Esej od Carneho Rosse o souladu individuálního a sociálního, která vyšla v letošním letním čísle časopisu DOPE věnovaném anarchii.

Kdysi jsem si myslel, že anarchismus je „jen“ politická filozofie. Mýlil jsem se. Je to mnohem, mnohem víc.

Politickou filozofií mám na mysli způsob uvažování o politice, institucích a rozhodování. O tom, jak lidé rozhodují o svých vzájemných záležitostech, o teorii vlády – nebo samosprávy – či o zrušení veškeré hierarchie. S oblibou jsem anarchismus scvrknul do několika jadrných frází, jako například: „Anarchismus je o tom, že nikdo nemá moc nad nikým jiným.“

Nemýlil jsem se. Anarchismus je skutečně o všech těchto věcech. Je to skutečně politická filozofie. Je skutečně o tom, jak lidé společně rozhodují a kolektivně spravují své záležitosti. Ale myslel jsem si, že toto je jeho filozofie jako celek, že v tom není nic víc. Byl to způsob myšlení, který byl oddělený od naší vnitřní reality. Je to vnější filozofie, především o tom, jak se chováme jeden k druhému.

Tyto myšlenky vás při analýze současné politické a ekonomické situace a při vymýšlení, jak ji reformovat a nahradit, zavedou daleko. Namísto systému vlády shora dolů potřebujeme systém, v němž rozhodují masy, včetně všech, kterých se to týká. Místo ekonomického systému, který ovládá hrstka lidí s obrovským bohatstvím, potřebujeme systém, kde existují rovné podíly, a to jak z hlediska bohatství, tak i z hlediska účasti – kde každý dostane slovo v ekonomických záležitostech, které se ho týkají, ať už na pracovišti nebo ve společnosti jako celku. Jádrem této myšlenky jsou jednotlivec a společnost. Jednotlivci musí mít možnost jednat podle svého uvážení, ale vždy s ohledem na potřeby ostatních – spravedlivé a rovné vyjednávání (toto ovšem není čistě libertariánská [individualistická – ponz. překl.] forma anarchismu, ale spíše socialistický libertarianismus).

Kdo je však tím jednotlivcem a jak uvažuje? Anarchisté*ky jsou skeptičtí vůči formálnímu náboženství, neboť ho považují za další formu společenské kontroly, kdy je jednotlivci upírána svoboda jednat, což prohlubuje rigidní ortodoxii prosazovanou hierarchicky – nejčastěji muži. Tvrzení, že bůh existuje, považují za závoj, který slouží k zakrytí mnoha lidských křivd a nespravedlností a omlouvá se jako univerzální spása a vysvětlení. Anarchismus odmítá náboženství: žádní bohové, žádní páni.

Proto jsem byl skeptický k těm, kteří se občas označovali za duchovní anarchisty. Co jiného je spiritualismus než další druh náboženství, které nás mate a odvádí od naší pozemské reality? To, co lze volně nazvat spiritualismem, jsem vnímal jako narcistické a sobecké, se zaměřením na individuální duši a její potřeby a projevy. Někteří z těch, které jsem viděl mluvit o spiritualismu, se stáhli z bitevního pole společnosti do drog a jiných forem útočiště, fyzického i duševního. Bitva se ale odehrává v našich městech a ulicích, tady a teď, tvrdil jsem s jistotou.

Ale ti samí „spiritualisté“ mi tvrdili, že nelze provést revoluci celé společnosti, aniž by se revolučně změnil způsob myšlení jednotlivců v ní. Nelze očekávat, že společnost přijme praktiky rovnosti, respektu a inkluze, pokud se my sami netransformujeme ze zajetí racionalismu a analytického myšlení, které vše vnímá jako strukturu nebo transakci. Bylo třeba reformovat i vnitřní prostředí. Nejde provést revoluci v jednom bez revoluce v druhém.

Došel jsem k názoru, že by mohli mít pravdu.

