Vzpomínka na antropologa a anarchistu Jevgenije Osijevského, který zemřel v boji proti Z-fašismu

Jevgenij Osijevský zemřel v Bachmutu 22. května poté, co do jeho zákopu vletěla mina a explodovala. Při zpětném pohledu na Žeňovu facebookovou stránku je těžké si představit, že byl tak blízko smrti. Pět dní před svou smrtí vesele zveřejnil svůj poslední rozhovor s britským genetikem a popularizátorem vědy Adamem Rutherfordem. Všichni se tehdy divili, že voják ukrajinských ozbrojených sil má čas na novinářskou práci na téma tak vzdálené válce. Jenže Žeňa zrovna strávil téměř měsíc mimo frontu, aby se zotavil z otřesu mozku, který utrpěl během bojové mise v Bachmutu. Tento čas využil k tomu, aby realizoval rozhovor, ručně jej přepsal, přeložil a poté přepsal na telefonu a odevzdal svému redaktorovi. Měl to štěstí, že si předloni koupil chytrý telefon, ale jak jsem znal Žeňu, stejně tak by text přepsal na své staré tlačítkové Nokii.

Za všech okolností psal, četl, pozoroval, dělal rozhovory, mluvil a vtipkoval. Témata, která Žeňu zaujala, byla velmi různorodá: antropologie Melanésie, exkurze do kyjevských náboženských komunit, popularizace vědy, recenze filmů a komiksů. To vše se harmonicky spojovalo v jedné osobě, která si vždy zachovávala ironický styl, kritický pohled na naši realitu a solidaritu s utlačovanými. Na památku Žeňi chci stručně popsat jeho hlavní oblasti výzkumu.

Se Žeňou jsme se znali od roku 2014, kdy jsme nastoupili do stejného magisterského programu politologie. V průběhu roku jsme se stali blízkými přáteli se spoustou společných zájmů v oblasti společenských věd a kultury. Postupem času jsme si vytvořili pevné pořadí témat, kterými jsme začínali večer a vítali ráno, když jsme se potulovali po různých barech a hospodách kyjevského Podolu. Začínali jsme debatami o různých metodologiích ve společenských vědách a nevyhnutelně končili diskusí o našem společném „svatém textu“ – komiksu Alana Moora Strážci. Chci čtenáře provést dílem, které nám Žeňa zanechal, tak aby to připomínalo typickou cestu našeho hospodského turné nočním Kyjevem.

Antropolog

Přes politologii se Žeňa dostal k antropologii. Své bakalářské studium na Středoukrajinské státní pedagogické univerzitě Volodymyra Vynnyčenka zahájil typickými tématy, která by se mnohým mohla zdát nudná, jako je například aplikace teorie her na politické procesy. Žeňa se snažil sestavit model, který by dokázal předpovědět rozhodnutí Viktora Janukovyče ve funkci prezidenta. Model však vždy ztroskotal na vůdci Strany regionů, který se odmítal chovat jako racionální aktér podle klasických předpokladů teorie her. Nakonec byl Žeňa nucen obhájit bakalářský titul z metodologie bez praktického uplatnění.

Na magisterské studium navštěvoval Žeňa Kyjevsko-mohyljanskou akademii (KMA), kde mohla divoká škála předmětů člověka dovést jak ke slibnému zaměstnání v prezidentské administrativě, tak k nekonečnému přehrabování se v textech frankfurtské školy. Žeňa se vyhnul oběma extrémům. Měl štěstí, že navštěvoval kurz politické antropologie, kde studoval klasiky tohoto oboru. Z toho, co četl, byl nadšený, ačkoli jeho spolužáci přistupovali ke kurzu s despektem – všichni nudně prezentovali přečtené texty a pak o nich bez nadšení diskutovali. Žeňa naproti tomu vytvářel texty s planoucí touhou porozumět antropologii, která se nepochopitelně dostala do rozvrhu magisterského studia politologie.

Ze všech možných antropologických témat se Žeňa chytil toho nejpodivnějšího: cargo kultů. Tento termín popisuje praktiky obyvatel tichomořských ostrovů, kteří napodobují určité západní postupy či zvyky – například staví maketu letadla nebo přehrávají vojenská cvičení – ve snaze dosáhnout tak vymožeností kolonizátorů. V běžném životě se cargo kult stal pejorativním; vypovídá o slepém následování nějakého postupu, aniž by člověk chápal, jakým způsobem se dosahuje kýženého výsledku. Žeňa si ke studiu vybral slavný cargo kult Johna Fruma na ostrově Tanna ve Vanuatu. O Johnu Frumovi se traduje, že byl mytickým americkým vojákem z druhé světové války, případně domorodým ostrovanem, který měl kontakty se západní civilizací. Především na základě výzkumů a svědectví jiných lidí se Žeňa pokusil uvažovat o cargo kultu z pohledu politického mýtu. Ačkoli slovo „politický“ použil spíše jako zdůvodnění svého projektu v rámci katedry politologie, jazyk, který Žeňa použil, se soustředil na klasické koncepty mýtu, jak je zformuloval Mircea Eliade a Émile Durkheim. Podle mého názoru, stejně jako podle názoru recenzenta jeho diplomové práce Ivana Gomzy, šlo o slabou antropologickou práci, protože skutečný antropolog musí jít do terénu a analyzovat hlouběji. Žeňa s tím plně souhlasil.

Taková kritika však Žeňu neodradila a rozhodl se, že na postgraduálním studiu provede terénní výzkum, za který by se nemusel stydět. Nechtěl jít na zahraniční univerzitu, kde pracují antropologové zabývající se ostrovem Tanna nebo Melanésií obecně. Koneckonců, v Kyjevě už byl díky osobním vztahům a dalším projektům zakořeněný a rodnou zemi se mu prostě nechtělo opouštět. A tak se navzdory všem radám svých přátel rozhodl zapsat na KMA, ale tentokrát už na antropologii.

Navzdory všemu se Žeňa dokázal naučit kreolský jazyk bislama, kterým mluví obyvatelé Tanny, číst antropologické práce o Melanésii, dopisovat si s ostatními antropology a šetřit peníze na terénní výzkum. Na začátku roku 2020 byl připraven požádat o vízum a přichystat se na cestu na Tannu, jenže začala pandemie a hranice byly uzavřeny. Na konci roku 2021 začalo Vanuatu opět povolovat zahraniční návštěvy, a tak si Žeňa naplánoval cestu na březen 2022 a získal studijní povolení. Nyní však do jeho plánů fatálně zasáhla válka.

Po celou tu dobu však Žeňa nejen šetřil na cestu, ale také hodně psal. Stejně jako v případě jeho bakalářského studia, když nemáte přístup do terénu, píšete o metodologii. A tak se Žeňa stal spoluautorem svého prvního akademického recenzovaného článku s politologem Maksymem Jakovlevem o teoretickém průniku zdánlivě nesourodých přístupů Michela Foucaulta a ekonoma George Ainslieho k subjektivitě. Ačkoli pandemie uzavřela hranice, na druhé straně otevřela prostor pro online konference. V roce 2021 byl Žeňa pozván na konferenci etnobiologů, kde se mu podařilo shromáždit materiál pro malou studii o využití cypřišové rostliny obyvateli Tanny. Koncem roku 2023 má být v časopise Journal of Ethnobiology publikován Žeňův druhý recenzovaný článek založený na této studii. A pokud já a několik dalších lidí uspějeme, bude následně publikován jeho třetí recenzovaný článek o metodologii antropologického terénního výzkumu. Zároveň Žeňa objevil bohatý antropologický materiál i mimo svůj akademický výzkum.

Gonzoantropolog

Na pomezí gonzožurnalistiky [psané bez nároků na objektivitu, kdy reportér bývá součástí příběhu] a antropologie vytvořil Žeňa vlastní žánr psaní, který lze označit jako gonzoantropologii. Byl zaníceným ateistou, ale cílem jeho výzkumu nebylo odhalit náboženství jako druh falešného vědomí nebo „zaostalosti“. Spíše se snažil pochopit lidskou religiozitu v jejích nejpodivnějších projevech. Za tímto účelem začal navštěvovat náboženské komunity v Kyjevě a psát o nich reportáže.

Prvním cílem byla jedna z modliteben církve „Renesance“ Volodymyra Muntyana. Vzhledem ke způsobu, jakým církev tahá z lidí peníze, to vypadalo jako snadný terč kritiky. A ačkoli to byla pravda, Žeňa šel ještě dál, když udělal paralelu mezi Muntyanovou okrajovou církví a přijatelnějšími organizacemi, jako je společnost Apple, nebo akcemi, jako je koncert Viktora Pavlika (i když i toto srovnání bylo uvedeno pro svůj komediální efekt). Čtenář zde najde ironický popis Muntyanovy modlitební služby spolu s kritickým pohledem na moderní společnost a kapitalismus.

V dalších reportážích, které se objevovaly jednou až dvakrát ročně, pokračoval Žeňa v myšlence, že organizace, které by obyčejní lidé mohli pohrdavě nazývat „sektami“ a smát se jim jako okrajovým, ve skutečnosti demonstrují ústřední strukturální prvky pozdně kapitalistické společnosti na Ukrajině. Taková společenství byla často oddělena od společnosti a Žeňa musel investovat vlastní prostředky a zdroje, aby se do nich dostal. Nejextrémnějším případem pro něj byla reportáž o scientologické církvi, jejíž tajné znalosti nemohl odhalit vlastními silami, a musel se proto spolehnout na to, co bylo o její teologii veřejně známo. Jeho reportáž však byla především o vztazích uvnitř těchto podivných společenství a o tom, jak jsou nám ve skutečnosti mnohem bližší, než si představujeme. Scientologové se tak se svou bizarní vírou v kosmickou válku začínají podobat křesťanům, zatímco věštci a kouzelníci buď tvrdí, že jsou ve skutečnosti jen psychologové, nebo do poslední chvíle odmítají přiznat, že nepoužívají magická kouzla, ale vlastně základní techniky „čtení“ zákazníků, které lze najít v každém běžném obchodě.

Postupem času se Žeňa začal přiklánět k reportážnímu aspektu své gonzoantropologie a závěry nechával spíše na uvážení čtenářů. Jak se však na věrného následovníka Huntera S. Thompsona sluší, zachovával si ironický a ostrý styl psaní, který zdůrazňoval jeho kritickou povahu. Antropologická část jeho psaní vždy humanizovala vyznavače různých náboženských praktik. Nakonec pozdější Žeňovy texty připomínají spíše novinářské reportáže než antropologické pátrání po vysvětlení, proč a jak se lidé přidávají k náboženským hnutím nebo se obracejí k ezoterickým praktikám. Poslední taková reportáž z modlitebního stánku Nejvyšší rady se skládá převážně z přímých citací těch, kteří stojí na stráži u kříže. Žeňa se sice vysmívá schopnosti kříže léčit koronavirus, ale zároveň má pochopení pro ty, kteří se k němu obracejí.

Popularizátor vědy

Než se Žeňa začal věnovat gonzoantropologii, měl zkušenosti s regionální žurnalistikou. Ještě ve svém rodném městě Kropyvnyckém začal psát o filmu a vědě pro místní periodika. Od samého počátku své novinářské práce hledal témata, která by mohla čtenáře nejen zaujmout něčím zvláštním, ale také zpochybnit základní představy o světě kolem nich.

Zpočátku se jeho články dotýkaly průsečíku mezi politikou a populární vědou. Psal o organizování hladovek a vykořisťování dělníků na globálním Jihu při výrobě iPhonů. Později však Žeňa našel svou niku v neobvyklých přírodních jevech, jako jsou ptáci, kteří zapalují pole, nebo v bizarnosti samotného vědeckého procesu, kdy se i pes může stát autorem vědeckých článků, které budou kolegové aktivně citovat. Tyto články byly publikovány v Kunštu v „bizarovědecké“ rubrice pojmenované podle Supermanova neobvyklého nepřítele Bizarra, který jako produkt nepovedeného vědeckého experimentu získal schopnosti opačné než Superman. V rubrice byly komiksové odkazy kombinovány s humornými ilustracemi článků.

V těchto textech bylo méně politiky. Občas se však prosadil Žeňův transhumanismus. Byl vegetarián a věřil, že lidé nemají právo ubližovat zvířatům, takže odmítal jíst tvory s vyvinutou centrální nervovou soustavou (jedl však mušle a připravoval z nich vynikající salát). Proto jeho článek o psovi, který se stal vědeckým autorem, není jen o vtipu, jak bioložka Polly Matzingerová přijala svého mazlíčka za spoluautora, ale také o tom, že domácí zvířata mohou přispět k lidské práci a zaslouží si uznání a respekt. Podobně článek o ptácích ovládajících oheň zpochybňuje představu, že používání ohně je výplodem lidské geniality. Místo toho se může jednat o techniku, kterou si naši předkové osvojili při pozorování ptáků. Pro Žeňu nebyl člověk korunním klenotem božího nebo přírodního stvoření, ale tvorem často velmi domýšlivým a škodlivým životnímu prostředí, když se nechová ke zvířatům s náležitou úctou.

