme „ukradlx koncept vzájemné pomoci pro naši extremistickou levicovou agendu“. Náš správce sociálních sítí je musel poučit o anarchismu, Petru Kropotkinovi a o tom, co je Freedom Press. Ozývalx se také podniky, některé nevládní organizace a aktivisté politických stran (dívám se na vás, Corbynovi labouristé), kteří se horečně snažilx přijít na to, jak by mohlx kapitalizovat a přisvojit si zásluhy za něco, co brzy začalo vypadat jako obrovské hnutí zdola. Všem bylo jasně řečeno, kam mají jít.

Ale kdo může lidem vyčítat, že si základní lidskou praxi, které anarchisté říkají vzájemná pomoc, s touto konkrétní politikou hned nespojilx, vzhledem k tomu, jak je univerzální? O konceptu vzájemné pomoci toho bylo již napsáno hodně spoustou lidí mnohem schopnějších, než jsem já, takže to zde dělat nebudu. Je však důležité poznamenat, že ačkoli je pojem „vzájemná pomoc“ silně svázán s jedním z otců zakladatelů anarchismu – Petrem Kropotkinem, tento model komunitní organizace a sebeobrany není zdaleka naším vynálezem. V průběhu lidských dějin používala různá společenství podobné modely, které nezávisle na sobě vyvinula. Mnohá z těchto společenství navrhla praktiky, které by anarchistvo nazvalo vzájemnou pomocí, aby se bránila útlaku, jemuž čelila – zejména jeho rasové, genderové nebo třídní podobě, ale neomezovala se pouze na ně. Například ve Spojeném království vznikla skupina s názvem UK Mutual Aid v roce 2018, dva roky před covidem. Skupina, která nyní působí pod názvem Co-Care Project, se sama představuje jako „černošská, aktivisticky orientovaná intersekcionální podpůrná síť pro lidi na okraji společnosti“. Další takovou skupinou je Aborcyjny Dream Team, síť vedená ženami a vytvořená za účelem obcházení přísných protipotratových zákonů v Polsku, která nabízí vzájemnou podporu, rady a přístup k bezpečnému potratu pro všechny, které to potřebují, a to bez ohledu na potenciální právní nebezpečí, kterému její členstvo čelí. Queer komunitám také není cizí vytváření skupin podobných vzájemné pomoci, které zajišťují uspokojení potřeb komunity, jako je transzdravotní péče a přístup k lékům proti HIV. Cooperation Town, samoorganizovaná síť potravinářských družstev ve Spojeném království, je další skupinou, která využívá rámec vzájemné pomoci a poskytuje svým členům potraviny za zlomek ceny – to vše v kontextu krize životních nákladů.

Současný anarchismus převzal tento organizační model a použil jej k vytvoření sítě, dokonce tajné dimenze, kde jako hnutí organizujeme své vnitřní záležitosti a vše, co s tím souvisí. Je to základ toho, jak řídíme naše projekty a prostory, založené na nepeněžních neformálních výměnách a vysoké úrovni vzájemné důvěry a našich záměrů. A navzdory chybám nám to funguje. Ve Spojeném království byla popularita Covid-19 Mutual Aid pravděpodobně největší injekcí konceptu spojeného s anarchismem do většinové společnosti, přinejmenším od daně z hlavy, pokud ne vůbec. Pro velkou část společnosti to změnilo obecný obraz anarchistva a toho, co anarchistvo dělá. To se ale také zaměstnávalo svými problémy, sračkami a střety a celkově se mu nepodařilo dlouhodobě využít náhlé obliby jednoho ze svých nejzákladnějších konceptů. Je ale tato neschopnost využít politickou výhodu skutečným problémem? Nebo to bylo něco, co se prostě muselo stát, vzhledem k samotné povaze anarchismu?

Existuje termín, na který na Internetu občas narážím, a to „anarchismus s velkým A“.

„Anarchisté s velkým A“ si v diskusích stěžují na věci, které prý nejsou dostatečně anarchistické, což vyjadřuje touhu po čistém a správném anarchismu, na rozdíl od věcí, které osoba, která takový přístup prezentuje, nepovažuje za dostatečně anarchistické. Problém je v tom, že tento „anarchismus s velkým A“ je ve skutečnosti mýtus, který se používá k tomu, aby nám zabránil být relevantní v komplikovaném moderním světě. Často si „anarchisté s velkým A“ stěžují na to, že komunitní projekty, jako jsou výše zmíněné skupiny Cooperation Town nebo Covid Mutual Aid, nebo obecně projekty, které zahrnují reprodukční a pečovatelskou práci, nejsou dost anarchistické. Ironií je, že právě tyto projekty – ty, které se zaměřují na reprodukční a pečovatelskou práci – s mnohem větší pravděpodobností poslouží jako brána k anarchistické politice, než by to kdy docílil jakýkoli puritánský anarchistický přístup. Je tomu tak proto, že máme-li oslovit širší populaci, musíme se zabývat problémy a starostmi, kterým čelí, a prezentovat řešení a postupy, které by ve skutečnosti představovaly přesvědčivou praktickou alternativu, spíše než abychom ustrnulx na ideologické čistotě. Jsou to také tyto projekty mimo „anarchismus s velkým A“, které se osvědčují jako skvělé, dostupné a rychle fungující řešení situace krize komunity, ať už jde o pandemii nebo jinou katastrofu. A katastrof ještě zažijeme spoustu – kapitalismus se hroutí, globální oteplování stále více ovlivňuje náš každodenní život a vlády všech napříč politickým spektrem nejsou schopny nebo ochotny to všechno řešit.

Žijeme ve vícekrizovém světě, kde se státy nadále ukazují jako naprosto k ničemu coby formy organizace, neschopné přizpůsobit se situacím, které nejsou běžné, a neschopné reagovat na skutečné problémy komunity – naopak tyto problémy ještě prohlubují, a to při službě zájmům kapitálu a těch, kteří se nás snaží rozdělit. Je to jak prekérní a často tragická situace, tak i příležitost pro hnutí, jako je to naše, využít to, co kážeme, v praxi a ukázat, že to, co je nám předkládáno jako nemožné, je ve skutečnosti dost možné. Ale nemůžeme to udělat bez spolupráce s jinými skupinami, což bude vyžadovat kompromis a flexibilitu na naší straně. Politika, zlato!

Nyní i v budoucnu bude vzrůstat potřeba organizování sebeobrany komunity v její úžasné rozmanitosti forem a taktik, které mohou, ale nemusí oslovit anarchistické puritány. My coby hnutí máme dvě možnosti: 1) přijmout to a stát se toho součástí, nebo 2) zůstat ve své bublině. Je na každém z nás, co uděláme.

Zdroj:
https://organisemagazine.org.uk/2024/10/17/anarchism-in-the-mainstream-spindrift/

4.11.2024 Zosia Brom

Teorie Samospráva