Nechat jídlo zase ožít

Anarchistický projekt lokálního zásobování potravinami jde do dalšího roku. Představilx jsme ho v Existenci o jídle.

Jídlo není nutně jen to, co se dá koupit ve sterilních podmínkách supermarketů. Vyplatí se najít si na jídlo čas, rozhlédnout se, objevovat nestandardizované chutě, a především vztahy, které mohou být s jídlem spojeny. Pak si můžete třeba uvařit obyčejnou bramboračku bez nepříjemné pachuti kapitalismu.

Bramboračka

Chápu, proč je bramboračka jedno z našich tradičních jídel. Tuhle jsme ji doma vařili a kolem 95 % surovin bylo z naší zahrady a 3 % byly věci, co jsme akorát nepěstovali, ačkoliv tu rostou.

Vždycky mám pocit, jak to kapitalismu hrozně nandaváme, když jsme se na něj mohli v jednom jídle z 95 % vysrat.

No dobře, děláme to kvůli Fialově drahotě, páč bychom tu jinak chcípli hlady…

No ale teď už vážně. S přihlédnutím k faktu, že podobní lidé jsou v naší společnosti skupinou zasluhující název minorita, je to spíš hipsterské snažení o nezávislost a taky trochu zábava…

Avšak krom nijak závratných ekonomických výhod působí pěstování například na moji psychickou stránku poměrně blahodárně. Pocit, že třímáme v rukou potřebnou sílu a zkušenost k nasycení vlastního žití, je fajn. Tomuhle domácímu pěstování se vlastně člověk věnuje dosti okrajově, že jo? Jinak musí čas obětovat aktuálně ekonomicky výhodnější práci. Naplno by se toho zvládlo daleko víc, takže představa možnosti vykašlat se z větší části na nějakou delší dobu na ekonomický svět kolem a zůstat doma je fajn.

Klídek a práce na zahradě.

Skoro každý kousek toho, co jste si opatřili vlastníma rukama má svoji duši a příběh…

Ingredience do bramboračky:

* brambory: jo tyhlety jsme nesázeli, ty se tu samovolně množí v záhonech už několik let z nevyrytých zbytků

* celer: sklizen loni, doteď přežíval ve sklepě v písku, poslední dobu nejspíše v hibernační symbióze se slimákem, který odjídal jeho nahnívající části, které mu chutnají, a zároveň tím bránil postupu hniloby do celeru…

* petrželka a kadeřávek: chudáci, byli vyseti na začátku velkého sucha a horka, to nemají rádi… snažili se jen přežít a my s nimi, každodenní zálivka a péče o živořící rostlinky nakonec přinesla „ovoce“

* libeček: příklad typického úderníka, roste tu samostatně již pár let a brzy splní pětiletku s výbornými výsledky

* bobkový list: než jsem ho dostal od přítelkyně mámy, netušil jsem, že se tu dá takhle krásně pěstovat, a navíc díky téhle hipsteřince jsme v bobkovém listu soběstační už několik let (na zimu sklízet dovnitř), což je cute

* mrkev: zdá se vám malá? bude větší! tohle je odpadní mrkev z jednocení mrkví, které se budou sklízet až na podzim, i tak je ale ňam ňam…

* houby: už zase rostou v lese

* majoránka: po koupi v zahradnictví moc neprosperovala, ale pak se jí tu nakonec zalíbilo…

* řapíkatý celer: daří se mu v DIY skleníku ze starejch oken, felí tam s melounem a paprikama

Jako jednu z negativních věcí dnešní ekonomiky vnímám odpoutání člověka od jeho vztahu k jídlu a krajině. Jídlo se stalo jen komoditou, kterou kupujeme, většinou bez možnosti poznat, co je za ním, odkud je atp. Naši základní potřebu získáváme z velké části skrz síť neznámých ekonomických toků, marží řetězců a přeprodejců, neznámého ohodnocení přímých producentů a neznámých postupů při vytváření potravinové produkce. Přidružující se negativní důsledky tohoto fungování jsou všem asi jasné. Ano, je to ovšem velice pohodlné, a proto to tak pěkně funguje. Přinejmenším dokud to nezačne drhnout o limity férové práce, krajiny a možnosti produkce v době klimatické změny.

Hra s jídlem

Jenže nečekejme, že až to začne drhnout, tak se to změní k obrazu našemu. Naopak se tomu ve vhodných chvílích stávající prostředí přizpůsobí, a pokud nemáme alternativy a nejsme o nich ani schopni přemýšlet, tak se budeme muset přizpůsobit taky, protože jídlo = základní potřeba, že jo, a marže prodejců, bez kterých to nemůže fungovat, musí růst a někdo zaplatit. Myslím si, že je to aktuálně vidět na nárůstu cen potravin. Náraz na to, že producenti chtěli víc + touha po větším profitu obchodníků + nárůst cen zdrojů = do ceny zdrojů tohle všechno hezky schováme a podáme to takto.

