Recenze na knihu Miloše Hrocha „Vystřihni – nalep“ (nejen) o materialitě současné zinové tvorby

Jméno Miloše Hrocha, jehož novou knihou se budu na následujících řádkách zabývat, nebude asi našim čtenářům úplně neznámé. Například na sedmém ročníku Anarchistického festivalu knihy v roce 2019 představoval svou knihu o české zinařské tvorbě Křičím „To jsem já.“, na niž jsme přinesli recenzi v Existenci č. 2/2018. Jeho další publikace nese název Vystřihni – nalep s podtitulem Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média. Je tedy zjevné, že se věnuje stejnému tématu, ale zdaleka nejde o žádný recyklát předchozí práce. Vycházeje z kulturálních studií zkoumá teoreticky i prakticky materiální podstatu zinařství, přičemž si na pomoc bere výpovědi konkrétních autorů a autorek… a také vlastní pocity, jako když popisuje svou prvotní fascinaci ziny: „Už jen ten dotek pro mě znamenal stát se součástí tajného společenství, napojit se na podzemní železnici.“ A pokud vás někdy něco podobně zasáhlo, víte o čem je řeč. Osobně trpím obdobnou „nemocí“, jejímž symptomem je i to, že nyní píšu tuto recenzi.

Hned na začátku se autor nevyhne zamyšlení nad vlivem nástupu internetu na zinové komunity. Onen dotek byl nezanedbatelný, k zániku zinů ale nedošlo. Jejich kořeny totiž tkví velmi hluboko a samotné „vydávání zinů má až rituální charakter“. Reflektuje ale i svou roli coby pozorovatele: „Nejprve jsem ziny chápal jako historický pramen, který nám pomůže lépe pochopit minulost, až jsem dospěl k tomu, že nám stejnou měrou pomáhá pochopit naši současnost a zároveň nastínit možné scénáře budoucnosti.“ A pokračuje: „Odhalilo se mi, že ziny jsou laboratoří našich nových vztahů s materialitou.“

Kniha se v úvodu samozřejmě zabývá historií zinařské tvorby, a to od Asociace amatérského tisku v 19. století přes sci-fi fanziny 20. let 20. století až po britské a americké podzemní punkové tiskoviny. Neopomíjí ani začátky českých punkových zinů a všímá si, že „přestože ziny sdružují a stmelují komunitu, která se často na chodu takových publikací podílí, nadšení a motivace stojí a padá s jednotlivci“. Dále rozebírá na základě zahraničních studií otázku participace a jejích limitů. „Jestliže participativní kultura dokázala najít způsoby, jak destabilizovat a zpochybňovat mainstream, pak hegemonie a mocenské struktury se tyto strategie naučily rozpoznávat, ochočovat si je nebo se na ně adaptovat.“

V otázce materiality zinů zjišťujeme, že jedním z paradoxních důsledků digitální revoluce bylo, že „se dotek a fyzický kontakt stal cennější než dříve“. Avšak renesance materiality „upřednostňuje vizualitu a materialitu objektů před politikou, insiderskými vhledy do různých subkultur nebo fanouškovskou fikcí“. Autor pak postdigitální obrat, kdy analogová média spolupracují s těmi digitálními, zajímavě ilustruje příměry ze známých sci-fi filmů a provádí exkurz do filozofické a antropologické dimenze zkoumaného.

V druhé části přechází autor od teorie k praxi, když se zaměřuje na pražskou zinovou scénu a zpovídá zinařky a zinaře z různých prostředí. Zinařská stopa ho následně zavádí jak do komunitních center, squatů, galerií a punkových klubů, tak i do intimního prostoru „improvizovaných tiskařských dílen v ložnicích a obývacích pokojích“. „Zinové pole“ si na základě toho uspořádal jako síť prostorů, strojů, těl a papíru. A když jsme u těch strojů, rozprostře před námi Miloš Hroch také impozantní historii xeroxových kopírek a podzemní vášeň pro restaurování již zapomenutých technologií a strojů.

„Ziny jsou jakožto alternativní média postavená na odlišné logice než mainstreamová média. Místo hierarchizovaných a odosobněných struktur si zakládají na přátelství a blízkých setkáních.“ To mimo jiné potvrzují výpovědi přispěvatelek mých oblíbených feministických zinů Drzost a Rote Zora. Na druhou stranu vyjadřují určitou frustraci, že rovnostářský přístup při kolektivní tvorbě úplně tak nefunguje. Některé vydavatele to pak vede k čistě individualistickému přístupu a prosté sebeprezentaci. V tomto bodě si dovolím podotknout, že by stačilo pouze reflektovat dynamiku tvůrčích kolektivů a naučit se pracovat s tím, že každý je trochu jiný, a to vše při zachování nehierarchických a rovnostářských vztahů.

Krátkou, ale důležitou kapitolou knihy je ekonomika zinové tvorby, která je založena především na tom, že se ziny nedělají pro peníze. I když… „s příchodem galeristů a nastupující kreativní třídy se ziny rovněž stávají komoditou a prostředkem k podnikání.“ Ale jde, doufejme, jen o okrajovou záležitost. Výtvarník Punx23 komentuje „antiekonomickou ekonomiku“ zinů: „Vnímám to jako jednu z malých cestiček…, jak ve všeobjímajícím kapitalismu vznikají praskliny. A jednou z těch prasklin je, když něco nějaký lidi dělají jen tak ve volným čase a zadarmo.“

„Obecnou rolí tištěných zinů dnes také může být schopnost vybírat z nekonečného proudu podnětů to podstatné a usměrňovat tok informací. Ziny nezabil internet, protože jejich fyzická schránka tvůrcům umožňuje dobrodružnější kreativní postupy, čtenáři navazují intimnější vztah s obsahem a zároveň ziny představují archiv, v němž se lépe skladují prchavé emoce nebo vzpomínky.“

Po přečtení Vystřihni – nalep mohu i já prohlásit, že jsem součástí „tajného společenství“, které se těší z DIY publikací už jen tím, když se jich dotýká a může k nim přičichnout. Pokud navíc zhmotňují podvratný potenciál, ať už svou DIY etikou či ještě k tomu svým obsahem, pak jsem beznadějně ztracen.

Miloš Hroch: Vystřihni – nalep. Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média. Akropolis, 2022. 184 stran, 259 Kč.

19.11.2023 -jk-

Recenze Samospráva DIY