Život význačného anarchistického umělce Johna Oldaye byl vždy plný výstředností a tajemství a bezesporu zanechal výraznou stopu v dějinách anarchistického hnutí.

John Olday se narodil jako Arthur William Oldag v roce 1905 v Londýně. Jeho matka byla Němka a otec Skot. Dětství prožil v New Yorku, kam s ním matka odjela brzy po jeho narození. Poprvé se Arthur dostal do Německa v roce 1913, kdy ho měla na starosti babička. Veškerý volný čas trávil v té době v hamburském přístavu mezi revolučně naladěnými námořníky a dokaři. Už v jedenácti letech se účastnil hladových bouří, které vypukly v Hamburku v roce 1916, a za další dva roky, v listopadu 1918 nosil vzbouřeným námořníkům munici. Po potlačení dělnických nepokojů se div nedostal do vězení a jen zázrakem unikl trestu, když v poslední minutě utekl před zatčením. Počátkem dvacátých let vstoupil do organizace Komunistické mládeže a agitoval mezi dělníky. Brzy ho ale komsomol vyloučil za „anarchistickou úchylku“. Přidal se tedy k tzv. anarchospartakovcům. Bojoval na barikádách v jednom z jejich oddílů během dělnického povstání v říjnu 1923 a v následujícím roce jako revoluční anarchista působil v Porúří, nejdůležitějším hornickém a průmyslovém regionu, okupovaném francouzskými vojsky.

V roce 1925 Olday hnutí opustil, aby se věnoval umělecké práci. Díky talentu se brzy proslavil jako politický karikaturista a expresionistický umělec. Současně psal politické texty pro hamburské kabarety. V předvečer uchopení moci nacisty opět vyhledal staré přátele a začal kreslit antifašistické letáky. Po roce 1933 se zapojil do ilegálního hnutí a jeho karikatury se šířily po celé třetí říši. Zároveň ze sebe dělal módního a excentrického umělce a dostal se tak mezi nacistickou elitu, kde shromažďoval informace pro antifašisty. Podařilo se mu díky tomu zachránit před uvězněním a smrtí mnoho lidí. V roce 1938 utekl do Anglie těsně předtím, než ho přišlo zatknout gestapo. V Londýně se sblížil s pacifisty, kteří mu pomohli v roce 1939 vydat soubor kreseb. Hadrová říše (Kingdom of Rags) s charakteristickým strohým neotesaným stylem byla zdrcujícím svědectvím o surovosti nacistického režimu a pomohla britské společnosti pochopit, co je fašismus zač.

Olday se zapojil do boje proti imperialistické válce a pomáhal hnutí odporu v Německu. Koordinoval kupříkladu akce potopení německé lodě s municí u pobřeží Holandska a potrestání nacistického agenta v Amsterdamu. Nějakou dobu pracoval v Paříži s německými emigranty z levicového prostředí, stoupenci dělnických rad, napsal Výzvu německým dělníkům, kterou vysílalo rádio Štrasburk. V ní burcoval pracující, aby pomocí sabotáží zastavili hitlerovskou válečnou mašinerii.

V září 1939 se tajně oženil s německou Židovkou Hilde Meiselovou (alias Hildou Monte), která byla prý zapojena do neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera v mnichovské pivnici. Monte byla dogmatickou marxistkou, ovšem Olday si ji vzal, protože to byla jediná možnost, jak jí obstarat britské občanství a zachránit ji tak před deportací ze země. V následujících letech Hilda Monte připravovala různé německé publikace a organizovala pomoc židovskému odporu na okupovaných územích. V roce 1944 byla jako kurýr zatčena při přechodu švýcarsko-německé hranice a zabita esesáky. Dnes nese její jméno jedno z izraelských muzeí.

Těsně před vstupem Anglie do války vláda zavedla zákon o povinné vojenské službě. Po začátku druhé světové války byl Olday povolán do armády k ženistům, ale nechtěl bojovat za zájmy britského kapitálu a brzy dezertoval. Přátelé z anarchistické skupiny Freedom mu obstarali nové doklady a pomáhali mu ukrývat se v ilegalitě v Londýně do roku 1944. Tehdy se se svou příznačnou energií ponořil do antimilitaristické činnosti. V únoru 1942 se stal členem redakce novin War Commentary, které nahradily Freedom, a každý týden pod značkou xxx publikoval sžíravé satirické obrázky a karikatury. Spolu se známými anarchisty Marií Louisou Berneri a Vernonem Richardsem vydával čtrnáctideník pro britské vojáky. V tradicích revolučního antimilitarismu vystupoval za přeměnu imperialistické války ve válku třídní a vyzýval k založení dělnicko-rolnických rad podobných těm, za něž bojoval v Hamburku po první světové válce, a k sociální revoluci. Propagace byla organizována velkolepě a měla úspěch mezi dělníky ve zbrojních továrnách, což vedlo k silné nevoli britské vlády. Mnozí anarchističtí aktivisté byli uvězněni, ale díky široké solidaritě se jen málokdy dařilo dokázat jim obvinění ze sabotáže.

Olday se snažil být nápomocný německému sociálně-revolučnímu ilegálnímu odboji v Hamburku. Posílal například zprávy a materiály prostřednictvím švédských námořníků, členů anarchosyndikalistických odborů, kteří i během války navštěvovali přístavy v severním Německu. Olday pravidelně kreslil pro noviny Industrial Worker (vydávané Průmyslovými dělníky světa – Industrial Workers of the World, IWW) a psal do nich verše. Za pomoci přátel z Freedom a Mezinárodní asociace pracujících (International Workers’ Association, IWA) vydal v roce 1943 svůj druhý soubor politických kreseb Pochod vstříc smrti (The March to Death). Je pro ně typický ostrý kontrast a jejich leitmotivem je paktování vládců všech států – kapitalistických, imperialistických, fašistických, „socialistických“ – proti obyčejným lidem. Jednačtyřicet kreseb nemilosrdně ukazuje pro všechny státy společné mechanismy manipulace masami a její důsledky – tragické válečné střety, „pochody vstříc smrti“. Za jeden a půl roku se prodalo na deset tisíc exemplářů tohoto klasického díla antimilitaristické propagandy.

Na konci roku 1944 byl zatčen při pokusu obstarat psací stroj pro Freedom. Úřady brzy zjistily, koho to chytily, a v lednu 1945 byl odsouzen na rok do vězení „za krádež a používání falešných dokladů“. Po osmi měsících ve vězení byl předán armádě, která ho poslala na dva roky do tábora za dezerci. Už za tři měsíce se ale dostal na svobodu díky rozsáhlé kampani, kterou uspořádali jeho přátelé z Výboru obrany při Freedom Press, kde byly tak významné osobnosti jako Herbert Read, George Orwell a George Woodcock.

Olday využil své kontakty s německými válečnými zajatci a v srpnu 1946 založil Mezinárodní Bakuninovu skupinu – revoluční propagační společnost k oživení anarchistického hnutí zejména v Německu. Skupina si vytkla za cíl „zničení veškeré státnosti a založení komuny osvobozené od státu a na principu systému dělnických rad“. Předpokládala, že „třídní boj se může vést pouze individuálně nebo v menších skupinách, protože ani státní kapitalismus, ani státní socialismus nestrpí skutečně revoluční organizace“. Oldayovi byla svěřena tajná organizační práce v táborech německých válečných zajatců. Nevěnoval se jen rozdávání letáků a brožur, ale i zakládání anarchistických buněk, které udržovaly kontakty prostřednictvím kurýrů. Už v roce 1947 se mu podařilo zorganizovat pro zajatce přednášky známých anarchistů.

V souvislosti s nadcházejícím osvobozením válečných zajatců a jejich návratem domů navrhuje Bakuninově skupině obnovení anarchistického hnutí v Německu na principu buněk-trojek, jejichž úkolem bude „jako krtek podrýt základy státu“. Tito organizovaní anarchisté pak měli oslovovat nové lidi, kteří by zakládali další buňky, ti zase oslovovali nové lidi atd., dokud se „strom anarchismu nerozroste“. Skupina nekompromisně zavrhovala jakoukoli polovičatost, přijala plán na založení ilegálních revolučních buněk a odmítla jakoukoli účast ve státních nebo místních institucích jako reformismus. Oldayovi připadlo vedení německé sekce Bakuninovy skupiny. Jak úspěšná byla činnost britských anarchistů, se ukázalo po návratu zajatců do Německa. Ti se už v létě 1948 aktivně zapojili do hladových bouří v Porýní. V ilegálně vydaném manifestu vyzývali k zakládání revolučních rad. Olday rozesílal z Londýna pravidelný bulletin s doporučením neplatit nájem a zorganizovat spotřebitelskou stávku. Kvůli nedostatku informací se však ukázalo hodně jeho návrhů nerealizovatelných.

