Italský anarchista drží od 20. října hladovku na protest proti věznění na samotce. Na znamení solidarity se k němu připojili další vězni.

22 hodin denně pohyb omezený na pouhých několik metrů čtverečních, přičemž venku jsou povoleny jen dvě hodiny. Téměř nulové kontakty s vnějším světem: maximálně jedna hodinová návštěva měsíčně přes separační sklo a interkom. Zákaz přijímání jakýchkoli věcí s výjimkou oblečení, přísná kontrola korespondence a její systematické zabavování. K tomu všemu zákaz účasti na jakékoli vězeňské činnosti, kolektivní či individuální, a úplné vyloučení z jakéhokoli rehabilitačního nebo resocializačního programu.

Alfredo Cospito, povstalecký anarchista, který je ve vězení od roku 2014, žije již téměř sedm měsíců v režimu 41-bis, což je „vězení ve vězení“. Tento režim je určen k boji proti mafii, ale stále častěji se uplatňuje na vězně obviněné z politických trestných činů.

Alfredo zahájil 20. října hladovku na protest proti tomu, co mnoho hlasů – zevnitř i vně státních institucí – označuje za reálné legální mučení. Alfredo již zhubl více než 20 kilogramů [údaj k 30. listopadu, kdy vyšel tento článek od Pedra Castrilla] a jeho zdravotní stav je stále horší.

Režim 41-bis: od mafie k anarchistickému hnutí

Podmínky, v nichž Alfredo Cospito v současné době žije, jsou stanoveny v článku 41-bis italského trestního zákoníku, který byl narychlo schválen v souvislosti s mafiánskými masakry spáchanými v roce 1992. Dne 23. května toho roku vybuchlo více než 500 kg trhaviny na dálnici A-29 na okraji metropolitní oblasti Palerma. Byl usmrcen soudce Giovanni Falcone, jeho žena a tři policisté. O několik týdnů později, 19. července, vybuchla další bomba na ulici Via D’Amelio ve stejném městě. Při této příležitosti přišel o život soudce Paolo Borsellino a pět jeho bodyguardů.

Následujícího dne podepsal socialista Carlo Martelli, tehdejší ministr spravedlnosti, dekret zavádějící nová omezení vězeňského režimu pro 37 vězňů obviněných ze zločinů spojených s mafií. Tento dokument představoval odblokování toho, co se později stalo režimem 41-bis: série pravidel prosazovaných několik měsíců předtím samotným Falconem, která do té doby nevstoupila v platnost kvůli vnitřní diskusi o její extrémní přísnosti a dokonce pochybné ústavnosti; diskusi, která neskončila ani dnes a která se v posledních měsících znovu rozhořela.

Na papíře je cílem režimu 41-bis zabránit šíření příkazů a jiných typů komunikace nebo zpráv mezi zločinci, kteří jsou ve vězení, a vnějším světem. Na druhou stranu byl tento vězeňský režim několikrát – explicitně – použit k vynucení přiznání mafiánských vězňů, což si mnozí vykládají jako tiché uznání praxe mučení ze strany státních orgánů.

Příběh Alfreda Cospita

Alfredo byl v roce 2014 poprvé odsouzen k deseti letům a osmi měsícům vězení za to, že o dva roky dříve postřelil do nohy Roberta Adinolfiho, což je metoda zastrašování, která se v Itálii ujala v násilných 70. letech 20. století. K tomuto útoku na generálního ředitele společnosti Ansaldo Nucleare, která se po protijaderném referendu v roce 1987 stala vývozcem jaderných elektráren, se tehdy přihlásila buňka Neformální anarchistické federace – Mezinárodní revoluční fronty (FAI-FRI), málo známé povstalecké organizace, která o sobě tvrdila, že je založena na vzájemné podpoře mezi malými buňkami či spřízněnými skupinami. [Označení FAI (stejnou zkratku používá Italská anarchistická federace) v souvislosti s tímto případem vzbudilo v anarchistickém hnutí značnou nelibost – viz článek Není FAI jako FAI.] Navzdory jejímu deklarovanému horizontálnímu charakteru – „bez autoritářských, sdružovacích a byrokratických mechanismů“ – považoval soud Alfreda za „vůdce a organizátora sdružení s teroristickými cíli“.

Závěr policejní operace Scripta Manent doplnil Alfredovo obvinění o další skutek: výbuch, k němuž došlo v roce 2006 ve škole pro kadety karabiniérů ve Fossanu nedaleko Turína, aniž by způsobil smrt nebo zranění. Po jeho druhém odsouzení k dvaceti letům vězení za „masakr proti veřejné bezpečnosti“ kasační soud později obvinění překvalifikoval a učinil z něj „masakr proti bezpečnosti státu“, což je trestný čin, za který se ukládá doživotí bez možnosti jakéhokoli zkrácení trestu odnětí svobody, a to i v případě, že neexistuje žádná oběť.

Po více než devíti letech ve věznění byl Alfredo zařazen do režimu 41-bis. Tehdejší ministryně spravedlnosti Draghiho vlády Marta Cartabiová, jež byla v konečném důsledku odpovědná za toto zařazení, po dohodě s generálním prokurátorem pro boj proti mafii a terorismu tvrdila, že Cospito „[mohl] udržovat kontakty s představiteli podvratné organizace, k níž patřil, a kteří byli stále na svobodě,“ a že – podle dekretu podepsaného ministryní – „[uvedené] podvratné sdružení […] stále působí a pravděpodobně se věnuje páchání závažné trestné činnosti“. Podotkněme, že Alfredovy kontakty s vnějším světem spočívaly především v osobních dopisech a článcích, které byly zveřejňovány na různých internetových stránkách.

Právní obrana a solidarita

V prosinci má Římský kontrolní soud reagovat na podnět Alfredových právníků, kteří žádají, aby byl vrácen do běžného vězeňského režimu. Konečné rozhodnutí bude záviset na současném ministru spravedlnosti Carlu Nordiovi, který od nástupu vlády fašistky Meloniové pracuje opačným směrem, tedy k větší přísnosti trestů pro vězně. Alfredova obhajoba se domnívá, že ministryně Cartabiová se mýlila, když tvrdila, že její klient udržoval kontakty s Neformální anarchistickou federací, a to jednoduše proto, že „tato organizace již neexistuje, nebo možná ani nikdy neexistovala“. Kromě toho Alfredova obhajoba opakovaně kritizovala fakt, že trestný čin, z něhož je obviněn, „nebyl uplatněn ani vůči pachatelům útoků, které ukončily životy soudců Giovanniho Falconeho a Paola Borsellina“.

Na rozdíl od pomalosti státní justice na sebe projevy solidarity s Alfredem nenechaly dlouho čekat. Jen několik dní poté, co Alfredo zahájil hladovku, ho následoval Juan Antonio Sorroche Fernández, anarchistický militant španělského původu, odsouzený k 28 letům vězení a k pokutě 30 000 eur odškodného poté, co byl obviněn z útoku na regionální sídlo ultrapravicové Ligy severu v srpnu 2018, aniž by způsobil někomu zranění. Přesně po měsíci, 25. listopadu, Juan hladovku přerušil. Následně zahájili hladovku – jedinou formu nenásilného protestu pro ty, kteří se ocitli ve vězení – v solidaritě s Alfredem Cospitem další dva anarchističtí vězni: 27. října Ivan Alocco, vězněný ve francouzském vězení, a Anna Beniaminová, vězněná v římské věznici Rebibbia.

Různé skupiny a kolektivy – nejen anarchistické – v Itálii i v mnoha dalších zemích již několik měsíců vyjadřují solidaritu s Alfredem Cospitem a odsuzují režim, kterému je vystaven. V Itálii se zejména v posledních týdnech rozmohly akce a gesta nesouhlasu: desítky demonstrací, přerušování bohoslužeb a představení ve velkých divadlech, útoky na sídla a sklady velkých firem a vládních stran, zveřejňování prohlášení a informací o kauze. Více než 200 trestních právníků a právniček podepsalo prohlášení, v němž odsoudili absurditu Alfredovy situace z hlediska soudnictví. Byla dokonce svolána parlamentní komise k tomuto tématu, která však zatím nedospěla k žádnému závěru.

[Poznámka: Není nutné souhlasit s činy, které někteří povstalečtí anarchisté provádějí, je ale třeba se za ně solidárně postavit v případě, že se na nich stát dál mstí i v situaci jejich dlouholetého uvěznění.]

Zdroj:
https://www.elsaltodiario.com/a-la-sombra/huelgas-hambre-regimen-aislamiento-preso-anarquista-alfredo-cospito-italia

9.12.2022 Zahraniční sekretariát AF

Represe Ze světa