Nekrolog francouzského anarchistického militanta

Počátkem 70. let se v Paříži na Rue Jean Robert v 18. obvodu scházela Alliance Syndicaliste Revolutionnaire et Anarcho-Syndicaliste (ASRAS, Aliance revolučních syndikalistů a anarchosyndikalistů). Setkání se účastnilo asi třicet aktivistů, kteří chtěli šířit anarchistické myšlenky agitací na pracovištích. Vedle bulharských exulantů, vnučky španělského anarchisty Juana Peira, jenž se stal obětí popravčích čet diktátora generála Franka, a francouzských veteránů i nováčků, se na schůzkách objevoval i Alain Pecunia, v té době již upoutaný na invalidní vozík.

Byl spoluzakladatelem Aliance a jedním z jejích pilířů. Jeden z účastníků na něj vzpomínal: „Dávali jsme přednost přízemním prostorům. Jinak jsme museli Alaina s jeho vozíkem vynášet po schodech starobylých budov, které jsme v 70. letech navštěvovali. […] Noví soudruzi, včetně mě, mlhavě tušili, že Alain prováděl nějaké akce ve Španělsku a že měl potom ‚nehodu‘, ale soudruh Pecunia sám toho moc neřekl. Španělští anarchisté v exilu věděli víc než my, mladí lidé přitahovaní v roce 1968 anarchosyndikalistickými myšlenkami.“

Alain se narodil v Paříži v roce 1945 jako syn vysoce postaveného námořního důstojníka, který za druhé světové války sloužil v de Gaullově štábu v Londýně.

V roce 1958, v pouhých třinácti letech, se Pecunia účastnil několika demonstrací proti alžírské válce, které v Paříži organizovala mládežnická skupina komunistické strany. O dva roky později se připojil ke skupině Verité-Liberté, kterou vedl historik Pierre Vidal-Naquet, a navštěvoval také schůzky skupiny Louise Michel z Anarchistické federace. Počátkem roku 1961 se Alain Pecunia, stále ještě „vzpurný a romantický republikán“, seznámil se španělským anarchistickým exulantem Paco Abarkou, s nímž založili skupinu Anti-Oyura, jejíž činnost byla namířena především proti OAS, krajně pravicové teroristické organizaci, vzniklé po referendu o sebeurčení Alžírska. Prostřednictvím Abarky byl Pecunia uveden do prostředí španělských exilových anarchistů. V následujících měsících se seznámil s vedoucími osobnostmi anarchistického hnutí odporu proti frankismu, jako byli Octavio Alberola či Luís Andrés Edo.

V té době se CNT rozhodla po kongresu v Limoges v létě 1961 založit – nikoli bez odporu některých členů, mezi nimiž byla například Federica Montseny – skupinu Vnitřní obrany (DI, Défense intérieure), jejímž cílem bylo obnovit boj proti frankismu. V jejím čele byli jak významní veteráni jako Cipriano Mera a Juan García Oliver, tak mladší aktivisté jako Alberola či Edo. První akce byly naplánovány na léto 1962. Do činnosti se zapojila i Iberská federace anarchistické mládeže (FIJL, Fédération ibérique de la jeunesse libertaire), která zahájila sérii symbolických akcí proti španělským turistickým kancelářím, proti španělským bankám a leteckým společnostem, aby přiměli francouzský i mezinárodní tisk mluvit o Frankově režimu. Celá akce byla nazvána Operace Jaro a členové obou frakcí, DI a FIJL vystupovali společně pod zkratkou fiktivní organizace CIL (Conseil de libération ibérique, Rada iberského osvobození).

V červnu a červenci 1962 se Pecunia spolu se dalšími dvěma Francouzi účastnil řady akcí ve Španělsku. Během necelých dvou měsíců nejméně třikrát překročil hranice, aby dovezl materiály svému kolegovi do Barcelony a také aby pozoroval Frankovy policejní kontroly. Právě v této době se Pecunia seznámil s Jacintem Ángelem Guerrerem Lucasem, tehdy blízkým spolupracovníkem Octavia Alberoly ve skupině Vnitřní obrany a pravděpodobně již také informátorem španělské policie.

Koncem března 1963 Abarka navzdory Alberolově radě požádal Pecuniu, aby se zúčastnil další operace. Pecunia dorazil do Barcelony přes Toulouse 3. dubna se dvěma náložemi plastické trhaviny, ukrytými v balíčku lízátek, a s lahvičkami kyseliny sírové a chlorečnanu draselného, které měl v kapsách bundy. To bylo vše, co potřeboval k výrobě dvou malých bomb. Z Barcelony se Pecunia vydal lodí do Palmy de Mallorca, kdy zůstal dva dny jako normální turista na dovolené. Na zpáteční cestě umístil obě „petardy“ na lodi Citoyen dʼIbiza – první nevybuchla, druhá až po přistání lodi v Barceloně. Nikdo nebyl zraněn, jen rodina Američanů na dovolené se trochu vyděsila. Pecunia sice stihl ještě nastoupit do vlaku do Francie, ale 6. dubna odpoledne byl zatčen na hranici mezi Port Bou a Cerbère.