Filmový a komiksový kritik

Žeňa toho napsal hodně o filmu. Někdy to nebyly jen recenze nových filmů, ale také rozhovory s režiséry, které se snažil odchytit na filmových festivalech. Sledoval jsem, jak se Žeňa celý den snažil mluvit s Peterem Greenawayem, když se prodíral mezi organizátory festivalu a novináři z váženějších publikací. Bohužel těch 15–20 minut, které se Žeňovi podařilo pro sebe získat, se nestalo materiálem pro žádné ukrajinské médium. Přesto zůstal neochvějný a pustil se do nového textu. Pravidelně publikoval filmové recenze, rozhovory a články pro časopisy Bird in Flight a Yabl.

Během festivalové mimosezóny rád vyhledával stará kina v odlehlých zákoutích Kyjeva a kombinoval filmové projekce s exkurzemi po zbytcích sovětské architektury. V zoufalství byl nucen chodit do nákupních a zábavních center. I když jedno kino v nákupním centru Žeňa miloval. Multiplex v nákupním centru Lavyna měl sál věnovaný Ryanu Goslingovi a toaletu, která přinejmenším mně a Žeňovi připomínala tu z filmu Stanleyho Kubricka Osvícení. Je to vzácný případ, kdy má kino v nákupním centru vlastní osobnost, jakou Žeňa tak oceňoval ve starých sovětských kinech.

Žeňa měl při sledování filmů také jeden důležitý moment: vždy sledoval titulky až do konce a velmi se rozčiloval, když byly přerušeny. A ne, nemělo to nic společného s jeho láskou k filmovému universu Marvel. Nezajímala ho ani tak jména všech, kdo na filmu pracovali, jako spíš role titulků coby samostatného uměleckého média. Na toto téma dokonce držel celou přednášku na kyjevském Comic-Conu. Když například mluvil o Železném kříži Sama Peckinpaha – jednom z jeho nejoblíbenějších filmů –, tvrdil, že bez závěrečného citátu Bertolta Brechta by mohl být vnímán jako romantizace Wehrmachtu. Proto nabádal diváky, aby film sledovali až do závěrečných titulků, aby jim nic důležitého neuniklo.

Žeňa chodil na komiksové srazy především kvůli komiksům, ne kvůli filmům. Sbíral tradiční americké superhrdinské komiksy i komiksy více specializované, například sci-fi Argentince Héctora Germána Oesterhelda nebo vzácné příklady ženské mangy od Kuniko Tsurity. Jádrem jeho vášně však byla „britská invaze“ amerických superhrdinských komiksů, jejichž nejznámějším autorem byl Alan Moore. Žeňa dokonce málem stihl rozhovor k 30. výročí Mooreova V jako Vendeta. Moore však nechtěl mluvit o svých starých dílech a rozhovor prostřednictvím e-mailu jednoduše odmítl. Žeňa poté často žertoval, že komunikoval se samotným Alanem Moorem a že to byl vrchol jeho novinářské kariéry. Místo toho se mu podařilo udělat skvělý rozhovor s Davidem Lloydem, výtvarníkem filmu V jako Vendeta. Napsal také materiál o masce Guye Fawkese, která se poprvé objevila právě v tomto komiksu.

Žeňovi se bohužel nepodařilo napsat tolik o komiksu jako o filmu a vědě. Navzdory válce však v roce 2022 úspěšně publikoval dvě práce pro přední americký komiksový časopis s ne zrovna originálním názvem The Comics Journal (TCJ). V krátkém textu před Žeňovou smrtí redaktor TCJ Joe McCulloch hovořil o nápadech na další spolupráci, které zůstaly nenaplněny. Nicméně Žeňa dokázal západním čtenářům představit Oleksandra Grechova a ukrajinský umělecký kontext.

Práce, se kterou Žeňa debutoval v TCJ, byla působivá. Jednalo se o analýzu jaderné války v komiksu, která již byla analyzována ze stovek různých úhlů pohledu. Jeden z nejoblíbenějších Žeňových komiksů bylo dílo Alana Moora Strážci, které představuje Spojené státy osmdesátých let, v nichž superhrdinové pomohli Americe vyhrát válku ve Vietnamu a znovu zvolit Nixona na třetí funkční období. Napětí mezi USA a SSSR však přetrvává a události ve Strážcích se odehrávají na pozadí další eskalace mezi oběma supervelmocemi. Žeňa ve svém článku poukazuje na různé aspekty strachu kolem jaderné války v dané době a v závěru zdůrazňuje, že tyto obavy jsou pro americké čtenáře, Ukrajince a vlastně všechny obyvatele Země opět aktuální. V soukromých rozhovorech Žeňa uvedl, že neočekává, že by jeden jaderný úder z Ruska vyděsil Ukrajinu a přinutil ji ke kapitulaci, ale příval jaderných hlavic na města Ukrajiny a místa, kde jsou soustředěny ozbrojené síly, aby tak byl zlomen ukrajinský odpor, určitě. Taková pesimistická očekávání se naštěstí zatím nenaplnila, ale Žeňa věřil, že je třeba udělat vše pro zastavení ruské agrese.

