„Černorudý čtenářský deník“ představuje na pozadí upoutávky na knihu N. Heata „The Idea“ osudy argentinské anarchistky a tamního anarchokomunistického hnutí žen

Náš kamarád Anarchočtenář představuje na svém blogu Černorudý čtenářský deník knihu The Idea od Nicka Heatha, kterou v roce 2022 vydalo nakladatelství Just Books Publishing a sehnat ji můžete třeba na e-shopu Roleta39. Heath se ve své práci zaměřuje jednak na historii anarchisté ideje, přičemž se vyhýbá přílišnému filozofování a věnuje se především její tradici coby třídního boje. Na základě toho rozebírá i historii a současnost anarchistického hnutí. Právě odtud vybral Anarchočtenář ukázku o argentinské anarchistce Virginii Bolten (1870–1960), kterou zveřejňujeme, jelikož je připomínkou toho, že ženy vždy byly důležitou součástí anarchistického hnutí, které naneštěstí (i přes veškeré své proklamace) v mnoha ohledech korespondovalo a často ještě koresponduje s patriarchálním nastavením společnosti.

* * *

Virginia Bolten byla dcerou německého pouličního prodejce. Narodila se v Uruguayi buďto v San Luis, jak tvrdí jedni, nebo v San Juan (podle badatele Placida Grely) a přestěhovala se do Rosaria v Argentině.

Rosario bylo v té době známé jako „argentinská Barcelona“, a to kvůli velké koncentraci různých druhů průmyslu, radikálnímu kvasu, jenž tam probíhal, a kvůli politickému vlivu, které město mělo na zbytek země. Virginia se živila výrobou bot pro dělníky, později pracovala v Refinerii, obrovské továrně na výrobu cukru, ve které byly zaměstnány tisíce dělníků – mnozí z nich byli přistěhovalci z Evropy a ženy. Provdala se za organizátora odborového svazu obuvníků Juana Marqueze, který byl také původem z Uruguaye.

Bolten se přidružila k novinám El Obrero Panadero, které byly jedním z prvních šiřitelů hlasu anarchistů v Argentině a přitáhly mnoho pekařských dělníků k myšlenkám anarchismu. Sehrály také klíčovou roli při organizování prvních prvomájových demonstrací v roce 1890. Virginia pomáhala zorganizovat v Rosariu stávku švadlen, která je považována za první stávku dělnic v Argentině.

Juana Buela ve své autobiografii Historia de una ideal vivido por una Mujer připomínala Virginiinu sílu a neústupnost při propagaci anarchistických myšlenek i na stránkách anarchistických novin La Protesta Humana, La Protesta a hlavně La Voz de la Mujer (Hlas ženy, 1896–97). Tyto noviny se samy přímo označovaly za anarchokomunistické podtitulem „Věnováno rozvoji anarchistického komunismu“. Byla to první publikace vydávaná ženami pro ženy v celé Latinské Americe spojující myšlenky anarchismu třídního boje s osvobozením žen. Virginia a její soudružky z obuvnického a cukrovarského průmyslu podporovaly vydávání novin ze svých hubených mezd. Byla to anarchistická publikace typická pro svou dobu – nepočetná, s jepičím životem a vydávaná napůl tajně. Její popis v podtitulu to pěkně shrnoval: „Vychází, jak se podaří“. Vyšlo pouhých devět čísel, i když se má za to, že Virginia připravila k vydání ještě jedno číslo v Montevideu. Čísla 1-4 vyšla v nákladu tisíc kusů, pro následující čtyři čísla vzrostl náklad na 2 000 výtisků a poslední číslo si vysloužilo náklad 1 500 kusů. Dalšími předními anarchistickými aktivistkami, které se v La Voz de la Mujer angažovaly, byly Teresa Marchisio a Maria Calvia.

V La Voz de la Mujer bylo publikováno mnoho článků od španělských anarchistek na téma osvobození žen. Mezi přispěvatelkami byly třeba velká anarchistická organizátorka Teresa Claramunt či Soledad Gustavo. Došlo i na aktivní a úspěšnou snahu získat podporu Emmy Goldman a Louisy Michel. Redakce odsoudila čin anarchisty F. Denanbrideho, který pětkrát vystřelil na svou družku, protože jej chtěla opustit. Této ženě, která se jmenovala Anita Lagouardette a byla také přispěvatelkou do La Voz de la Mujer, se zázračně povedlo útok přežít. Redakce se ostře ohradila proti pokrytectví mužů anarchistů, v jejichž řadách byla svoboda upírána ženám. „Když jsme se my ženy, neschopné a nevědomé, chopily iniciativy a začaly vydávat La Voz de la Mujer, měly jsme tušit, ó moderní ničemové, jak se svou mechanistickou filozofií na naši iniciativu zareagujete. Měli jste si uvědomit, že my hloupé ženy máme schopnost iniciativy a ta je produktem myšlení. Víte, my taky myslíme… Vyšlo první číslo La Voz de la Mujer a nastal poprask: ‚Emancipovat ženy? Proč?‘‚Emancipovat ženy? Tak to ani náhodou!‘… ‚První by měla přijít naše emancipace a pak, až my muži budeme emancipovaní a svobodní, se postaráme o tu vaši‘.“

Virginia podnikla řečnické turné po Argentině, mluvila na setkáních ve městech San Nicolás, Campana, Tandil, Mendoza a mnoha dalších. Mnohokrát přitom zasahovala policie, aby její proslovy ukončila. Jejími hlavními tématy byla situace pracující třídy a obzvláště nejrůznější formy útisku, kterými trpí ženy z pracující třídy. V listopadu 1900 organizovala společně s Teresou Marchisio protestní průvod namířený proti pochodu katolického establishmentu Rosaria (procesí Virgen de la Roca). Ona i Teresa byly zatčeny a s nimi další čtyři anarchistky.

Ve stejném roce se s dalšími anarchistkami aktivně zapojila do založení Casa del Pueblo (Lidového domu). Ten poskytl prostor pro politické, společenské a kulturní události, mezi nimi bylo mnoho konferencí, debat, diskusí, čtení poezie a divadelních představení. Měl i vlastní orchestr a knihovnu obsahující 380 knih. Virginia byla jednou z řečnic při jeho slavnostním otevření. Dne 20. října 1901 byla zatčena za šíření anarchistické propagandy před branami Refinerie v době stávky. Během tohoto incidentu se stala svědkyní toho, jak policie chladnokrevně zavraždila přistěhovalce a dělníka Cosmeho Budislaviče. Toho roku ještě pomohla založit ženskou anarchistickou skupinu společně s dalšími anarchistickými militantkami, mezi které patřily kupříkladu Lopez nebo Teresa Doloso.

V roce 1902 byla jednou z hlavních řečnic na prvomájovém shromáždění v Montevideu a využila této situace ke kritice situace v Argentině. V roce 1904 byla nucena přestěhovat se do Buenos Aires, kde byla aktivní v Comité de Huelga Femenino (Ženském stávkovém výboru), který společně s Federación Obrera Argentina organizoval ženy pracující na přístavním ovocném trhu v Buenos Aires a vedl je do stávky. Tato intenzivní aktivita se však začala podepisovat na jejím zdraví. Soudruzi z anarchistické divadelní skupiny Germinal vydali výzvu k libertinským skupinám, odborovým svazům a společnostem, aby se zapojily do benefice na její podporu. Známý italský anarchista Pietro Gori ji uvedl do anarchistických intelektuálních kruhů v Buenos Aires a pomohl jí založit organizaci anarchistů a socialistů, jež se zaměřovala na útoky proti zákonnému manželství a dalším autoritářským konceptům.

Neúspěch občansko-vojenského povstání Hipolita Yrigoyena proti konzervativní vládě roku 1905 byl využit jako záminka k útoku na dělnické hnutí. Navzdory skutečnosti, že anarchistické hnutí nebylo s Yrigoyenem nijak spojené, byli jeho hlavní aktivisté zatčeni, trestně stíháni a také deportováni. Virginia byla zatčena společně se svým partnerem a dva dny držena ve vazbě. Marquez byl dle nového zákona o trvalém pobytu vyhoštěn do Uruguaye.

V roce 1907 byla Virginia jednou z iniciátorek Ženského anarchistického centra (Centro Femenino Anarquista) a jeho prostřednictvím byla jednou z hlavních organizátorek stávky nájemníků v tom samém roce. V důsledku projevu, který pronesla během této stávky, se stala první ženou vyhoštěnou dle zákona o trvalém pobytu, který byl využit k její deportaci do Montevidea v Uruguayi, kde se opět shledala s Marquezem a jejich dítětem.

* * *

O dalších jejích osudech se Heath nezmiňuje. Zmiňme tedy jen, že v Uruguayi Bolten pokračovala ve svém aktivismu a v letech 1909 až 1910 vydávala noviny s názvem La Nueva Senda (Nová cesta). Zemřela v úctyhodném věku v roce 1960 v Montevideu. Dnes je na její počest je pojmenován park v jedné ze čtvrtí Buenos Aires a v roce 2010 byl v Argentině uveden film Ni dios, ni patrón, ni marido (Žádný bůh, žádný pán, žádný manžel), který se zaměřuje na Boltenin život, anarchistický feminismus a společenské poměry, které vedly k vydání La Voz de la Mujer.

18.8.2023 Anarchočtenář

Ze světa Osobnosti