Anarchistická federace

Za nerůst a právo na lenost

Proslov iniciativy Limity jsme my na letošním anarchistickém Prvním máji (+ English version)

Praha

Právě dnes ve svátek práce je vhodné si připomenout, že je to práce v kapitalismu, která rozvrací náš svět. Tak jako dělnická hnutí musela bojovat za osmihodinovou pracovní dobu, nacházíme se ve fázi třídního boje, kdy musíme bojovat za nerůst a právo na lenost, a to nejenom kvůli morální stránce věci, nýbrž pro nic menšího než přežití lidstva.

Veřejná debata o klimatu se během několika dekád posunula: zatímco od 60. let ropné společnosti změny klimatu způsobené fosilními palivy tajily a popíraly, dnes se na webu Shellu dočteme, jak investuje do obnovitelné energie (co se nedozvíme, je, že i za poslední rok investoval miliony dolarů do další těžby ropy a plynu). Zelený kapitalismus nejenomže neřeší sociální problémy, ale především vidíme, že koncept nekonečného růstu s opravdovou udržitelností nemůže jít ruku v ruce. Je to, jako když dobromyslní a štědří „altruističtí miliardáři“ dávají velké a třeba i upřímné almužny chudým, přičemž jejich podnikání způsobuje existenci chudoby a bídy. I kapitalismus s lidskou a rádoby zelenou tváří zabíjí, a my nezapomínáme.

Environmentální rozvrat není věcí budoucí, odehrává se právě teď a jsou to především země globálního Jihu, které jej právě v tento moment pociťují nejvíce. Idea nepřetržitého ekonomického růstu nevraždí přímo: kromě státních totalit, jako je Rusko či Čína, není jeden kapitalistický vůdce, který by nařizoval, koho zavřít do gulagu. Bohatí nesedí u jednoho stolu a nepřemýšlejí, koho dnes popraví. V tom spočívá největší nebezpečí liberalismu, který nám podsouvá iluzi individuální odpovědnosti. Iluzi toho, že nejdřív musíme začít u sebe, přestože je to 1 % nejbohatších, které způsobuje pouhým svým životním stylem více emisí než 50 % nejchudších. Na rozdíl od tohoto 1 % mnozí z nás nemají na výběr. Spoustě pracujících nezbývá než vědomě či nevědomě přispívat ke zkáze světa, protože prekarizovaná práce je pro ně otázkou vlastního přežití či uživení rodiny.

Je nám vtloukáno do hlav, že práce sama o sobě je hodnotnou a úctyhodnou záležitostí. To proto jsou podnikatelé tolik oslavováni: vždyť přece zajisté „tvrdě pracovali“ a i my můžeme přece podnikat a dělat „něco užitečného“. Kdo nepracuje, ten je přece parazitem společnosti, zkrátka špatným a opovrženíhodným člověkem, kterého můžeme s klidným srdcem nechat ležet v příkopě. Možná se trochu slitujeme a dáme mu almužnu, když slíbí, že se tzv. integruje do společnosti – jinými slovy se vrátí do krysího závodu. Paradoxně to však jsou právě lidé, kteří se rozhodnou pracovat méně, kdo oddalují environmentální katastrofu a zachraňují náš svět. Méně pracovat a více lenošit znamená písek v soukolí kapitalismu, neudržitelného růstu a profitu pro nejbohatší, kteří jen pro vlastní zisk drancují planetu. Bez kapitalistické otročiny není žádný ekonomický růst, a tedy žádná environmentální katastrofa!

Limity jsme my dlouhodobě prosazují energetickou demokratizaci. Kolektivní správa energií ale nemá být pouze „nějaké družstvo“, nýbrž předpokládá celou pestrost komunitního života a nehierarchické organizace. Nestačí tak pouze dotovat lidem solární panely, nestačí ani znárodnit energetické firmy, jakkoliv správný krok by to byl. Dokud lidé budou ekonomicky nesvobodní – budou muset prodávat svůj čas na tomto světě, svoji energii i svá těla – výměnou za přežití, bez práva na nicnedělání, nikdy nebudou mít kapacitu na vytváření komunit, které se tomuto útlaku dokáží postavit. Stejně tak dokud lidé nemají prostor a čas pro sdílení a vzájemné učení se a místo toho jsou vzděláváni ve stávajícím školském systému, který všechny primárně socializuje do poslušné, podřízené pozice, tak nikdo nebude vědět, jak takové komunity vlastně tvořit. Pokud se nevymaníme z tohoto začarovaného kruhu, nikdy se nebude jednat o skutečně spravedlivou zelenou transformaci, protože se všichni akorát upracujeme k smrti.