Libertinský levicový voják

Zde se dostáváme k Žeňovým názorům a činům. Znám ho od roku 2014, kdy nastoupil na KMA. Už předtím byl člověkem levicového přesvědčení, feministou a transhumanistou, čehož si čtenáři mohli všimnout již z výše uvedeného. Vyprávěl, že levicové názory si osvojil po četbě děl Louise Althussera. Jedním z hlavních Žeňových kréd bylo „zakazovat je zakázáno“ a zjevně tíhl k anarchistickému myšlení. S tím může souviset i jeho volba ve prospěch antropologie, která vždy vychází z pohledu zdola na to, jak je organizován lidský život. Už na frontě Žeňa cítil, že má blízko k machnovštině, a tak mě požádal, abych mu na Donbas poslal knihu o Machnovi a jeho hnutí. Z ukrajinských politických organizací měl nejblíže k Sociálnímu hnutí (Socialnyj ruch), jehož mítinků se často účastnil. Snažil se také nevynechat akce Kyjevských dnů hrdosti nebo Mezinárodního dne žen, na které chodil sám, ve společnosti přátel nebo s aktivisty Sociálního hnutí.

Jak se dalo očekávat, když začala válka, Žeňa nemohl nečinně přihlížet. Původně plánoval narukovat do teritoriální obrany. Z tohoto plánu však sešlo, když se Žeňa rozhodl vyzvednout své kočky ve Vorzeli a nemohl se vrátit do Kyjeva. Po dvou týdnech okupace byl Žeňa evakuován a okamžitě se vydal do Kropyvnyčského územního náborového střediska, kde mu řekli, že by mohl být užitečnější mimo frontu. Žeňa pak začal hledat způsob, jak se stát válečným zpravodajem. Z plánu stát se za války užitečným novinářem realizoval jeden rozhovor s odstřelovačem o jeho zážitcích a další s antropologem Hughem Gustersonem o jaderných zbraních. Žeňa měl však pocit, že tak přispívá jen velmi málo.

Začátkem listopadu pak Žeňovi zavolali z Kropyvnyčského územního náborového střediska a oznámili mu, že ho potřebují. Šel si okamžitě sbalit věci. Tak se dostal do 77. letecké útočné brigády. Měsíc výcviku v Británii, několik dalších na Ukrajině a koncem února byl vyslán na svou první bojovou misi u Bachmutu. Od svých bratrů ve zbrani dostal přezdívku Vegan, ale kamarádi z jiné čety mu říkali Kinokritik. Žeňa byl střelec-zdravotník a říkal, že se mu dařilo poskytovat první pomoc a zachraňovat životy vojáků. Věřil, že tím plní svou povinnost chránit. Žeňa však nikdy nechoval žádnou nenávist vůči Rusům. Například po smrti Dmitrije Petrova, ruského anarchistického antropologa a dobrovolníka ukrajinských ozbrojených sil, napsal: „Ukrajina zvítězí a Rusko bude svobodné.“ Ve svém posledním telefonátu matce 21. května řekl, že chce, aby války skončily a že nikdo v celém vesmíru by nikdy neměl být zabit na základě národnosti nebo jakéhokoli jiného důvodu.

V našem posledním rozhovoru 17. května mi podrobně popsal svou poslední bojovou misi v Bachmutu. Podělil se také o své plány do budoucna týkající se vydávání komiksů a toho, že se ještě dostane na Vanuatu. Chci věřit, že po smrti se antropologové vracejí do svého oboru a že Žeňa skončil na ostrově Tanna. Vydání Žeňovy komiksové knihy a několika dalších jeho textů se plánuje, když ne letos, tak příští rok.

Zdroj:
https://commons.com.ua/ru/gonzo-antropologiya-yevgeniya-osiyevskogo/

13.7.2023 Jaroslav Kovalčuk

Ze světa Osobnosti