Anarchistická federace

Vzpomínka na pochody žen

Rozhovor s běloruskou anarchistkou, která se v roce 2020 podílela na organizaci ženských pochodů

Bělorusko

Následující rozhovor se Světou, běloruskou anarchistickou aktivistkou, která se podílela na organizaci ženských pochodů v roce 2020, je pokusem znovu upozornit na různé aspekty protestního hnutí a v této nelehké době připomenout, že ženy sehrály v povstání proti Lukašenkovu režimu nesmírně důležitou roli. Rozhovor vyšel u příležitosti Mezinárodního dne žen na webu anarchistické skupiny Pramen.

Můžeš nám na úvod říci něco o sobě? Co jsi dělala před srpnem 2020? Jak ses zapojila do anarchistického hnutí a proč sis ze všech politických táborů vybrala právě ten anarchistický?

To je velmi jednoduché, k anarchismu mě přivedly mé teenagerovské subkultury. Na střední škole jsme se s kamarády seznámili s místními punkery, v jejich komunitě bylo hodně anarchistů a antifašistů. A tak to šlo dál. Nejdřív jsem studovala historii skinheadského hnutí, všechny ty hodnoty o respektu k lidem kolem sebe, nesoudit lidi podle barvy kůže a barvy pasu, pomáhat těm, kteří jsou slabší než ty. V roce 2010 jsem odjela studovat do Minsku a hledala jsem podobnou partu. Měla jsem pocit, že v Minsku to nebylo jako v mém městě, kde byli všichni součástí jedné skupiny. V Minsku byl každý ve své vlastní komunitě: anarchisté, pankáči, hardcore, antifa – a pak, když bylo potřeba, na koncertech nebo mítincích, se všichni potkali a spojili v jeden celek. Tak se stalo, že jsem se hned přidala k anarchistům, což se mi líbilo. Všichni byli idealisté, věřili v lepší svět a spoustu věcí dělali, nejen o nich mluvili. Takže jsem do roku 2020 studovala, pracovala, byla aktivní ve feminismu a anarchismu, stihla jsem si odbýt nějaký čas na pracáku a v létě 2020 jsem se rozhodla, že si potřebuju od toho shonu odpočinout.

Takže v létě 2020 ses rozhodla, že si potřebuješ odpočinout od aktivismu, a výsledkem byly ženské pochody? Účastnila ses protestů i před ženskými pochody?

Ano, rozhodla jsem se, že nikam nepůjdu, protože už jsem to zažila: vyjde pár lidí, všechny nás na 24 hodin zavřou a za pět dní na to všichni zapomenou, kromě ochránců lidských práv. Devátého srpna jsem nikam nešla, ale od desátého srpna jsem se aktivně zapojila do všeho, do čeho jsem jen mohla.

Nevím, jestli jsem věřila, že se nám tentokrát podaří diktátora svrhnout. Chtěla jsem se zapojit do pomoci a protestů, věděla jsem, že bych si nikdy neodpustila, kdybych se nezapojila. Vlastně jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych se nepřidala, když už věci začaly nabývat takových rozměrů. Nešlo o to, že bych nechtěla jít ven, protože jsem věděla, že půjdeme na čtyřiadvacet hodin do vězení, což jsem už zažila a děsilo mě to. Prostě v té životní etapě jsem nějak neměla vůbec žádnou morální sílu, dalo by se říct, že došlo k vyhoření.

Jaká byla tvá reakce na státní násilí v prvních dnech protestů? Jak vznikl nápad zorganizovat pochod žen a jak se rodil formát akce?

Z reakcí si pamatuju jen vztek a bolest, že si nikdo nezaslouží, aby se s ním takhle zacházelo.

Nejprve se skupina nejen aktivistek (nebyly to anarchistické aktivistky) rozhodla natočit „Komarovku“ jako reakci na násilí, a to prostřednictvím chatu v telegramu. Protože tehdejší státní patriarchát nemohl ženy tak otevřeně bít. V Okrestině se určitě odehrávalo peklo pro jakékoli pohlaví. Ale veřejně takhle mlátit ženy s květinami v bílých šatech, to by si „on“ nedovolil. Ženská „Komarovka“ vzbudila vlnu ženských akcí v celé zemi. Telegramový chat o „Komarovce“ byl pro jistotu smazán den po akci, nebo možná ještě dříve. Ale potom následovala vlna chatů o ženských akcích. Bylo několik velkých, tak tři nebo čtyři, a spousta lokálních, malých, do 100 žen. Tehdy mi to přišlo prostě jako dobrý anarcho přístup, všechno bylo hodně horizontální.

Pak jsem se 13. srpna rozhodla vytvořit telegramový kanál GIRLS POWER BELARUS, paralelní k chatům, které jsem vedla. Protože moje anarcho zkušenost mi říkala, že bychom to všechno měli dělat trochu bezpečněji, navzdory pocitu „za chvíli vyhrajeme“ a „co děláme, že je to tak nebezpečné?“.

Takže jsem pomáhala propagovat některé místní ženské akce na chatu a vedla jsem kanál, kde se objevovaly zprávy o protestech žen. Vždycky jsem něco takového moc chtěla vytvořit, protože jsem už měla zkušenosti s kanály na Telegramu a tahle platforma se mi pro takové projekty líbila.

V určitém okamžiku, po několika dnech, jsem si řekla, že musím najít ženy, které dělaly chat Komarovky a celou organizaci. Napsala jsem na kanál, že je hledám. Spojily jsme se a ony mi řekly, že mají nápad na pochody. Navrhla jsem jim, že by bylo fajn, kdybychom na kanálu udělaly oznámení, a že bych jim mohla pomoct s PR.

A tak pochody začaly. Pokud si vzpomínám, byly jako alternativa k tradičním nedělním pochodům. Po Komarovce jsem chtěla ukázat, že ženský hlas neutichá. Komarovka pro mě znamenala, že jsme pochodovaly za ty, kteří v Okrestině hodně trpěli, většinou za muže. Slyšela jsem, že mnohé vyšly za své manžely, bratry, přátele, partnery. A pochodovaly i ženy, které šly samy za sebe.

První pochod byl historický, vyšly velmi různé ženy: feministky, aktivistky, nefeministky i neaktivistky, a všechny spojovala myšlenka ukázat sebe, svůj hlas, své poselství. Bylo to skvělé, ženy podporovaly ženy bez ohledu na jejich názory.

V rámci pochodů jsme měly velmi horizontální organizaci: konzultovaly jsme, otevřeně a upřímně jsme kritizovaly, realizovaly jsme nápady, všechny jsme měly své role a zároveň se těchto rolí chopily další ženy, pokud bylo třeba pomoci. Na tuto dobu vzpomínám ráda, i když jsme si se všemi členkami organizačního týmu nebyly příliš blízké.

Vedení jsme neměly. Pro režim je noční můrou, když neexistuje žádné vedení…

Samoorganizace hrála v celém protestním hnutí nesmírně důležitou roli. Jak se v rámci hnutí přistupovalo k decentralizaci. Už v srpnu 2020 hledalo mnoho lidí nové „vůdce“ protestu. Dělo se totéž v rámci skupiny organizující pochody žen?

Ne, nic takového se vůbec nedělo: ženy při vlastní organizaci nehledaly vůdce ani vůdkyně. Nepamatuji si na to ani na chatech, se kterými jsem jako organizátorka neměla nic společného. Stávalo se, že někdo třeba řekl, že se jí líbí ten a ten člověk jako politik. Ale na organizaci a komunikaci ve skupině to nemělo vůbec žádný vliv.

Převládaly hodnoty: hlas žen, boj proti násilí, přiměřenost.

Nálada se během protestů hodně měnila. Od „vyhrály jsme“ k „musíme být radikálnější“. Někteří se snažili svést neúspěchy na pokojné ženské protesty s tím, že daly příklad tomu, čím se později staly nedělní pochody. Diskutovalo se o tom ve vaší skupině? Jak lidé kritiku vnímali a jak se s ní naložilo?

Řeči, že pokojné pochody žen zabránily radikálnímu osvobození Běloruska, přišly mnohem později než pochody, myslím, že v roce 2022. V té době jsme už nic neorganizovaly a v době pochodů se žádná taková kritika neobjevila.

Osobně si myslím, že nebýt Komarovky, možná by vůbec žádné pochody a další akce nebyly: ani radikální, ani mírné. A pak, chronologicky, došlo k nedělním pochodům a teprve potom k sobotním pochodům žen. Taky mě bolí, že v roce 2020 nebyla diktatura svržena, bolí mě život v exilu, spousty případů mučení a politických vězňů. Ale to není důvod vyčítat někomu, že protestuje špatně. Dělat analýzy a vyvozovat závěry, které by mohly pomoci pro budoucnost, ano.

Ale obecně jsem zvyklá, že žena je vždycky na vině: jak proto, že se účastnila pochodů, tak v opačném případě, že se jich neúčastnila; je na vině už kvůli tomu, že existuje.

Zpočátku byly represe proti ženským pochodům poměrně malé. Postupem času se to změnilo v masové zadržování. Jaká byla reakce na represe v rámci organizátorské skupiny a širší ženské komunity?

Věděly jsme, že k tomu dojde. Jen jsme nevěděly, jak brzy. Na jednom z pochodů ženy přetrhly řetězy fízlů z OMONu a šly, kam chtěly, aniž by poslouchaly jejich pokyny, a nikdo se jich nedotkl. Z jednoho z pochodů jsme získali sérii fotografií žen, které velmi pěkně a s úsměvem kráčely do antonů. Bylo to určitě inspirativní.