No a teď si budu připadat, že píšu spíš do D-Testu. Čumme na to složení a vzdělávejme se – občas mě opravdu zaráží, kolik lidí s podobným myšlením tohle docela dobře ignoruje (o negativních důsledcích některých komodit typu palmový olej netřeba psát). Zajímejme se o zemi původu a preferujme lokální produkci a tak dále. Jakkoli může být vysmíván takový přístup uvědomělého spotřebitele k nákupu potravin, který i tak obsahuje spoustu negativních aspektů tkvících v individualismu a pasivitě, nelze popřít, že nezanedbatelný tlak na producenty a přeprodejce zajisté vytváří.

Nicméně netřeba kráčet jen touhle cestou. Od doby, co jsem začal taky žít na našem venkově, jsem kupodivu zjistil, že producentů, od kterých je možno nakupovat přímo, je tu docela dost. Jedná se o lokální zeleninu, ovoce, obiloviny, hrách, vejce a maso. Tak proč si neudělat výlet a nezačít nakupovat jinde než v supermarketu? Ceny přímo u producenta¹ na dvoře taky nebývají nijak hrozné, ba vlastně naopak. Ovšem když pak jede za vámi producent do města, tak už si to zaplatit nechá (to, co koupíme u nich na trzíh prodává třeba o 3/4 dráž – zase to ale je logické: doprava/stánek/čas…). Když jsme letos na podzim nakupovali cibuli (na většinu roku), stála 17 Kč za kilo, na jaře byla k dostání v obchodech už za víc než 34 Kč/kg. Ano, je to tím, že se taky kazí a v ceně musí být promítnuty ztráty během skladování, jenže se tam promítají taky marže prodejce. Takže ano, vyplatí se koupit si místo jednoho kila na jaře v supermarketu dvojnásobek na podzim od producenta s tím, že třeba část přinejhorším shnije. Ztráty při skladování (i správném) jsou přirozené a shnije to i v tom supráči, takže se nemusíte cítit nijak provinile, když se vám to stane doma.

Dobře, ale tohle je zatím stejně dost individualistický přístup k jídlu, i když o něco aktivnější. Cool by bylo nějaký potravinový družstvo a tak, co? Jenže jak ho vytvořit? Kdo má know-how? Kdo má kapitál do základu? Kdo promarní prostředky, když se to nepovede? No nemá asi smysl si v našich podmínkách pohodlného kapitalismu brát velká sousta (nebo teda já jich rozhodně schopen nejsem, ale třeba je někdo schopnější).

Co se ale zeptat vašich fellas, jestli jim nemáte taky vzít pytel brambor, cibule, čehokoliv? Co se domluvit, že cizrnu koupíte ve větším a levněji dohromady? Nějak mi připadá, že tady by se možná dala zrejt půda pro případný růst něčeho většího. Na pohodu, v klidu a s prospěchem pro sebe a blízké okolí.

Problém může být skladování, ale nemáte třeba kámoše, rodiče s velkým sklepem/spíží? Co je oslovit a zapojit? Co využít různé komunitní a samosprávné prostory? Můžou hrát skvělou roli v téhle hře s jídlem.

Vidím to i v praxi. Docela hodně toho pěstujeme, abychom měli hojnost pro nás, tak vzniká nadprodukce, kterou můžu prodat známým. Problém nastává, že při jízdě do města se mi absolutně nevyplatí všechny objíždět, domlouvat se, kdy kdo má čas atp. V tomto případě by bylo pro nás lepší nic nikam nevozit a raději to zkrmit slepicím, nebo vyhodit. Jenže my máme ten společnej prostor, že jo? No a tak vlastně člověk jen napíše, co nabízí, poptá, kdo co chce, a odveze to tam, kde se stejně všichni občas sejdou, zastaví. Je to skvělý! Do ledničky na piva se nějaká ta brokolice, česnek a vejce stejně ještě vejdou. Takový prostor může krásně napomoci i redistribuci hromadnějších nákupů.

Na téhle hře s jídlem může panovat celkem shoda napříč politickým spektrem, vždyť o vlastní jídlo má zájem celkem pochopitelně každý. Pokud vzniknou dobré příklady spolupráce kolem jídla, možná začnou být zajímavější pro různé lidi i naše „nepraktické“ myšlenky a podivné aktivity.

Tvořme vlastní jídlo

To, co část naší společnosti ve vztahu k jídlu globalizovaný kapitalismus celkem dobře odnaučil, je tvorba a produkce vlastních potravin.

Pěstovat doma nemám moc smysl, vzhledem k obrovské pracnosti a nízké ceně jídla v regálu.

Učit se vařit z lokální produkce a snažit se využívat to, co je v aktuálním ročním období dostupné, se jeví jako askeze, když můžu mít kdykoliv cokoliv a mnohdy ještě levněji (že jo, ceno banánů vs. brambor?).

Kvašený věci? Tyhle neuniformní a občas nepředvídatelné věci nemají na pultech řetězců vůbec co dělat. Vlastně by se dalo říct, že se na ně úplně zapomnělo a vitamín C si můžete koupit v lékárně.

Chutě a tvar? Proč by ti mělo chutnat nekřupavé a lehce unavené jablko ze sklepa, když si můžeš koupit křupavé a krásné klidně v dubnu, ač to uložené celkem dobrými specifickými chutěmi (a to nemyslím v negativních konotacích) docela oplývá?

Uvažování a zkušenost s tím, co popisuji výše, se ve velké míře vytratila s tím, jak začala být spousta potravin dostupná kdykoliv, kdekoliv a v uniformní kvalitě vytvořené marketingem a částečně i požadavky zákazníků. Ruku v ruce s tím kráčí zapomnění na některé „méně úspěšné“ druhy zeleniny, než jsou rajčata, papriky a okurky, které se u nás dají pěstovat a zpracovávat. Jakmile nemusíte zpracovávat a uchovávat potraviny na období, kdy nejsou nebo je jich méně, tak je nemusíte ani kvasit, sušit, zavařovat a jíst i starší kusy ze sklepa, a tak zapomínáme na to, že tu vlastně jsou, na jejich chutě a co se z nich dá vytvářet.

Výhodné a pohodlné to ovšem tváří v tvář změně klimatu nemusí být napořád a mít zkušenost s těmito věcmi může v budoucnu pomoci obstarat si cenově dostupné jídlo a každopádně pestrý svět je stabilnější v krizích.

O česnek, co pěstujeme, je mezi přáteli velký zájem. Přemýšlíme, že ho budeme pěstovat víc. Tím se nechci chlubit. Jen je to příklad toho, že pokud má někdo, kdo je ochoten produkovat, příslib poptávky, tak se do toho může pustit. Takhle funguje např. KPZ (komunitou podporované zemědělství), fajn platforma, o které si toho jinde můžete zjistit víc. Pokud se do něčeho takového zapojíte, ty věci, které se „zapomněly“, zas začnou ožívat.

Dá se pěstovat i společně a je to obrovská zábava a sociální vyžití zároveň i s učením se spolupráci. U některých potravin (zrovna ten česnek či brambory…) to, pokud se zadaří, nemusí být ani z ekonomického hlediska úplně marné, i když oproti vložené práci bude stále výhodnější nakupovat v obchodě. Zkušenosti z takových kolektivů, ve kterých vlastně o nic nejde, nás pak můžou naučit o nich přemýšlet a aplikovat je ve věcech, kde o něco jít může. Je to vlastně docela složitější sociální polemika, která může pramenit z jídla. Jídlo, ač se to nemusí úplně zdát, dle mého pozorování opravdu výrazně ovlivňuje naši kulturu, krajinu a společenské uspořádání.

Produkce potravin nám sympatičtějším způsobem může tedy přinést docela zajímavé společenské možnosti. Je asi zbytečné mít v tomto případě přehnané nároky s vizí celospolečenské aplikace. Lepší je asi tvořit svět sympatického jídla kolem prostředí vlastních kolektivů a postupně do toho zapojovat i lidi nám vzdálenější. Však to znáš, jak stánek s benefičním jídlem třeba na nějaké akci zaujme, a podobně to může být i s jídlem v širším kontextu.

Díky technologickému pokroku máme a budeme mít aktuálně obrovské možnosti. Vždyť jak už je nyní jednoduché nabídnout potravinovou produkci zájemcům ve skupinovém chatu a nechat si online poslat peníze (ale jde to i bez nich). Začínají se objevovat robotické plecí technologie, kdy není potřeba používat postřiky proti plevelům či škůdcům a zároveň se minimalizuje nutnost práce. Zemědělství se může rapidně měnit a pěstování a distribuce potravin může být daleko snazší. Pokud budeme umět s potravinami a jejich vazbami od producenta ke spotřebiteli a zpět ke krajině aktivně zacházet, můžeme těchto možností využít i pro tvorbu potravin podle našeho vidění světa.

Budoucnost je nepopsaná a současný individualistický kapitalismus pro nás zdánlivě tááák pohodlný… tak uvidíme, co bude.

Poznámka:
[1] Jasně, je možné kritizovat, že to nejsou áčkaři jako my a že je vlastně jedno, od koho se co bere, protože jsou to všechno stejně všichni prohnilí kapitalisti… Pro mě je ale takový postoj jen projevem anarchofundamentalismu, kterej nikam nevede. Nelze ignorovat stav současné společnosti a chtít buď všechno 100% anarchistické, anebo nic. Ekonomické pořádky se nedají v nerevoluční situaci změnit rychle ani násilně. Jednou z našich snah by tedy mělo být co největší rozdrobení zisků, protože tam, kde není naakumulovaný kapitál, tam není moc velký potenciál ho využít k formování světa dle vize oligarchy/korporace atp.

Fotografie:
První letošní podzimní rozvážka brambor, cibule, česneku a dalšího.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2023 na téma „Jídlo“.