Letos uplynulo 50 let od krvavého vojenského puče v Chile. Výročí připomínáme textem o osudu tehdejších chilských anarchistů a anarchistek.

Salvador Allende a Augusto Pinochet jsou dvěma ve světě nejznámějšími politiky Chile. Pokus o pokojné „budování socialismu demokratickou cestou“ v průběhu tří let vlády Lidové jednoty (1970–1973) a násilné zavedení neoliberalismu při pravidelném porušování lidských práv za vojenské diktatury se staly nejdiskutovanějšími procesy a událostmi, když přijde řeč na tuto zemi.

Události roku 1973 představují nejsmutnější stránku v historii lidí žijících v chilském regionu. Šlo o proces, jehož sociální, kulturní a ekonomické důsledky působí do současnosti. Ale je řeč o minulosti, i když tak nedávné.

A když je řeč o minulosti, vzniká otázka: Kde byli anarchisté? Jak se dívali na tehdejší události a jak se je pokoušeli ovlivnit? Odpověď přináší tento krátký přehled činnosti anarchistů v době vojenské diktatury, v drsných letech, kdy v Chile, ať je to jakkoli paradoxní, proběhlo obrození anarchismu.

Dne 11. září 1973 v Chile začala epocha vojenské vlády a trvala do roku 1989. Celá levice se ocitla mimo zákon, její aktivisté byli neustále vystaveni pronásledování, vyháněni ze země, vězněni, mučeni a zabíjeni. Tisíce lidí byly zabity nebo zmizely beze stopy. Stát se podrobil přebudování, které nejenže omezilo názorovou svobodu, ale adaptovalo svou strukturu na násilné zavedení neoliberalismu v jeho krajní podobě.

Anarchisté se s ohledem na roztříštěnost a na fakt, že v danou chvíli nepředstavovali reálnou hrozbu pro nový režim, nestali hned objektem represí, na rozdíl od marxisticko-leninské levice. Řada anarchistických organizací, jako například Movimiento Sindical Libertario (Libertinské odborové hnutí) a Federación Libertaria de Chile (Libertinská federace Chile), které působily za socialistické vlády, zmizely. Více než dvě desítky aktivistů utekly ze země, nejčastěji do Argentiny, Itálie, Švýcarska, Holandska a Francie. Ještě předtím ovšem mnozí z nich prošli centry mučení, zřízenými diktaturou.

Po převratu se malé izolované skupiny a jednotlivci pokoušeli nějak přispět k odporu jak přímo v Chile, tak v zahraničí. Těch pár anarchistů, kteří zůstali v Chile, se scházelo po večerech, tajně vstupovali do organizací spojených s obranou lidských práv, odborovým hnutím, feminismem, naturismem a družstevnictvím. Jedním z hlavních témat, které antiautoritáři řešili, byla solidarita s vězni diktatury. Ukážeme to na následujícím příkladu.

Norská syndikalistická federace (Norsk Syndikalistisk Forbund, NSF), sdružující pracující anarchisty v Norsku, sekce Mezinárodní asociace pracujících (International Workers’ Association, IWA), spolupracovala s Výborem na obranu lidských práv a odborů (Comité de Defensa de los Derechos Humanos y Sindicales) s cílem dosáhnout osvobození skupiny vězněných z Organizovaného předvoje lidu (Vanguardia Organizada del Pueblo, VOP) a dostat je do Norska. Připomeňme, že VOP byl pronásledován už v době vlády Lidové jednoty a ocitl se v izolaci od ostatní levice po zabití bývalého ministra Edmunda Péreze Zujovice v roce 1971, odpovědného za smrt několika obyvatel Puerto Monttu v roce 1969.

Společnými silami obránců lidských práv v Chile a evropských anarchistů byly minimálně rodiny vězněných z této organizace odvezeny ze země a zachráněny před nevyhnutelnou hrozbou smrti. Krátkým a symbolickým svědectvím takové spolupráce je dopis pro NSF, datovaný rokem 1978 od dvou politických vězňů v Santiagu:

„Protože svoboda člověka je jedním ze základních problémů, které anarchisty znepokojují, musí se účastnit budování svobody spolu s aktivisty jiných ideologií, jako jsou například marxisté, revoluční křesťané atd., neboť revoluce nepatří malé skupině lidí, ale skutečně celému lidu.“

Souběžně se podnikaly pokusy přeskupovat libertinské organizace. V roce 1985 bylo například v Santiagu založeno Centrum sociálních výzkumů Člověk a společnost (Centro de Estudios Sociales Hombre y Sociedad), složené převážně ze starých anarchosyndikalistů. Mimo tento případ byly i další malé a krátce fungující skupiny, které sázely na ozbrojený boj a sabotáž.

Vedle dění uvnitř země je třeba zmínit i práci chilských anarchistů v emigraci a jejich spolupráci se zahraničními skupinami. K těm patřily Argentinská regionální dělnická federace (Federación Obrera Regional Argentina, FORA), Národní konfederace práce (Confederación Nacional del Trabajo, CNT) ve Španělsku, Anarchistická federace (Fédération Anarchiste) ve Francii, Svobodný svaz dělníků (Freie Arbeiter-Union, FAU) v Německu, skupina Dělnická emancipace (Workers Emancipation) v USA, norská NSF, Ústřední organizace švédských pracujících (Sveriges Arbetares Centralorganisation, SAC) a IWA. Ty všechny v různých formách podporovaly anarchisty a syndikalisty Chile, pravidelně organizovaly různé solidární akce, aby vybraly peníze, nebo šířily informace o situaci v zemi.

Někteří chilští anarchisté, kteří se ocitli ve vyhnanství, založili v roce 1978 s dalšími anarchistickými uprchlíky nacházejícími se tehdy v Evropě Latinskoamerickou libertinskou koordinaci (Coordinadora Libertaria Latinoamericana). Ta pravidelně informovala o represích v Chile a dalších zemích Latinské Ameriky, kde vládla vojenská junta. Zorganizovali také první Setkání latinskoamerických anarchistů ve vyhnanství, které proběhlo 31. ledna 1981 v Paříži a sešlo se na něm na padesát účastníků.

Anarchisté představovali samozřejmě velmi malou skupinu uvnitř protidiktátorského odporu nejen v Chile, ale i v Evropě. Přesto některé akce solidarity měly určitý efekt, když přesáhly hranice malých skupin. Tak to bylo v případě podpory vězněných z VOP nebo informačních kampaní o diktátorském režimu pořádaných v Evropě. V libertinském hnutí probíhal navíc vlastní vnitřní vývoj. Právě zmíněnou spoluprací a reorganizací, uskutečňovanou v těchto letech, začalo obrození chilského anarchismu.

Ovlivnil ho pád berlínské zdi v roce 1989, konec takzvaného reálného socialismu, návrat anarchistů z emigrace, nová vlna zájmu mladé generace o anarchistické myšlenky, vpád punkové subkultury a další procesy. Ale to už je jiná historie. Tady náš krátký přehled končí. Nezmínili jsme řadu malých příběhů i kvůli tomu, že po nich nezůstaly žádné stopy. A jsou to ostatně obrazy minulosti, které budou vždy vyprávěny přibližně.

Zdroj:
http://cnt.es/noticias/los-anarquistas-bajo-la-dictadura-de-pinochet-en-chile

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.

22.11.2023 Víctor Muñoz Cortés

Historie Ze světa