„Byla to naše válka proti fašismu,“ prohlásil později Pecunia. „Můj otec byl členem hnutí odporu ve Francii a moji italští prarodiče pocházeli z karbonářů. To víte, když nám bylo dvacet let, nemysleli jsme na stáří.“

Ve Frankových věznicích se v roce 1963 ocitli jak Alain Pecunia, tak dva jeho kamarádi, Guy Battoux a Bernard Ferri, kteří byli zatčeni při další akci, když se vrátili do Španělska. Pro Frankův režim byli komandem, což umožnilo, aby byli souzeni ve velmi zkráceném procesu vojenským soudem, v jehož čele stál vyšetřující soudce Antonio Balbas Planelles. Byla to choulostivá doba, kdy se naplno projevila Frankova krutost. Dne 20. dubna byl popraven komunista Julion Grimau a ráno 17. srpna přišli na řadu mladí anarchisté Francisco Granados a Joaquin Delgado, kteří byli bez jakýchkoli důkazů obviněni, že koncem července nastražili dvě bomby na policejním ředitelství a v sídle Frankova politického svazu v Madridu. Jednalo se o další legální trestný čin spáchaný Frankovým režimem. Pecunia, Ferri a Battoux byli již na začátku srpna ve vězení Carabanchel. Setkávali se tam při čekání na zasedání vojenského soudu. Pecuniova cela byla hned nad celami, kde byli asi týden drženi i Delgado a Granados. „Zemřeli velmi osamoceni,“ vzpomínal Pecunia. „Spolu s ostatními politickými vězni jsme týden truchlili.“

Vojenský soud se nakonec konal 17. října na madridském náměstí Calle del Rej. Zazněl rozsudek. Svou práci odvedl pouze Battouxův právník Alejandro Rebollo, který obhajoval již Grimaua. Třicet let pro Ferriho, dva tresty po dvanácti letech pro Pecunia a patnáct let pro Battouxe. Francouzský konzul v Madridu přímo intervenoval, ale nedokázal rozsudek snížit.

Všichni tři byli posláni do tří různých věznic: Caceras, Carabanchel a Burgos. Pecunia strávil v madridském vězení Carabanchel téměř dva roky. „Vězení bylo školou revoluce, jak se tehdy říkalo,“ vzpomínal. V roce 1964 bylo v centrální španělské věznici asi 250 politických vězňů. Byli tam asturští horníci, levantští komunisté, někteří Katalánci z PSUC, další anarchisté – například Stuart Christie a tři členové Dělnické odborové aliance: Calle Mancilla Florion, José Case Alfonso a Mariano Agustín Sánchez. „Ve vězení jsme byli všichni partneři, i když mezi námi byly politické rozdíly,“ vyprávěl Pecunia.

Pecunia byl propuštěn v roce 1965 díky intervencím na nejvyšší politické úrovni, částečně díky vlivu svého otce v gaullistických kruzích. Na návrh francouzského konzula podepsal v červenci žádost o milost a 17. srpna opustil vězení. Jeho návrat do Francie byl diskrétní: byla to podmínka, aby i jeho dva druzi mohli co nejdříve opustit Frankovo vězení. Ferri a Battoux však museli počkat. V následujících měsících Pecunia pokračoval ve své politické činnosti, účastnil se činnosti Výboru pro svobodné Španělsko a spolupracoval s budoucí skupinou Daniela Cohn-Bendita „Hnutí 22. března“. Seznámil se také se španělským exulantem José Pascualem Palaciosem, s nímž se celý rok pravidelně každý týden scházel.

Krátce po návratu do Francie se stal terčem útoku, který zůstal neobjasněný. V časných ranních hodinách 5. srpna 1966 ho srazilo neznámé auto, následkem toho upadl do bezvědomí a později v důsledku zranění ochrnul na obě nohy. On i ostatní se domnívali, že se stal obětí pochybných živlů z řad francouzské policie, spolčených s frankistickými úřady.

Po studiu sociologie na univerzitě v Nanterre pracoval jako nakladatelský a tiskařský korektor. Byl spoluzakladatelem ASRAS a účastnil se činnosti Dělnické odborové aliance a výboru Svobodné Španělsko, jehož byl v letech 1974–1977 předsedou. V roce 1978 mu Luís Andrés Edo nabídl, aby se vrátil do „Španělska osvobozeného CNT“, ale on tuto nabídku odmítl. „Neviděl jsem se v této roli,“ řekl.

Od počátku 80. let se Pecunia věnoval především psaní a práci korektora. Napsal například dvě série noirových thrillerů Petits Films Noirs a Chronicles Croisées, které čítají celkem přes dvacet knížek, a také třísvazkový historický román Mathilde nebo vzpomínkovou knihy o životě ve věznici Carabanchel Les ombres ardentes: un Francais de 17 ans dans prisons franquistes (Hořící stíny: sedmnáctiletý Francouz ve Frankových věznicích), jež vyšla v roce 2004. V roce 2006 vydal další román Le Dernier maquisard (Poslední makista). A v nedávné době dokončil dílo o dějinách španělských anarchistů Les anarchistes espagnols aux portes du pouvoir – I: Histoire de la guerre des classes en Espagne (1812–1939) (Španělští anarchisté před branami moci – I: Dějiny třídního boje ve Španělsku 1812–1939), jež vyšlo v roce 2023.

Své anarchistické přesvědčení si zachoval až do konce, zemřel 6. května 2024.

Zdroje:
https://paroleslibres.lautre.net/2024/05/10/en-memoire-dalain-pecunia-une-vie-de-luttes-libertaires-vers-lideal/
https://libcom.org/article/alain-pecunia-1945-2024

9.6.2024 -čp-

Ze světa Osobnosti