Rozhovor webu It’s Going Down s Peterem Gelderloosem o změně klimatu a boji za změnu všeho

Letošní léto přineslo další rekordní vlnu veder, země po celém světě zasáhly katastrofy způsobené změnou klimatu, které zanechaly lidská společenství zničená povodněmi, požáry a bouřemi. Zatímco tento „nový normál“ vynesl klimatické změny do popředí obecného povědomí, byli jsme také svědky toho, jak krajní pravice spřádá nové konspirace a vládnoucí neoliberální síly prosazují stále stejné unavené konzumní změny životního stylu coby falešná řešení problému.

V této souvislosti jsme se sešli s dlouholetým anarchistickým autorem a organizátorem Peterem Gelderloosem [Nakladatelství AF vydalo v roce 2019 jeho knihu Anarchie funguje], abychom si popovídali o současném okamžiku, o cestě, kterou mají před sebou autonomní hnutí, a o drsné realitě, která je před námi.

Ve své knize Řešení už jsou tady se zabýváte klimatickými změnami. Jak vnímáte současný okamžik, ve kterém se nacházíme?

Myslím, že se nacházíme ve velmi kritickém okamžiku, kdy mainstreamové hlasy identifikují bod zlomu v souvislosti s nedávnými a opakujícími se extrémními projevy počasí, jako je nejteplejší léto na severní polokouli v zaznamenané historii, to, co bylo označeno za nejhorší záplavy v dějinách Řecka po vzácné středomořské tropické bouři, přičemž silné deště přišly jen několik týdnů po největších požárech, které kdy byly zaznamenány v Evropě, vůbec první varování před tropickou bouří v Kalifornii kvůli vzácnému tichomořskému hurikánu, největší požáry v zaznamenané historii v takzvané Kanadě…

Myslím, že toto je kritický okamžik už proto, že způsob, jakým média, nevládní organizace, akademici a vlády podmiňují, abychom o krizi přemýšleli, je zároveň obrovskou lží i obrovskou pravdou. Nejprve pravda: způsob, jakým byla změněna zemská atmosféra, je viditelný v našem každodenním životě, zabíjí lidi a je to stále horší. Tato pravda je důležitá, protože znamená, že se jedná o naléhavou otázku našeho přežití, a tedy legitimní otázku sebeobrany, a potvrzuje, že můžeme věřit svým vlastním zkušenostem a pozorováním, pokud jsme skutečně zakořeněni ve světě kolem nás a jsme vůči němu pozorní. Svůj každodenní život a své zkušenosti z jednoho koutu světa můžeme zařadit do solidárního a soudržného globálního příběhu.

Lží je, že tato úmrtí jsou bezprecedentní, že změna klimatu je vhodným rámcem pro pochopení těchto úmrtí a že můžeme věřit současným vědeckým modelům kolem bodů zvratu, kolem předpovědí „kdy už bude pozdě“, kolem programů kompenzace uhlíku a snižování emisí.

Nastal letos v létě nějaký zlom – ať už to znamená cokoli? Zdá se, že jsme dosáhli vrcholu v obecném povědomí díky rekordní vlně veder. Znamená to něco?

Nenastal žádný bod zlomu a zdánlivý vrchol vědomí byl triumfem falešného vědomí. Pravdou totiž je, že už dávno bylo pozdě. Podle toho, kam se ve světě podíváte a jaké formy života se rozhodnete hodnotit, bylo pozdě před tisíci lety, bylo pozdě před 531 lety, bylo pozdě před 101 lety, bylo pozdě před 50 lety.

Pravda je taková, že již po desetiletí jsou zcela ničeny celé ekosystémy a mnoho druhů, které je tvoří. Již po desetiletí umírají v důsledku této rozsáhlé ekologické krize každoročně desítky milionů lidí a po staletí kořistnické společenské formy odpovědné za ekologickou krizi kolonizují a likvidují společenské formy, které se starají o své ekosystémy a které mají také tendenci odolávat útlaku mezi lidmi.

Pravdou je, že ačkoli má vědecká metoda tvorby poznatků prokazatelnou hodnotu, modely pro předpovídání ekosystémových zlomových bodů a rychlosti klimatických změn se ukázaly jako značně nespolehlivé a obecně konzervativní, takže toto specifické odvětví vědy prokázalo, že je příliš chybné na to, aby mělo nějakou strategickou váhu, když stojíme před volbou života či smrti.