Rozhodně vystoupil proti návrhu starého anarchisty Rockera, který si představoval obrození anarchismu v Německu prostřednictvím federalistického hnutí. Domníval se, že revoluci lze uskutečnit pouze revolučními prostředky. Obvinil Rockera z přehlížení revolučních principů německého anarchosyndikalismu. Obzvlášť tvrdé kritice podrobil plánovanou práci v družstvech a na obecních úřadech, v nichž viděl kolektivní kapitalismus a uchování vykořisťování. Jako alternativu k myšlence svazu všech federalistů navrhl tento umělec-revolucionář bojové sjednocení antiautoritářských socialistů, komunistů dělnických rad a anarchistů typu nového Spartakova svazu na anarchokomunistickém základě, bez byrokracie a umrtvující disciplíny. Každá ilegální buňka měla působit autonomně podle okolností a připravovat revoluční proletariát na masový a uvědomělý útok na kapitalismus.

Avšak většina členů Bakuninovy skupiny Oldayovy názory nesdílela. V únoru 1948 je tedy opustil a založil vlastní organizaci. Do jara se mu podařilo dát dohromady síť skupin Spartaku v Holandsku, Itálii, Švýcarsku, Británii a Německu. Jen v samotném Německu fungovalo šedesát skupin, většinou v „sovětské“ zóně, ale ve stejném roce byly tvrdě potlačeny stalinskou tajnou policií. Informační bulletin hnutí, přejmenovaný z Der Anarchist na Rate-Anarchist (Anarchista rad) už nevycházel dlouho. Na konci 40. let Olday nečekaně odešel z mezinárodního anarchistického hnutí a bez jeho zápalu skupiny Spartaku rychle zmizely ze scény.

Přesto patří zásluhy o rozšíření ideje revolučního anarchismu rad v německém hnutí právě Oldayovi. Anarchistické principy, obrozené díky němu, na rozdíl od Rockerových názorů ovlivnily i následující generace německých anarchistů.

Počátkem 50. let odjel Olday do Austrálie. V Sydney a jeho kabaretech a divadlech nakonec našel práci, která odpovídala jeho sociálně-revolučním představám. Už v Londýně se pokoušel dosáhnout uznání jako politický karikaturista a avantgardní spisovatel a dramaturg a vytvořit kolem sebe okruh spřízněných umělců. Tehdy úspěšný nebyl. Až v Austrálii dostal na dvě desítky let možnost nerušeně se věnovat tvorbě, která mu přinesla obrovskou popularitu.

Na konci 60. let se přes Berlín a Hamburk vrátil do Londýna. Přitahovala ho nová sociální hnutí, v nichž viděl možnost šíření sociálně-revolučních idejí. Znovu začal spolupracovat na britských anarchistických tiskovinách Freedom a Black Flag a v roce 1974 založil celosvětovou korespondenční kancelář nazvanou Mezinárodní archiv. Současně se pokoušel obnovit anarchistický směr dělnických rad. Podílel se na činnosti IWW, do němčiny překládal jejich materiály a vydával anglicko-německý zpravodaj Mit-Teilung. Udržoval kontakty s politickými vězni a emigranty v Evropě a Japonsku. I přes zhoršující se zdraví nepřestal být aktivní, vytvářel sociálně-kritické kresby a napsal dvě nová dramata. Uprostřed práce v létě 1977 zemřel v Londýně ve věku 72 let.

Z originálu P. Peterson, John Olday – Künstler und Kämpfer für die soziale Revolution, Trafik – Internationales Journal zur Kultur der Anarchie, Mulheim 1985, č. 21, s. 20–21, přeložil -lak-

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.

17.9.2023 Peter Peterson

Osobnosti