… aneb reflexe stávky akademiků a akademiček

V úterý 17. října se konala vysokoškolská stávka proti dlouhodobému podfinancování především humanitních oborů. Zúčastnil jsem se jí i se svým černo-rudým praporem. Ten vyvolal lehký rozruch – jeden profesor (jehož jméno jsem úspěšně zapomněl) kvůli němu odešel (ale prý jinak stávku podporuje), což některé organizátory a organizátorky zřejmě zamrzelo. S panem profesorem jsem však neměl možnost jakéhokoliv dialogu, prostě se zeptal, co mám za vlajku, a po odpovědi zdrhnul. Mohl bych tady vyprávět, co se dělo dál, ale nic zásadního se nestalo: dva organizátoři mě sice požádali, abych svůj hrdý podomácku vyrobený prapor sundal z klacku, ale s prosbou přišli nestrategicky až po skončení stávky, takže by to bylo stejně k ničemu. A média samozřejmě můj prapor moc nezajímal, na iDnes najdeme můj rozmilý úsměv, ale žádný komentář o anarchistech se nedočteme (soudím, že se novinářům prostě jen líbili barvičky a jak to hezky vlaje). Samotní organizátoři a organizátorky stávky dokonce sami danou fotku sdíleli s ironickým, ovšem nikoliv vymezujícím popiskem. Zkrátka velké drama se nestalo. Kdybych tady začal rozebírat morálně strategickou otázku, jestli má cenu nosit symboly anarchismu na podobné akce, jednalo by se o prostoduché filozofování, které určitě má své místo (v některých situacích mohou být anarchistické symboly poškozující, či jsou dokonce nebezpečné), ale ne v tomto konkrétním kontextu. Spíše bych se rád zamyslel nad tím, co se to vlastně stalo. Jak je možné, že se někdo bojí vlajky, na kterou se člověk musí nejdříve zeptat, aby mohla začít vůbec pohoršovat? A proč je vůbec anarchistická perspektiva v debatách o univerzitách potřebná?

Nejdříve se vám ale musím k něčemu přiznat… Mé hrdé pochodování s černo-rudým kusem látky symbolizujícím anarchokomunismus nebylo tak úplně hrdé, prostě jsem byl línej vstávat na malování transparentů, a tak jsem se spokojil s tím, co zrovna bylo při ruce. Věděl jsem, že vstupuji na pole demokraticky sociálně laděné akce, ale sázel jsem na to, že až na pár znalců, nikdo ani nic nepochopí. A taky by nikdo nepochopil, nebýt pana profesora… Po této upřímnosti mi nikdo nemůže vyčítat ideologickou urputnost. Samozřejmě bych rád na podobných akcích viděl vlát tisíce černo-rudých praporů, ale reálně na tom tolik nezáleží. Důležité jsou cíle dané akce, nikoliv to, jak se tomu říká. Jestli místo anarchistických vlajek lidé nosí transparenty upozorňující na ekonomický útlak akademických i neakademických pracovníků a pracovnic, tak budiž.

Nuže, proč pan profesor naštvaně odešel? Proč mi jeden student-organizátor skoro až v slzách nadával, že přece tou vlajkou mohu poškodit celé hnutí? (Ehm, o existenci anarchismu se ovšem dozvěděl zřejmě až ode mě). Rádoby odborně bych to mohl nazvat jako „internalizaci systému útlaku“. Co tím myslím? Současný nespravedlivý společenský systém funguje na základě jistých formálních i neformálních pravidel, tahle pravidla nejsou rigidní, jak by se mohlo zdát (proto si např. Babiš oproti běžným občanům může krást miliony atd.), ale obsahují v sobě jistou logiku, která má morální základ. Lidé vědí, že je něco ve společnosti v nepořádku, ovšem stále této logice a pravidlům hry nevědomě či vědomě důvěřují. Proto vyvolává silné emoce, když někdo odmítne základní principy této „hry“ s argumentem, že celá „hra“ je fraška postavená tak, abychom my (běžní občané) nikdy nemohli vyhrát. Je logické, že člověk, který chce hrát „podle pravidel“, nechce být spojován s někým, kdo daná pravidla neuznává, protože má strach z diskreditace u mocných. Nejde tedy o reálný dialog o strategiích a teorii změny, jedná se o mechanismus reprodukující status quo mocenských struktur.

A zde nastupuje přínos anarchistické perspektivy. Představme si, že by se stal zázrak a ministr Bek by skutečně vyhověl požadavkům stávkujícím. Byla by to samozřejmě obrovská výhra, která by lidem ukázala, že má cenu stávkovat (zřejmě proto se vláda tolik bojí vyhovět i poměrně slabým požadavkům), ale změnilo by to fundamentální jádro problému? Problém netkví přímo v tom, že je vláda naprosto arogantní, ale v samotné závislosti společenské vzdělanosti na lidech (politicích a političkách), kteří jsou zkorumpovaní mocí a buď odmítají, či ze strukturálních důvodů ani nemohou naslouchat našim potřebám a nutí nás mezi sebou soupeřit o zdroje. Problém je, že školní systém závisí na tom, co zrovna produkuje peníze (není náhoda, že jsou podfinancované především sociální vědy). Problém je, že nemůžeme rovnocenně participovat a spolurozhodovat o záležitostech, které se nás týkají, a namísto toho se o naší budoucnosti hádají elitní šašci, kteří podléhají pocitu vlastní důležitosti, lobbingu korporací a vlastní ideologické zaslepenosti. Z těchto důvodů nedává smysl vyčítat vládě, jak jsme mohli slyšet u pár proslovů, že podfinancováním univerzit neplní ani vlastní ideologii ekonomického růstu, a obhajovat, jak humanitní vědy mohou přispět k růstu HDP. Vztah mezi kapitálem a monopolem násilí je dynamický, ale i kdyby stát investoval do vzdělání jako západní země, sociálně spravedlivého školství, ve kterém bychom mohli společně objevovat a transformovat svět, bychom se nedočkali. Ne. Skutečně spravedlivé vzdělávání vyžaduje radikální demokratizaci škol jak uvnitř (narovnání vztahu mezi vyučujícími a neakademickými pracovníky a studenty), tak i zvenku (nastavení stabilní autonomie mimo centrálně řízený stát). Jak by něco takového mohlo vypadat v praxi? To je právě to, čím se anarchismus dlouhodobě zabývá: může nám nejenom nabídnout konkrétní představy demokratického a decentralizovaného vzdělávání (ovšem nemusíme chodit daleko: i v ČR nalezneme tzv. alternativní školy či různé formy neformálního vzdělání, kterými se můžeme inspirovat), ale též nám předat praktické nástroje, jak na to. Mohu zmínit např. metodu Futuropolis vypracovanou kamarády a kamarádkami z NaZemi, vycházející z pedagogiky utlačovaných (o které mimochodem píše říjnové číslo Druhé směny) či projekt Autonomous School Zurich (ASZ), kde se lidé vzdělávají bez mocenské hierarchie. Nástroje a představy již máme (ať už se jmenují jakkoliv), otázka zní: kdy s nimi konečně začneme experimentovat?

Samozřejmě, radikální transformace školství by vyžadovala/vytvořila radikální změnu celého ekonomického systému (školní systém není autonomní obláček existující bez společenského kontextu). Cílem tohoto textu však není přinést komplexní interpretaci anarchistických škol (takové knihy již napsány byly), rád bych vyzval k dialogu. Je na čase probudit se z ticha a začít kolektivně prozkoumávat samotnou podstatu školství z různých úhlů pohledu. Komu slouží současný vzdělávací systém? Komu vyhovuje podfinancování humanitních oborů a vykořisťování neakademických pracovníků a pracovnic? Čí hlasy nejsou slyšet? Objevujeme společně svět či se jen přizpůsobujeme „pravidlům hry“ v boji za titul? Jsou potřeby všech vyslyšeny? Proč tomu tak je? Jak to můžeme změnit?

Na stávce byli různorodí lidé s různými názory, ale to nemusí nutně ničemu vadit. V diverzitě pohledů je síla, když to nepřesáhne jistou morální mez. Ostatně, všichni stávkující se shodnou alespoň na tom, že tu jistý problém existuje, to je dobrý základ, od kterého se můžeme odpíchnout. A přesně proto černo-rudé prapory na stávku akademiků a akademiček patří – bez nich riskujeme, že na výše zmíněné otázky zapomeneme a skončíme v pasti bezvýznamných kompromisů, které nás nikam neposunou. Anarchistické prapory nám připomínají, že celý systém je postavený na nespravedlivých základech, a hlásají: Jiné školy jsou možné!

26.10.2023 -ja-

Z domova Akce Práce