Jádrem celého anarchismu je to, jak se chováme k druhým lidem. Anarchismus vyžaduje, aby toto zacházení bylo vždy uctivé a rovnostářské: nikdo nesmí druhého nutit, ať už zjevnými, nebo rafinovanými prostředky. Můj druh anarchismu vyžaduje, abychom se k druhým chovali tak, jak si přejí oni, nikoliv jak si přejeme my (což je mimochodem výslovné odmítnutí takzvaného „zlatého pravidla“, podle kterého se k druhým máme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se chovali oni k nám. Místo toho musíme dbát na to, co říkají, že chtějí, a ne na to, co si myslíme, že chtějí). Musíme se vzdát všech představ o nadvládě, o vlivu a o tom, jak přimět druhé, aby dělali to, co chceme my. Musíme se vzdát veškeré moci.

Kdysi jsem pracoval ve státní správě. Byl jsem nadšený mocí, přesvědčený, že pracuji mezi úzkou elitou, která rozumí potřebám společnosti – v mém případě zahraniční politice a diplomacii – lépe než společnost sama. To živilo mé ego a strukturovalo můj život kolem kariéry a postavení. Byla to těžká cesta opustit tyto pilíře pocitu vlastní hodnoty a sebe sama. Když nemám moc, co jsem? Pokud nemohu druhým říkat, co mají dělat, jakou hodnotu mají mé nápady a přání? Pokud jde jen o mě, co jsem?

Zjistil jsem, že potřebuji v něco věřit. Nejsem si jistý, jak bych to nazval. Ale tuším, že moji přátelé spiritualisté by to nazvali následovně: duchovní potřeba. Je to víra, že existují hodnoty a významy mimo nás, které však oživují a inspirují naši vnitřní skutečnost. Náboženství by tuto věc mohla pojmenovat bůh, vyjádřený litanií. Ale moje litanie je anarchismus a já nejsem ochoten nazývat tohoto vůdčího ducha bohem. Je pozemštější, je lidštější.

Identifikuji ho na základě pozorování jádra anarchistické praxe: interakce s ostatními. Jak se chováme k ostatním lidem. V anarchismu musí být tato interakce vedena ohleduplností a péčí, postavením potřeb druhých na roveň našim vlastním. Přinejmenším je to ve své nejextrémnější podobě vymazání sebe sama. Lao-c’ o tom mluví v Tao te ťingu. Jde o to mít moc tím, že se vzdáme veškeré moci. K tomuto závěru dospěl již před tisíci lety. Je to soulad mezi tím, jak vidíme druhé a jak s nimi zacházíme, a tím, jak zacházíme sami se sebou. Pro tuto praxi existuje slovo – láska.

Bez tohoto „duchovního“ jádra anarchismus jen těžko dává smysl. Posuzujeme-li ho z hlediska současné kapitalistické kultury, není nutně efektivnější nebo produktivnější praxí: nemusí nutně produkovat více zboží nebo vydělávat více peněz. To, čeho dosahuje, má ve skutečnosti nekonečnou hodnotu: krásu vzájemného soužití lidí v lásce, úctě a rovnosti. Jsou to abstraktní, nevyslovitelné věci, které se nedají měřit v eurech, librách ani dolarech. Ve skutečnosti se tyto věci vymykají všem pojmům jako takovým – a proto je také těžké je vyjádřit slovy. Nachází se totiž v rovině, která je nad tím vším. A pokud tomu chcete říkat „duchovní“ rovina, nemám s tím problém. Na tom, co se děje v duchu nebo v duši, záleží, protože to má význam i pro vnější realitu. To, čemu věříme sami v sobě, je neodmyslitelně spjato s tím, jak se zapojujeme do světa. Jedno bez druhého nefunguje.

* * *

Carne Ross (*1966) je bývalý britský diplomat, autor knihy The Leaderless Revolution: How ordinary people will take power and change politics in the 21st century (Revoluce bez vůdců: Jak obyčejní lidé převezmou moc a změní politiku ve 21. století) a natočil film Accidental Anarchist (Náhodný anarchista).

Zdroj:
https://theanarchistlibrary.org/library/carne-ross-anarchy-is-love
(Vyšlo ve 26. čísle časopisu DOPE v létě 2024.)

11.10.2024 Carne Ross

Teorie