Pravdou je, že „klimatická krize“ je rámec, který patří těm, kdo se nás snaží zavraždit a vydělat na tom. Klima je jen jednou ze součástí větší a vzájemně propojené krize, a pokud se zaměříme pouze na klima, nikdy neuvidíme základní příčiny a nejhorší formy utrpení, které se dějí. Tato krize není způsobena lidmi. Není „antropogenní“. Je způsobena těmi lidmi, kteří odevzdali své životy do rámce institucí, které jsou kořistnické a utlačovatelské až do morku kostí, institucí, které mají moc donutit nás ostatní, abychom se přizpůsobili a podíleli se na jejich společnosti, ničící životy, ať už se rozhodneme vzdorovat, nebo se rozhodneme dívat jinam. Tímto rámcem se v zásadě rozumí stát.

Jak jsem ukázal v knize Worshiping Power (Uctívání moci), všechny státy jsou kořistnické a všechny státy v historii byly ekocidní. Společným rysem těch, kteří chtějí reformovat Leviatana, ať už se jedná o aktivisty XR, klimatické badatele, placené aktivisty nevládních organizací, autoritářské marxisty nebo kryptoautoritáře, je, že se snaží skrýt nebo dekoncentrovat roli státu v této krizi. Dříve státy pouze vyvolávaly regionální ekologické kolapsy, což byl jeden z hlavních podnětů k jejich systematickému obratu ke koloniální expanzi.

Kořistnické systémy, které státy představují, musí expandovat, nebo zaniknout. Jelikož revoluce, které svrhávaly státy po tisíce let, nebyly schopny vypěstovat dostatečně globální a systémové vědomí, jedinou další možností bylo, že státy vytvoří světový systém. A to znamená vymyslet možnost globální ekologické krize. Moderní stát našel vhodný motor v kapitalismu a v nadvládě bílé rasy našel světodějný světonázor schopný organizovat mezikontinentální kolonizaci. Na planetě Zemi neexistuje kapitalismus, který by nebyl koloniální, a tedy rasový, neexistuje kapitalismus bez státu a neexistuje stát, který by nebyl kořistnický a patriarchální, a tedy ekocidní a utlačovatelský, nepřítel všeho živého.

Letos v létě jsme byli svědky jak spousty neoliberálních článků o „life hacks“, tedy o tom, jak přizpůsobit své tělo extrémním teplotám, tak o řecké vlně protiimigrantských nálad, kdy zuří požáry a šíří se konspirační teorie. Jak se proti tomu postavit?

Je nevyhnutelné, že když máme ohledně krize, jako je tato, falešné vědomí, hegemonické reakce budou individualistické – upřednostňování spotřebitele s penězi, které může utrácet eticky, občana s právem volit lepší kandidáty, přičemž oba budou revitalizovat instituce, které tuto krizi způsobily – nebo budou podporovat pseudospolečenství, jako je národní stát, s jejich umělými, krvavými hranicemi a připravenými obětními beránky a padouchy, kteří jsou téměř vždy pouhými výmysly nebo utlačovanějšími skupinami lidí, současně vnitřními i vnějšími, vždy příliš cizími na to, aby je bylo možné pochopit, a dostatečně blízkými na to, aby představovaly hrozbu.

Naštěstí existuje syntéza mezi strategiemi a cíli, když jsme k sobě upřímní ohledně toho, čemu čelíme. Patriarchální společnost a koloniální kapitalismus organizovaný státem jsou nepřítelem všeho živého. Dokázaly, že s nimi nemůžeme sdílet tuto planetu, a ani to nepotřebujeme, protože to nejsou živé bytosti. Jsou tvrdou hranicí. Jen po tuto hranici je možné mít svět, do kterého se vejde mnoho světů.

Hlavními strategickými překážkami na cestě ke zničení státu jsou dvě jeho odnože, levice a pravice (rozumějme levici v jejím historickém smyslu, a nikoli v jejím amnéziovém anglofonním ne-smyslu, v němž prý znamená neurčité, nespecifikované, dobré, nesourodé věci). Abychom to zobecnili, levice obnovuje, aktualizuje a revitalizuje utlačovatelské struktury, čímž nám dává černé policisty, milionářky a recyklovaný toaletní papír, a pravice trestá odpor snahou o jeho vymýcení. Když se pustíte do špinavých detailů, levice také provádí policejní represi a pravice se také snaží obnovovat utlačovatelské struktury, jako je národní stát, ale podstatné je, že obě slouží státu. Ve chvílích společenského míru jsou koordinovanější, ve chvílích společenských otřesů, jako je ten současný, nejsou schopny dohlédnout za své alibistické mytologie a stále více se navzájem podezírají z ohrožení Leviatana jako celku.

Jsme svědky takových věcí, jako jsou velké zásahy do ekosystémů v důsledku tání ledovců, a dalších známek ovlivnění systémů podpory života. Co se podle vás stane v příštích letech, na co bychom měli být připraveni a co ovlivní situaci zde, v takzvané Severní Americe?

Na tuto otázku je třeba odpovědět v rámci každého konkrétního bioregionu s jeho specifickou lidskou a ekologickou historií. Konzumní vzorce, které v Severní Americe převládají, zejména v kruzích střední třídy, znemožňují tyto odpovědi vytvořit. Znemožňuje to také neschopnost naslouchat. Muži a bílí lidé jsou všichni socializováni k tomu, aby nenaslouchali, takže musíme klást důraz na to, abychom se to naučili. Ti, kdo se zakoukali do západní civilizace a například ke svým smartphonům přistupují s větším respektem než k lidem kolem sebe, nikdy nebudou schopni přijít s adekvátními, zakořeněnými odpověďmi na otázku, jak přežít – společně. Kdo se vysmívá myšlence naslouchat stěhovavým ptákům, lesům, horám, o tom nemá ani páru a nebude ani schopen najít skutečnou konverzaci, která tyto odpovědi poskytuje.

Zde je analytický nástroj, který by mohl pomoci. Co definuje člověka? Měli bychom vzít v úvahu, že osoba je jakákoli bytost, s níž je možný a smysluplný dialog. Proto policista nebo milionář, i když jsou lidmi, nejsou lidmi. Modrá sojka za mým oknem je člověk. Věnujme lidem svou pozornost a péči, protože pokud jsou to lidé, můžeme s nimi sdílet svět. Zaměřme svůj vztek a destruktivní schopnosti na instituce a jejich věrné roboty, protože ti s námi svět nikdy sdílet nebudou.

Velké klimatické hnutí je z ulic pryč právě v době, kdy je situace nejhorší. Jaká je cesta vpřed pro nás coby anarchisty a účastníky autonomních hnutí?

To je také konverzace, která podle mě musí proběhnout ve všech koutech světa, i když předpokládám, že v ní bude vystupovat menší počet vzorů než v diskusi o tom, co musí každý konkrétní ekosystém udělat, aby přežil a přizpůsobil se.

V posledních dvaceti letech jsme na všech kontinentech svrhli dlouholeté režimy, porazili jsme policii, pomohli jsme protirasistickému, antikoloniálnímu a ekologickému vědomí stát se dočasně normou a pomohli jsme marginalizovaným skupinám získat více prostoru pro přežití, uzdravení a radost. (Ne my, kteří pomáháme jim, ale my, kteří pomáháme sami sobě, a další my, kteří jsme solidární s ostatními mezi námi, kteří pomáhají sami sobě.) Dosáhli jsme věcí, které se v předchozích dvou desetiletích zdály nepředstavitelné.

A naše vlna silných vzpour zjevně předcházela hospodářskému poklesu v letech 2007–2008. Je životně důležité si to pamatovat a předávat tuto vzpomínku dál, zejména proto, že kněží materialismu se drápou zpět ze svých zasloužených hrobů, aby se nám pokusili namluvit, že jsme pro kalkulace globálních měnových systémů druhořadými objekty, přestože se ukázalo, jak smrtelně se mýlili, když jsme jim naposledy před několika generacemi dopřáli sluchu. Nejsme takovými objekty. Jsme živé bytosti, bičované četnými vzájemně se křížícími utlačovatelskými systémy, které fungují kvantifikovatelným i nekvantifikovatelným způsobem, a my se rozhodujeme a na těchto rozhodnutích záleží. Nejsme ani jednotlivci, ani identické objekty.

Od této vlny vzpour jsme však na většině míst světa ztratili půdu pod nohama. Musíme si položit otázku proč, důkladně a beze strachu z toho, co bychom se mohli dozvědět, a musíme se o tyto lekce podělit, protože na nich závisí naše přežití.

Věřím, že na mnoha místech zjistíme, že jsme podlehli represím, protože jsme se nepoučili od předchozích generací, jak je přežít, a protože jsme si nevážili role péče, uzdravení a přežití tolik, jako jsme si vážili role útoku. A to říkám jako někdo, kdo se celý život snažil budovat naši schopnost útočit a obhajovat tyto útoky, vzhledem k tomu, jak jsme byli v devadesátých a nultých letech zpacifikováni. Žádnou utlačovatelskou společnost však nelze zničit pouze negací a ti, kdo útočí, musí také umět přežít reakce na tyto útoky.

Na jiných místech jsme podlehli autoritářským proudům, které ovládly sociální hnutí a prostory vzpoury. (Po pravdě řečeno, represe a zotavení probíhají vždy společně, ale jeden z nich může převládat, jeden může selhat a druhý pak uspět.) Represivní síly státu jsou obrovské, a když jim nedokážeme odolat, můžeme si nanejvýš lízat rány a zjišťovat, co jsme mohli udělat lépe. Když nás však hnutí a prostory odporu opustí, je to téměř vždy přímý důsledek vnitřních selhání, která nebyla nevyhnutelná.

Prosazovali jsme normy týkající se participace, které upřednostňovaly ty, kteří mají více zdrojů – vysokoškolsky vzdělané, střední třídu, neurotypické osoby, lidi bez traumat nebo chronických zdravotních problémů, lidi bez dětí nebo někoho jiného, o koho se musí starat, lidi s občanstvím, bělochy? Reprodukovali jsme patriarchální hodnotové systémy týkající se stylů komunikace, toho, jaké formy boje jsou oslavovány a odměňovány, jaké formy jsou ignorovány, jaké formy jsou využívány?

Zapomněli jsme na svou historii a uzavřeli nekritická spojenectví s nevládními organizacemi a politickými stranami, nebo jsme se odsunuli na vedlejší kolej s účelovým přijetím zaměření na jediné téma reformního rámce? Opakovali jsme velkou chybu antifašismu a viděli jsme jako nebezpečí pouze pravici, zatímco demokracii nebo autoritářským socialistům jsme dávali volný průchod? Vytvořili jsme nový omyl nihilismu, takže historicky platná kritika, kterou nabízel insurekcionalismus, byla utopena v obnoveném fetišismu ozbrojených skupin (ironické vzhledem k přesnému kontextu, na který insurekcionalistická kritika reagovala)?

Nechali jsme se podmínit dogmatismem nebo architekturou sociálních sítí a vytvořili jsme prostory odporu, které byly natolik toxické, že se v nich mohlo dařit jen tyranům a patolízalům? Nedokázali jsme rozvinout praktiky přežití, uzdravení, transformace, vzájemného růstu, takže jsme měli jen kladivo a viděli jsme jen hřebíky?

Nepodařilo se nám decentralizovaně propojit boje a šířit logiku solidarity, která by umožnila všem vzájemně se podporovat a učit se od sebe navzájem, ale zároveň nedovolila nikomu převzít moc? Zapomněli jsme vypracovat strategie pro den poté, jak šířit radostný, smysluplný život, až všechno spálíme? Ztratili jsme schopnost představit si, že bychom byli něčím jiným, že bychom tvořili něco jiného, že bychom žili jinak?

Povězte nám, jak se vám daří – nedávno jste uspořádal sbírku na své zdraví, jak vás mohou lidé podpořit?

Je to jednou tak a jednou tak. Můj nádor je považován za nevyléčitelný, ale léčitelný, takže z pohledu lékařů jde o prodloužení délky života, zlepšení jejich statistik. Takto ke svému životu a smrti ale přistupovat nehodlám.

Podporu, kterou potřebuji, získám od sebe a svých nejbližších. Každého, kdo to čte, bych chtěl požádat, aby se zamyslel nad několika věcmi. Mnohem více lidí onemocní rakovinou a dalšími smrtelnými chorobami nebo má chronické zdravotní problémy. Nemoc není individuální záležitost. Náš svět je nemocný. Lidé si zaslouží jakýkoli prostor, který potřebují, když se léčí nebo když umírají, ale samotná nemoc nemůže zůstat soukromá. Musíme své nádory, záněty, zhroucení, slzy, mrtvé odnést zkrvavenýma rukama a položit je na práh kapitalismu. Ne proto, abychom požadovali odškodnění nebo nápravu, ale jako jediné vysvětlení, které potřebujeme, jako jediné možné slovo pravdy, než to všechno spálíme, Leviatana i všechny ty, kteří se rozhodli ho bránit, místo aby bránili život.

Utrpení se nemůže dál odehrávat za oněmi metaforicky zavřenými dveřmi. Ti, kdo se o nás starají, když trpíme, jsou našimi nejvěrnějšími druhy. Učte se od nich a starejte se o ně, sakra.

Nepodporujte mě, podporujte nás všechny. Tohle je kolektivní problém.

Možná bychom mohli podporovat boje, pro které stojí za to žít a umírat. Možná bychom si mohli představit světy, kde bychom skutečně chtěli žít, kde bychom cítili vděčnost za to, že můžeme položit svá těla, až přijde náš čas.

Děkuji za provozování webu It’s Going Down a za všechnu práci, kterou pro nás všechny děláte.

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/heating-up-peter-gelderloos-interview/

8.10.2023 -bj-

Antifašismus Ekologie