Tohle každopádně nemá být přednáška a i v Limitech o těchto věcech stále diskutujeme – a je to tak v pořádku. Revoluční boj musí být plný experimentování, zkoušení nových věcí a hravosti. I revoluce má být zábava a zahálka! Existuje nespočet možností, jak ukázat odpor, stačí se nebát imaginace a dát volnost kreativnímu myšlení. Obsadit sídlo EPH a zpívat Křetínskýmu, ať kouká platit daně… organizování klimakempu plného přednášek, happeningů i kamarádění se… odpočívání na zablokovaném rypadle či střeše Koksovny… nakonec i zdřímnutí si v cele předběžného zadržení… To vše je pouze vrcholek ledovce rezistence; rezistence, které se může účastnit kdokoliv z nás. Pojďme bořit útlak a u toho se bavit a flákat se!

Environmentální aktivismus je nutností pro přežití lidstva, ale proč u toho nemít srandu a nezdřímnout si? Pojďme tvořit odpor, solidaritu a zábavu, ne kapitál pro nejbohatší! Organizujme se, spojujme se a nezapomínejme na to, že co si nevybojujeme, to nám nikdo nedá!


English version

Today, on Labour Day, it is appropriate to remember that it is labour under capitalism that is disrupting our world. Just as the labour movement had to fight for the eight-hour day, we are in a phase of class struggle where we have to fight for de-growth and the right to be lazy, not just because of the moral side of things, but for nothing less than the survival of humanity.

The public debate on climate has shifted over the past few decades: whereas since the 1960s oil companies have been hiding and denying the climate change caused by fossil fuels, today we read on Shell’s website how it is investing in renewable energy (what we don’t learn is that it has also invested millions of dollars in additional oil and gas production over the past year). Green capitalism not only fails to address social problems, but more importantly we see that the concept of endless growth and true sustainability cannot go hand in hand. It is like well-meaning and generous “altruistic billionaires” giving large and even sincere handouts to the poor, while their businesses are causing poverty and misery themselves. Capitalism, even with human and wannabe green face, kills, and we do not forget.

Environmental disruption is not a thing of the future, it is happening now, and it is primarily the countries of the global South that are feeling it most at this very moment. The idea of continuous economic growth does not kill directly: apart from totalitarian states like Russia and China, there is not a single capitalist leader who orders who is locked up in a gulag. The rich don’t sit around a table and think about who to execute today. That is the greatest danger of liberalism, which gives us the illusion of individual responsibility. The illusion that we have to start with ourselves first, even though it is the richest 1% who cause more emissions by their lifestyle alone than the poorest 50%. Unlike this 1%, many of us have no choice. Many workers have no choice but to contribute, consciously or unconsciously, to the destruction of the world because precarious work is a matter of their own survival or feeding their families.

It is drilled into our heads that work itself is a worthy and respectable cause. This is why entrepreneurs are so celebrated: after all, they have “worked hard” and we too can be entrepreneurs and do “something useful.” Those who do not work are branded as parasites to society, in short, bad and despicable people who can be left to lie in the gutter with a calm heart. Maybe the society will have some mercy and give them a pittance if they promise to integrate into society, in other words, to return to the rat race. Ironically, however, it could be the people, who choose to work less, who are delaying environmental disaster and saving our world. Working less and lazing around more means sand in the gears of capitalism, unsustainable growth and profit for the richest who plunder the planet for their own gain. Without capitalist slavery, there is no economic growth and therefore no environmental catastrophe!

Limity jsme my have long advocated energy democratization. But collective energy governance is not meant to be just “some cooperative” but presupposes a whole diversity of community life and non-hierarchical organization. Thus, it is not enough to subsidize people's solar panels, nor is it enough to expropriate energy companies, however right first step that would be. As long as people are economically unfree – having to sell their time in this world, their energy and their bodies – in exchange for survival, without the right to do nothing, they will never have the capacity to create communities that can resist this oppression. Likewise, as long as people do not have the space and time to share and learn from each other, and are instead educated in the current school system that primarily socializes everyone into a submissive, subservient position, no one will know how to actually create such communities. If we don’t break out of this vicious cycle, there will never be a truly just green transformation because we will all just work ourselves to death.

Anyway, this is not meant to be a lecture, and even in Limity jsme my we are still discussing these things, and that’s fine. Revolutionary struggle needs to be full of experimentation, trying new things and being playful. Even revolution is supposed to be fun and idle! There are countless ways to show resistance, just don’t be afraid of imagination and give free rein to creative thinking. Occupying the EPH headquarters and singing to that billionaire dick Křetínský to pay his taxes... organizing a climate camp full of lectures, happenings and friendship... resting on a blocked excavator or on the roof of the coking Plant... finally, even taking a nap in a pre-trial detention cell... All this is just the tip of the iceberg of resistance, a resistance in which any of us can participate. Let’s break down oppression and have fun while we do it!

Environmental activism is necessary for the survival of humanity, but why not have fun and take a nap? Let’s create resistance, solidarity and fun, not capital for the richest! Let’s organize, let’s unite, and let’s remember that what we don’t fight for, no one will give us!


Verze pro tisk 5.5.2023 LJM

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy