Bez radikální systémové změny nikdy neuhneme z dálnice vedoucí k mnohavrstevné katastrofě.

Temné časy. Globální kolaps ekosystémů, šesté masové vymírání, celosvětový nedostatek potravin vedoucí k sociálnímu kolapsu, největší hrozba, jaké kdy lidstvo čelilo. Vskutku temná doba. Ale kdyby to bylo tak zlé, kdyby to všechno byla pravda, kdyby svět skutečně umíral, lidé by s tím už skutečně něco dělali. Nebo ne?

No, ukazuje se, že vzájemně propojené globální ekologické krize, kterým čelíme, nejsou snadno řešitelné problémy. Například změnu klimatu označují političtí analytici za „superhnusný problém“. „Superhnusný“ může znít jako superlativ z prostředí rave kultury 90. let, ale ve skutečnosti se snaží popsat problémy, které jsou komplexní, mají více příčin, zahrnují změnu chování, ale jsou také naléhavé a neexistuje žádný centrální orgán, který by byl schopen je řešit. Ve skutečnosti to však ukazuje na to, že je třeba věci zásadně změnit. Změna klimatu není politický problém. Drobné úpravy, konference a technologické úpravy prostě nepomohou. Vyžaduje to radikální systémovou změnu.

Systémová změna může znít poněkud vágně, takže buďme trochu konkrétnější. Musíme bezpodmínečně ukončit kapitalismus, dominantní ekonomický systém na planetě. Aby ekonomika v kapitalistickém systému přežila, musí neustále růst, a navzdory tomu, co říkají miliardářští egomaniaci a vesmírní fantasté, to nevyhnutelně znamená větší spotřebu zdrojů, větší emise uhlíku, větší ničení přírody. De-coupling je myšlenka, že hospodářský růst lze oddělit, „odloučit“, od spotřeby zdrojů a poškozování životního prostředí. Ale je to jako mít koláč a zároveň ho sníst. Znovu a znovu se ukazuje, že je to falešná naděje, kterou propagují ti, kteří z udržování současného systému profitují (a nechtějí jen svůj koláč, chtějí i ten váš!). Ve skutečnosti kapitalismus prostě není slučitelný s udržením systémů zachování života na planetě.

Kapitalismus je každopádně jen krutá a únavná záminka pro ekonomický systém, který vykořisťuje mnohé ve prospěch několika málo lidí a je založen na bizarních zastaralých mýtech. Kupříkladu „psychologický egoismus“ je myšlenka, že veškerá lidská činnost je vedena sobeckými motivy, že jediný důvod, proč byste někomu pomáhali nebo vůbec něco dělali, je ten, že to nakonec přinese prospěch vám. V jistém smyslu jde o jednoduché řešení složitého a fascinujícího problému, co pohání lidské chování. Ale to prostě není pravda. Altruismus a spolupráce neexistují jen v lidských vztazích, ale jsou ve skutečnosti základem evolučních teorií, které byly zneužity k ospravedlnění sobeckého individualismu. „Maximalizace racionálního užitku“ přebírá tyto myšlenky konečné sobecké motivace a používá je jako základ ekonomie. Tvrdí, že každý z nás jedná racionálně a vždy se snaží maximalizovat své vlastní bohatství. Opět se však mnohokrát prokázalo, že tak lidé ve skutečnosti nejednají. Chcete-li se o těchto myšlenkách a o tom, jak byly vyvráceny, dozvědět více, neváhejte si je vyhledat.

To, co tyto koncepty ve skutečnosti představují, je myšlenka, že lidé jsou v podstatě sobečtí parchanti. Jejich zastánci tvrdí, že jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se společnost zhroutila do scénáře typu Pána much a vrátila se do doby kamenné, je využít naše sobecké pudy pro kolektivní dobro. Pokud vám to nezní úplně logicky, je to proto, že je to úplně na hlavu! Ale šíření a udržování těchto temných mýtů umožňuje bohatým a mocným zůstat na vrcholu. Abychom byli spravedliví, musíme konstatovat, že odvedli docela dobrou práci. Tím, že nás utvrzují v misantropii, tedy v tom, že lidé jsou od přírody špatní, brání nám uvěřit v možnost změny.

Ok, kapitalismus musí jít do hajzlu, ale „jaká je alternativa?“ Slyším, jak se ptáte. Žádná alternativa neexistuje! Nebo alespoň taková je odpověď, kterou obvykle obdržíte. Jako by kapitalismus byl konečným, optimálním způsobem uspořádání společnosti, takzvaným „koncem dějin“. Je pravda, že kapitalismus má silnou moc nad našimi kolektivními představami, svět mimo něj se někdy zdá být jako výplod fantazie. Vystihuje to termín „kapitalistický realismus“ – myšlenka, že kapitalismus nám brání představit si jakoukoli alternativu. Kapitalismus je však sám o sobě pohádka, i když obzvlášť ponurá, temná a poněkud depresivní. Přeskočíme-li k jinému metaforickému žánru, zdá se, že jsme zakořeněni v jakémsi zombie kapitalismu: Nikdo v něj nevěří, už není skutečně živý, ale přesto se potácí dál a odmítá zemřít.

Ačkoli si to lze jen těžko představit, věci se mohou změnit. Vždyť v minulosti došlo k mnoha obrovským, zdánlivě nepředstavitelným změnám. Vypůjčím si moudrost Ursuly Le Guinové:

„Žijeme v kapitalismu. Jeho moc se zdá být nevyhnutelná. Stejně jako božské právo králů. Každé lidské moci se mohou lidé postavit na odpor a změnit ji.“

Ale pokud by vám to nestačilo, není to jen kapitalismus, který musí zmizet. Musíme zásadně změnit i způsob, jakým se vztahujeme ke zbytku přírody a jak s ní komunikujeme. A tím „my“ nemyslím jen mě a vás, člověka, který píše, a člověka, který čte tento článek. Myslím tím lidi, homo sapiens, celý živočišný druh (nebo alespoň dostatečný počet z nás, kteří společně přemýšlejí, usilují a jednají). Tuším, co si myslíte: lidé nemají zrovna nejlepší výsledky v tom, jak se dát dohromady. Jednali lidé vůbec někdy skutečně společně, kolektivně, cíleně jako druh? Kdoví? Ale možná je nejvyšší čas, abychom to udělali. A jaká to nádherná, lákavá myšlenka: že společně můžeme rozhodnout o našem směřování, zvážit a promyslet naše přesvědčení a touhy a podle toho utvářet budoucnost.

Je pravda, že jsme tu ještě nikdy nebyli, jsme na neprobádaném území. Pokud nevíme, co se skrývá v temnotě před námi, jak najdeme cestu? „Kdybys jen znal sílu Temné strany…,“ jak někdo kdysi dávno kdesi daleko pravil. Neměli bychom se temnoty bát, měli bychom ji přijmout. Ve tmě se skrývá tajemství, možnosti a krása neznámého. Samozřejmě se musíme poučit z historie a nedělat stejné chyby, ale budoucnost je neznámá, dokonce nepoznatelná. Snad jediné, co o světě, který zdědí budoucí generace, víme s určitou mírou jistoty, je, že tak či onak se věci změní a změna bude obrovská, bezprecedentní. Fantazie katastrofistů, ultrarychlý posthumánní virtuální nesmysl, nebo možná něco jiného, něco úžasného. Je to na nás.

Svět, který my, snílci, hledáme, není dokonalý, nic takového neexistuje. Utopie mohou být vizemi, které nás mají inspirovat, ale nikdy ne realitou. Přesto si možná můžeme říct pár věcí o tom, po čem toužíme a po čem ne. Nechceme miliardáře. Chceme zdravotní péči, bydlení, vzdělání a jídlo pro všechny. Nechceme tovární velkochovy. Chceme, aby lidé žili v harmonických vztazích se svým okolím. Nechceme megajachty, megalomanské domy ani megalomany. Chceme hudbu, tanec, hru a dobrodružství. Nechceme finanční deriváty obchodníků s budoucností. Chceme svobodu dýchat, žasnout a kolektivně poznávat sebe i svět kolem nás.

Jak se destabilizují životní systémy na Zemi, zdá se, že i lidský sociální svět vstupuje do nové fáze, která se vyznačuje dramatickými globálními událostmi, trhlinami a novými formacemi, které se objevují při rozpadu starých struktur. Místo abychom podléhali misantropickým mýtům a sebenaplňujícím se proroctvím zkázy, musíme věřit v náš potenciál jako druhu, mít odvahu vstoupit do temnoty.

„Nechat otevřené dveře do neznáma, dveře do tmy. Odtud pocházejí ty nejdůležitější věci, odtud jste sami přišli a tam se vydáte.“ – Rebecca Solnitová, Průvodce ztrácením se

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2023/01/11/welcome-the-darkness/

22.4.2023 C (člověk-anarchista)

Teorie