Samotnou reakci na represi, abych byla upřímná, si vůbec nepamatuji. Smutek, melancholie, vztek – nějaká taková směs pocitů. Možná si to nepamatuji, protože ve chvíli, kdy si pro mě přišli, se mi podařilo opustit zemi, a to bylo něco, co jsem ve své naivitě nikdy nečekala. Politická emigrace ze země, abych se nedostala do vězení, byla to poslední, na co jsem pomyslela, a jedna z prvních věcí, se kterou jsem se setkala. Marfu Rabkovou uvěznili.

Odešla jsem a propadla těžké melancholii, na chvíli jsem vypadla ze všech chatovacích místností, přijela jsem za svými přáteli do jiné země a týden jsem ležela na jejich pohovce a z očí mi tekly slzy. Nebyl to pláč. A četla jsem zprávy, jak každý den odvádějí na 24 hodin další a další jako zločince. Vzpomínám si na tu nekonečnou bolest, ještě teď, když to říkám, se mi do očí derou slzy. Prožila jsem osobní peklo a prostě zapomněla, co se kolem říkalo.

Přežily po té době nějaké organizační struktury? A jak hodnotíš práci ženského hnutí jako celku v tomto období? Co se povedlo a co ne?

Už nezůstaly žádné organizační struktury v podobě, v jaké existovaly. Ani nejsou třeba. Na druhou stranu, telegramový kanál GPB se stal mediálním projektem, který běží od 13. srpna dodnes. Vedl několik kampaní na pomoc ženám a produkoval mnoho zpráv a prohlášení s feministickou kritikou.

Myslím, že jsme v tomto období velmi dobře spolupracovaly a za krátkou dobu odvedly velký kus práce.

Co bych změnila? Pravděpodobně bych dělala věci v ještě větším měřítku. Ale to mluvím z pohledu zkušeností, které mám teď.

O tom dobrém a také špatném: neměly jsme a nemáme veřejnou tvář, mluvčí, která by mohla více komentovat a ukazovat politické a feministické nebo jen ženské zaujetí a smysluplnost akcí. Takže význam si vykládal každý, jak chtěl.

Jak hodnotíš roli žen během protestů obecně? Co bys vzkázala těm, kteří se neustále snaží napadat ženské pochody, protože byly údajně příliš mírumilovné a podobně?

Rozhodně se ženské protesty v Bělorusku zapsaly do historie. Podle mého názoru dokázaly ženské protesty prodloužit protesty v ulicích. Jak už jsem řekla, ženy nemohly být zpočátku tak veřejně bity nebo zatýkány, a zatímco se rozhodovalo, co s ženskými pochody a jak je potlačit, ženy vyšly do ulic. Ženy měly právo vyjádřit se, jak chtěly, ať pokojně nebo agresivně. Dělaly to různými způsoby, nikdo jim nediktoval pravidla hry. Vzpomněla jsem si na citát jedné své kolegyně: „Organizování ženských pochodů je solidarita běloruských žen, je to odpor zdola, který není řízen a kontrolován ani některými ženami, ani běloruskými úřady.“

Pochody žen dokázaly sjednotit ženy, různé ženy, všechny ty, které chápou, že patriarchát není abstraktní pojem, ale realita, kterou zažíváme. Ženy tvořily velkou část masových shromáždění a protestů a jejich hlasům a myšlenkám všichni naslouchali, všichni museli naslouchat.

Pochody žen mně osobně ukázaly, že máme spoustu žen, které sdílejí feministické hodnoty, ale zatím si neříkají feministky, a to je také důležitý začátek pro změnu.

Poslední otázka nebude jednoduchá. Proč se podle tebe nepodařilo režim v roce 2020 svrhnout?

Pořád si v hlavě třídím různé odpovědi a nemůžu se upnout na jednu konkrétní věc. Možná proto, že se celá země vzbouřila poprvé a chyběly jí zkušenosti. Možná proto, že mnoho lidí, kteří byli proti režimu, nevyšlo do ulic. Možná proto, že máme v zemi spoustu zasraných policajtů. Ať tak či onak, ještě není konec.


Zdroj:
https://pramen.io/ru/2023/03/intervyu-s-belaruskoj-anarhistkoj-uchastvovavshej-v-organizatsii-zhenskih-marshej/


V prosinci 2020 vydalo Nakladatelství Anarchistické federace kapesní knihu Statě o revoluci (česky o událostech v Bělorusku), která je složena z textů našeho kamaráda Maxe Ščura. Texty vznikly v červnu až září 2020 v bezprostřední reakci na vývoj v Bělorusku a jsou poznamenané emoční stopou tamních událostí. Vřele doporučujeme. Možno objednat v Roleta39.


Verze pro tisk 16.4.2023 Zahraniční sekretariát AF

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy