„Černorudý čtenářský deník“ seznamuje s knihou francouzské anarchistky May Picqueray „Mých osmdesát jedna let anarchie“

I když hltám prakticky vše, co se týká anarchismu, paměti různých anarchistů a anarchistek jsou četba, kterou mám asi nejraději. Narazíte v nich na spoustu zajímavých detailů, které v obecněji pojatých dějinách hnutí nenajdete. Paměti mají tendenci psát spíše lidé, kteří něco zajímavého prožili, kteří jsou svému ideálu stále oddáni i v pokročilejším věku a kteří o svém boji za něj dokážou vypravovat s nakažlivým zápalem (nebo se možná memoáry těch dalších tolik nevydávají). Každopádně zatím mě vždy podobné knihy nadchly a vše výše řečené zcela platí i pro knihu My Eighty-One Years of Anarchy: A Memoir (Mých osmdesát jedna let anarchie: Paměti) francouzské anarchistky May Picqueray (1898–1983), kterou vydalo v roce 2019 nakladatelství AK Press.

Její život byl opravdu pestrý, ve dvacátých letech se kupříkladu s odborovou delegací dostala do Sovětského svazu, kde bojovala za propuštění vězněných anarchistů, za druhé světové války působila v odboji, znala se s Nestorem Machnem či Emmou Goldman a Alexandrem Berkmanem a anarchistickým aktivitám se věnovala až do konce života.

Z její knihy jsem na ukázku přeložil část, která popisuje, jak se mladičká May těsně po první světové válce prostřednictvím svého milence, srbského studenta Draguie, seznámila s anarchismem a s obrovským entuziasmem se zapojila do pařížského hnutí. V této části se také hodně mluví o kabaretech a hudebnících, kteří hnutí podporovali. Pokud stejně jako já rádi u čtení posloucháte hudbu, doporučil bych jako vhodnou kulisu skladbu Le triomphe de l'anarchie, o níž je v textu také řeč.

Překlad je krácenou verzí původního textu, vynechal jsem dlouhé seznamy zpěváků a zpěvaček, kteří v kabaretech vystupovali, stejně jako rozsáhlý výčet francouzských názvů jejich písní. Netroufl jsem si ani na překlad písňových textů, obávám se, že dvojím překladem (z francouzštiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny) by se ztratilo hodně z jejich původního půvabu.

Teď už ale předávám slovo May slibovaným úryvkem:

* * *

Nepochybně to bylo nejšťastnější a nejradostnější období mého života. Dragui a já jsme žili naplno a bláznivě jsme se milovali. Scházeli jsme se každý večer, společně jsme večeřeli a často jsme naše večery trávili v Café de la Rotonde na Boulevard du Montparnasse, kde jsme se potkávali s přáteli všech národností, ale převážně s Bulhary a Srby. Nad krajícem chleba a café crème jsme přetvářeli svět.

Naše diskuse byly živé a vášnivé, v té době jsem se začala seznamovat s teoretiky anarchismu, které Sébastien Faure občas citoval během svých přednášek: Proudhon, Bakunin, Kropotkin, Elisée Reclus a tak dále. Vše, co jsme četli, se analyzovalo a debatovalo a bylo to fascinující.

Pravidelně jsem navštěvovala přednášky Sébastiena Faureho. Vídala jsem ho často, pomáhal mi svými radami a nasměroval mě v mé četbě. Byl to můj duchovní otec a velmi jsem si jej vážila.

Pustil se do série dvanácti přednášek, každá z nich se věnovala jinému tématu. První se odehrála v sále Sociétés Savantes, který byl úplně nacpaný. Brzy jsme si všimli, že se mezi nás vetřeli nějací provokatéři a že zřejmě nebude trvat dlouho, než o sobě dají vědět. Kousek ode mě si nějaký statný chlápek vycpával klobouk papírem, což byla jasná předzvěst rvačky. Nespouštěla jsem z něj oči. Strčila jsem si do rukávu kabátku a držela u svého pravého zápěstí krátký gumový obušek, který mi dal jeden soudruh, abych se mohla v případě potřeby bránit.

Z ničeho nic krupobití šroubů a matic roztřískalo skleněné dekorace podél stěn sálu a prakticky všude propukl pronikavý křik. Můj soused byl zcela zaměstnán vyprazdňováním svých kapes. Vyšplhala jsem na židli, abych na něj dosáhla (byl vysoký a já měřím jen 155 cm) a nějak se mi povedlo ho tím obuškem praštit do nosu, abych ho zklidnila.

Musela jsem ho zřejmě ošklivě zranit, protože ihned přestal s tím, co dělal a snažil se dostat k východu. Jeho kámoši udělali to samé, jejich „mise“ byla splněna. Ale áčkaři nejsou žádná ořezávátka a pár urostlých kamarádů je zastavilo u vchodu a dali jim výprask, který byl odrazem škod, které jsme museli zaplatit z vlastních kapes v solidaritě s organizátorem.

To byl můj křest ohněm. Ještě zbývalo, aby mě anarchisté přijali do svých řad. Ale po té rvačce jsem se rozhodla.

V suterénu jedné budovy nedaleko Place d’Italie svou činnost právě zahájila anarchistická skupina z pařížských obvodů XIII a V. Nějací soudruzi nás tam představili. Dragui a já jsme byli vřele přijati a stali se z nás aktivní členové skupiny. Z hlediska počtů byla jednou z nejsilnějších, měla kolem sta členů, tvořili ji dělníci a studenti. Rozhodně jsme si nemohli stěžovat, že by nebylo co dělat. Protože jsme neměli moc peněz, vyráběli jsme si vlastní plakáty, rozlepovali je a často jsme se přitom potýkali s fízly (těm jsme tenkrát přezdívali „sergots“). Často jsme své večery zakončili na policejní stanici.

Každý týden jsme diskutovali jiné téma a i když jsme se vždy neshodli, převládalo ve skupině pevné kamarádství.

V dobách voleb jsme se odvážili odporovat „budoucím vůdcům lidu“. Někdy došlo na potyčky, když nám bylo odepřeno právo promluvit, vzali jsme si ho silou, a to ne vždy dopadlo dobře.

Jeden z našich parádních vtípků spočíval v tom, že jsme se s Thérèse (Thérèse, Mado, Margo a Marie byly mé nejlepší kamarádky) v poledne, když fízlové vyráželi z prefektury a nastupovali do přecpaného metra, na ně natlačily a vyzdobily jsme jim opasky anarchistickými letáky. Je skvělé být mladá!

Když bylo hezké počasí, podnikali jsme výlety do přírody kolem Paříže, do Saint-Cloud, Saint Cucuffa, Clelles a Herblay. Vyráželi jsme v sobotu odpoledne ve veselých a hlučných bandách s batohy na zádech. Noc jsme strávili pod hvězdami, jako lože nám posloužila sláma. Já jsem si ovšem vždy nosila houpací síť, kterou jsem si zavěsila mezi dva stromy. V neděli po pikniku začala řada zpěváků, zpěvaček a muzikantů svou sérii písní. Nádherné písně od autorů jako Charles d’Avray [1], Gaston Couté [2], Loréal [3] atd. k nám lákaly Pařížany, kteří si vyrazili na piknik a my jsme jim nabízeli své noviny a rozdávali letáky. Sébastien Faure se k nám často připojil, když se vracel z nějakého řečnického angažmá, a nemuseli jsme ho přemlouvat, aby se dal do zpěvu.

Večer, když jsme se vracívali vlakem, se někteří z nás bez rozpaků pouštěli do těch nejostřejších písní z anarchistického repertoáru, aby do starých dobrých nedělních pouličních zpěvů přidali trochu mírné hrozby.

Ano, v anarchistických řadách se hodně zpívalo. Měli jsme dokonce svou vlastní „koncertní kavárnu“. Dlouhý tlumeně osvětlený sál nad kavárnou na Rue de Bretagne v srdci čtvrti Marais. Na konci sálu bylo jeviště pokryté rudým sametem, to tvořilo scenerii pro zábavný program Muse Rouge.

Muse Rouge založili v roce 1900 Victor Méric a Maurice Doublier, její vybavení bylo zdarma k dispozici každé avantgardní organizaci, která působila sympaticky. Zpěváci z velké části pocházeli z řad spřízněných dělníků, básníků a skladatelů. Někteří si už stihli získat jméno, další se teprve učili, jak to chodí. Jednoho dne se objevil stydlivý mladý muž, který se omlouval, že jeho „trubky jsou rezavé“, byl to André Isaac, známý jako Pierre Dac, který pak udělal dlouhou kariéru.

Repertoár byl samozřejmě revoluční a antimilitaristický, ale nezapomnělo se ani na lásku. Hráči a skladatelé sklízeli vřelý potlesk. Atmosféra byla srdečná a bratrská a soudruzi se ve vzájemné společnosti cítili šťastní.

Největší dojem ze všech na mě udělal Charles d’Avray, jehož skutečné jméno bylo Charles-Henri Jean. Narodil se roku 1878 a zemřel v Paříži 7. listopadu 1960.

Jeho otec byl architekt. Charles nešel v jeho stopách a už v raném mládí debutoval v několika pařížských kabaretech. A měl okamžitý úspěch. Jako skutečný bohém měl pořád prázdné kapsy, ale vždy našel někoho, kdo na tom byl ještě hůř než on a kdo by mu pomohl utratit to málo, co si vydělal během těchto „soirées“. Během dvacátých let jsem se s ním seznámila v Muse Rouge a okamžitě jsem byla unesena jeho hřejivým, podmanivým hlasem a jeho písněmi.

Charles byl neustále na triumfálních turné po celé Francii. Svými písněmi se stal neúnavným propagátorem našich idejí. A nikdy se svých ideálů nezřekl. To je v jeho profesi něco tak vzácného, že to stojí za povšimnutí, talentovaným lidem se nabízí tolik příležitostí vydělat hodně peněz, pokud ovšem nebudou brát zřetel na své přesvědčení.

Charles založil školu zpěvu v Puteaux a jeho žáci přinesli jeho repertoár do módních kabaretních klubů. Byl tak úspěšný, že musel otevřít odnož Muse Rouge v Butte. Přezdíval ji Le Grenier du Gringoire.

Právě v Le Grenier du Gringoire hledal jedné noci, když utekl z domova, útočiště Philippe, syn Léona Daudeta [4]. To způsobilo Charlesovi velké problémy s Léonem Daudetem, Action Française a policií.

Cožpak mu, věren svému zvyku, nedal nějaké peníze a nepohostil ho, když byl ten chlapec právě bez prostředků?

Charles žil jako chuďas a taky jako chuďas zemřel. Dnešní mládeži je zcela neznámý. To je velká škoda. Jeho Le triomphe de l’anarchie ale nahrála na desku skupina „Quatres Barbus“ a také Marc Ogeret. Ve Spojených státech jeho písně s velkým talentem zpívá jeho bývalá žačka Sonia Malkine.

Ať je tomu jakkoliv, neměli bychom být mylně vnímáni jako neškodná mládež, která se scházela, aby ozobávala třešně v brandy, nebo popíjela pivo a společně si zpívala. Už proto, že písně samotné jsou zbraněmi.

Nejsme ani žádní skauti uchvácení přírodou a krajinou, kteří by jen trhali kvítí na loukách a procházeli se podél řek. Mnoho lidí má představu, že anarchistické hnutí je plné zasmušilých tváří. Mezi anarchisty jsem vždy nacházela joie de vivre a přátelství.

Nebyli jsme však pořád „mimo službu“. Vždy, když nám nějaká záležitost připadala jako správná věc, vyrazili jsme na pomoc jejím zastáncům, i když třeba o anarchii nikdy neslyšeli.

Po střetech s policií v sále Sociétés Savantes, jsem neměla příležitost procvičit si přímou akci proti fízlům. Stávka švadlen mi umožnila obnovit trénink.

Mladší níže postavené pracovnice tzv. midinettes, tyto malé včelky dělnice hlavních módních salónů, které vyráběly mistrovská díla, jež nosily vystupující umělkyně a dámy z řad pařížské i mezinárodní buržoazie, tyto dívky, které člověk potkává v poledne na náměstích nebo v zahradách Tuileries, kde se dělí o své nuzné obědy se svými kamarády vrabčáky, které jsou špatně placené, přežívají z mála a oblečené jsou téměř v ničem (a přitom vkusně). Midinettes zná každý Pařížan pro jejich smích, jejich písně, jejich cit pro módu a drobné umělecké ruce.

Je tu ale také druhá strana mince. Dnes je čas na stávku. S tím málem už nemohou vyžít. Šéfové, kteří je bezostyšně vykořisťují, nechtějí ani slyšet o zvýšení mezd. Takže midinettes vyrážejí do ulic.

To odpoledne se konalo shromáždění na Bourse du Travail poblíž Place de la République. Naše kamarádky Margot, Marie a Mado Ferré jsou ve stávce. Thérèse a já jsme se rozhodly k nim solidárně připojit a nabídnout svou podporu. Sál je nacpaný. Mladé dívky a ženy jedna po druhé vystupují na pódium, aby objasnily jaká je v módním průmyslu situace, ať už v dílně nebo v ložnici, tam i tam jsou stejně vykořisťovány. Nemají v úmyslu ustoupit a je jmenována delegace, aby zahájila jednání se svazem zaměstnavatelů.

Odcházejí jako když odlétá hejno vrabců. Smějí se a obhrouble žertují. Jsme zaraženy, když se ukáže několik stovek stavebních dělníků a silničářů, nechali práce, aby přinesli midinettes svou morální a materiální podporu. Mazec! Sklízí potlesk a objetí. Padne rozhodnutí demonstrovat před velkými obchody s módou a pak na Champs-Élysées. Mládenci spojí ruce s dívkami a veselé a živé procesí se připravuje zamířit na Grands Boulevards. Z ničeho nic přijíždí na Place de la République eskadra Republikánské gardy, doprovází několik otevřených kočárů. Ve voze, který jede v čele, se veze Poincaré. [5] Zbytek jsou členové vlády.

„To je Poincaré, však víte… Ten chlápek co se směje na hřbitovech.“

Dorazil proto, aby zahájil velice zvláštní výstavu na Place de la République. V jakýchsi boudách tam bylo nainstalováno zařízení na promítání fotografií života v zákopech, převozu raněných a mrtvých těl rozesetých po bitevním poli a všech hrůz války. A navrch toho všeho se čekalo, že pařížský lid vyklopí peníze, aby to mohl vidět.

Stály jsme na okraji chodníku a chystaly se připojit k pochodu. Poincaré vystoupil a kynul davu, který přispěchal, aby ho přivítal. V tom se náhle od nás oddělila Mado a kráčela směrem k němu, zvedla ruku a zakřičela mu do tváře: „Ty bastarde, přišel sis prohlédnout své mrtvé?“ Jeho eskorta ji okamžitě praštila a předala ji fízlům, kteří na místo přispěchali (stejně jako my, protože jsme nechtěly, aby nás od ní oddělili) a hle, už jsme byly na cestě na policejní stanici všechny, tam nás čekalo hrubé zacházení a strčili nás do cely jako zloděje, než nás vyslechl komisař, který se do nás pustil pěkně zostra.

Dali nás do cely a drželi nás tam přes noc. Nebyly jsme zrovna pyšné! Co nám udělají? Naštěstí ten „útok“ nevzali příliš vážně. Samozřejmě nám nařídili, že nesmíme nic říct tisku, jinak řečeno celá záležitost se ututlala.

Vyvázly jsme z toho bez újmy, ale soptily jsme, že jsme kvůli tomu prošvihly pochod na Champs-Élysées.

* * *

Poznámky:
[1] Charles d’Avray (1878–1960) – anarchistický chansonnier a propagátor. Kabaretní hvězda a spoluzakladatel „skupiny revoluční propagandy prostřednictvím umění“ La Muse Rouge na počátku 20. století. Zůstal až do konce života anarchistou (a svobodným zednářem) navzdory trestnímu stíhání a neblahému zasahování komunistické strany do uměleckého sektoru.
[2] Gaston Couté (1880–1911) – básník a písničkář, terčem jeho textů bylo duchovenstvo, volení zástupci a majetné třídy. Jeho práce byly sebrány a publikovány pod názvem Píseň mladíka, který se zkazil.
[3] Louis Loréal (skutečným jménem Louis Raffin) (1894–1956) – revoluční syndikalista, který během první světové války patřil k pacifistickému křídlu odborového hnutí. Poté psal do anarchistického tisku a stal se zpěvákem a písničkářem spojeným s La Muse Rouge. Několikrát byl vězněn pro své antimilitaristické články v Le Libertaire, v jejíž redakci ve dvacátých letech působil. Po připojení k odborům tiskových korektorů začal mít problémy s pitím a byl vyloučen z Revolučního anarchokomunistického svazu. Během druhé světové války byl spojen s odborářským křídlem vichystického režimu. Po osvobození byl vyhozen ze své odborové organizace a krátce vězněn.
[4] Léon Daudet byl francouzský spisovatel a politický publicista. Byl zakládajícím členem Action française, monarchistického, nacionalistického a antisemitského politického hnutí. Jeho syn spáchal ve věku 14 let sebevraždu (May ovšem zmiňuje i možnost, že byl zabit policií kvůli svým kontaktům s anarchisty).
[5] Raymond Poincaré, konzervativní politik, v době první světové války byl francouzským prezidentem a byl rozhodným podporovatelem této války.

Zdroj:
https://anarchoctenar.noblogs.org/post/2023/09/23/mladi-laska-sanson-a-anarchie/

* * *

V poněkud pokroucené podobě bylo vyprávění May Picqueray použito v hraném dokumentu 1918–1939 : Les Rêves brisés de l’entre-deux-guerres, který byl pod názvem Zmařené naděje vysílán na České televizi (je stále ke shlédnutí ZDE).

2.10.2023 anarchočtenář

Recenze Osobnosti