Rozhovor s tvůrci dokumentárního filmu o každodenním životě v revoluční Rojavě

V roce 2019 se štáb zkušených dokumentaristů vydal do Autonomní správy severní a východní Sýrie (AANES), obecně známé jako Rojava. Kamery sledovaly Janet Biehlovou, jak se seznamuje s rolí, kterou v kurdském revolučním hnutí v regionu sehrály myšlenky jejího zesnulého partnera Murraye Bookchina.

Takto natočený dokumentární film s názvem Road to Rojava (Cesta do Rojavy) se nyní dostává do závěrečné fáze výroby. Tým žádá o pomoc s dokončením crowdfundingu a finalizací filmu.

Přinášíme překlad rozhovoru s režiséry Dannym Mitchellem a Rossem Domoneym, který se zabývá jejich zkušenostmi s natáčením dokumentu. Dvojice se seznámila na promítání filmu The Accidental Anarchist a uvědomila si, že má společnou vizi zdokumentovat každodenní život v Rojavě.

Co vás dva motivovalo k natočení tohoto dokumentu?

DM: O revoluci v Rojavě se zajímám od doby, kdy jsem se o ní kolem roku 2014 poprvé doslechl. Chtěl jsem jako filmař prozkoumat, co se tam děje, a jít za titulky zpráv, protože v té době se většina zpráv zaměřovala především na boje s ISIS a o politickém projektu, který se v Rojavě rozvíjí, se téměř nic nepsalo. Zkoušel jsem různé způsoby přístupu k příběhu, ale nic se nerealizovalo. Avšak slyšel jsem mluvit Janet na různých konferencích a její příběh mě zaujal. Zajímalo mě její spojení s Murrayem Bookchinem a to, jak Abdullah Öcalan použil některé Bookchinovy revoluční myšlenky jako součást politického rámce revoluce v Rojavě. Napadlo mě, že by to mohl být dobrý způsob, jak příběh uchopit a přiblížit ho tak širšímu publiku.

RD: O politiku v Sýrii jsem se zajímal od počátku povstání proti autoritářskému režimu Bašára Asada v roce 2011. Nebylo pro mě snadné vydat se uprostřed konfliktu do různých částí Sýrie, nejsem frontový válečný reportér. Politika severní a východní Sýrie, kde se odehrála rojavská revoluce, mě obzvlášť zajímala a díky správným kontaktům byla dostupnější. V minulosti jsem se tam pokoušel dvakrát vypravit, ale situace byla příliš nebezpečná, takže se cesty neuskutečnily. Chtěl jsem s fotoaparátem prozkoumat radikální demokratický experiment, který se odehrával uprostřed válečného popela. Zajímala mě politika ekologa Murraye Bookchina, a tak jsem měl velký zájem poznat tamní život od lidí, co tam žijí. Chtěl jsem s nimi strávit nějaký čas a najít způsob, jak využít proces natáčení filmu k tomu, abych jejich příběhy po filmové stránce co nejlépe zhodnotil. Chtěl jsem jít dál než k plakátovým obrazům, které si někteří západní levičáci představují pod pojmem revoluce v Rojavě. Viděli jsme spoustu lidí, kteří opakovaně sdíleli obrázky žen se samopaly, jak bojují proti ISIS. Vypovídá to samozřejmě o úžasné odvaze (a některé z těchto obrazů jsme zachytili i v našem filmu). Já jsem však chtěl využít natáčení filmu k tomu, abych šel dál a prozkoumal různé vrstvy revoluční společnosti v Rojavě.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Janet Biehlovou?

DM: O kontaktování Janet jsem uvažoval už delší dobu, a pak Turecko napadlo Afrín v Rojavě a pocit vyprávět tento příběh byl najednou mnohem naléhavější. Budoucnost regionu byla velmi nejistá. S Rossem jsem se seznámil během promítání na filmovém festivalu v Sheffieldu a rozhodli jsme se spojit a udělat projekt společně. Kontaktoval jsem Janet a ona se mi okamžitě ozvala, že je pro. O pět měsíců později jsme se s Rossem setkali v Iráku, abychom odcestovali do Rojavy a začali dokument natáčet.

Jaká byla reakce místních a vaše přijetí coby západního filmového týmu?

DM: Reakce byly povětšinou velmi pozitivní. Přítomnost Janet nám určitě otevírala dveře. S pomocí našich úžasných prostředníků – Ossamy a Hesena – a dalších místních kontaktů, které jsme získali během příprav na cestu, jsme se mohli setkat s řadou lidí zapojených do rojavské revoluce. Jelikož jsme se setkávali především s pozitivními ohlasy na různé revoluční struktury, chtěli jsme najít i určitou míru kritiky, protože jsme považovali za důležité zahrnout obě strany, a tak jsme dělali náhodné rozhovory na ulici a ptali se lidí, co si o revoluci myslí. Většinou s námi chtěli mluvit a byli velmi pozitivní, ale někteří s námi mluvit nechtěli.

RD: Řekl bych, že v 95 procentech případů jsme byli přijati s otevřenou náručí. Lidé s námi vždy velmi rádi mluvili. Panovala tam vřelá atmosféra, kdy jsme byli mnohokrát pozváni na úžasná jídla přímo do rodin. Také nám bylo nabídnuto hojné množství sladkého čaje. Samozřejmě se dovíme velmi málo, když tam jedeme natáčet jen na měsíc. Poodhalili jsme pouze povrch složitosti multietnické společnosti, která se vzpamatovávala z traumatu občanské války. Navíc za rohem byla také hrozba nových válek. Mít tam Janet s jejím osobním napojením na Murraye Bookchina bylo velmi užitečné pro získání přístupu k lidem, kteří byli napojeni na revoluční společnost na severu a východě Sýrie. A jak už to u dokumentárních filmů bývá, zejména u projektů odehrávajících se v neznámých zemích, jsou neopěvovanými hrdiny procesu vzniku filmu prostředníci.

Danny, jakou kritiku jsi slyšel od lidí v ulicích?

DM: Někteří lidé, se kterými jsme na ulici mluvili, revoluci tak úplně nepodporovali. Dělali jsme rozhovor s matkou a dcerou a matka byla vděčná za úroveň bezpečnosti od revoluce, ale měla pocit, že některé příležitosti, které existovaly před válkou, už nejsou k dispozici. Její dcera plánovala odjet do Aleppa, aby se vyučila lékárnicí, ale to už nebylo možné. Jiní lidé, s nimiž jsme hovořili, však říkali, že v celé Rojavě je více příležitostí a lidé se do regionu stěhují. Další osoba, se kterou jsme hovořili, vysvětlovala, že kvůli špatné kvalitě ovzduší jsou lidé nemocní a v důsledku toho se u více lidí objevuje rakovina. V některých částech Rojavy byl zjevný problém se znečištěním způsobeným nedostatkem infrastruktury; ropu mohou rafinovat pouze velmi jednoduchým způsobem, který ale větší měrou znečišťuje životní prostředí. Mluvili jsme s některými muži, kteří vyjádřili respekt k ženskému hnutí v Rojavě, ale přestože s mnoha aspekty souhlasili, měli někteří pocit, že posílení postavení žen pokročilo příliš daleko a příliš rychle a začíná být problém s některými místními tradicemi a zvyky. Bylo však poměrně těžké takovou kritiku vypátrat, protože většina lidí, s nimiž jsme hovořili, revoluci podporovala.

A Rossi, zdálo se ti, že je někdo překvapen, že jste tam točili dokument, nebo si většina uvědomovala globální význam toho, co se děje?

RD: Na většině míst severní a východní Sýrie jsme byli při natáčení tohoto snímku vítaní. Když jsme však natáčeli v Rakce, což je oblast obývaná převážně sunnitskými Araby, panovalo tam určité napětí. Nebylo namířeno proti nám, ale bylo z něj cítit znepokojení z nedávného osvobození. Ukazuje to také křehkost míru po občanské válce. Rakku osvobodily od nadvlády ISIS Syrské demokratické síly (SDF). SDF byly směsicí arabských, kurdských a asyrsko-syrských sil. Přibližně 60 % SDF tvořily kurdské síly. Při osvobození Rakky vyvěsily SDF na hlavním náměstí velkou vlajku vězněného vůdce Abdullaha Öcalana. Dovedu si představit, že v regionu většinově obývaného sunnity nebyla tato akce všemi zcela vítána. Mimo Sýrii nás při natáčení dokumentu samozřejmě podporovalo mnoho přátel. I v syrské diaspoře nalezl tento dokument podporu. Nicméně, a je to pochopitelné, ne všichni podporovali boj v Rojavě. Celá Sýrie byla pohlcena válkou a po celé zemi probíhala řada revolucí. Miliony Syřanů stále bojují za sociální spravedlnost a za informace o tom, kde se nacházejí jejich blízcí. Nelze zapomínat, že povstání v Sýrii začala proti totalitnímu režimu Bašára Asada. Jeho režim brutálně zabil statisíce Syřanů, aby mohl zůstat u moci. Další tisíce lidí zmizely v mučírnách. Západní levice se vrhla na revoluci v Rojavě jako na baštu naděje uprostřed válečného popela. V posledním desetiletí se po celé Sýrii pohybovaly miliony revolucionářů, kteří riskovali život při nepředstavitelně statečných činech. Dělo se tak jak v rámci rojavské revoluce, tak i mimo ni.

Viděli jste, jak se revoluční politika, kterou je Rojava proslulá, projevuje v každodenním životě?

DM: Byli jsme si vědomi, že vzhledem k povaze našeho projektu se naše cesta bude z velké části zaměřovat na lidi a místa, spojené s revolučními aspekty společnosti, a že to nemusí představovat život v celém regionu. Nicméně ano, viděli jsme, že se revoluční politika odehrává různými způsoby. Navštívili jsme sousedská shromáždění, kde se diskutovalo o místních problémech. Ty sahaly od obrany až po duševní zdraví obyvatel po válce. Navštívili jsme ženské akademie, kde se vyučovala ženská práva a představy o demokracii, a zasedání ženské rady, kde se scházely ženy z celé Rojavy, aby diskutovaly o budoucnosti ženského hnutí v regionu. Mnoho žen, se kterými jsme se setkali, hovořilo o tom, že po revoluci získaly větší sebevědomí. Některé říkaly, že mají pocit, že rovnost žen a mužů pokročila natolik, že se to už nikdy nemůže vrátit do stavu před revolucí.

RD: Na to je těžké odpovědět, protože jsme přijeli na místo, kde jsme nikdy předtím nebyli, a byli jsme vystaveni ohromujícímu koktejlu pocitů, vjemů a zážitků. S našimi řidiči jsme projížděli mezi regiony a přes Janet zkoumali různé prvky venkovské i městské Rojavy a její politiky. Z našeho autorádia hrála revoluční kurdská hudba. Někdy jsme se ocitli v zácpě na pohřbu nedávno padlého bojovníka. V Qamishli bylo mezi převážně Kurdy ovládaným městem stále několik kontrolních stanovišť syrského režimu. Pokud jste špatně odbočili a udělali to bez toho, aby vám kryl záda nějaký prostředník, mohli jste se rázem ocitnout v letadle do Damašku na cestě do režimního vězení. V jiných částech města fungovaly komuny nebo shromáždění vedená ženami, která se zabývala hrozbou domácího násilí. V Kobanî jsme navštívili smírčí výbor, kde lidé mohou diskutovat o tom, jak řešit kriminální činy, aniž by museli jít k oficiálnímu státnímu soudu. Mnohé z těchto případů byly vyřešeny prostřednictvím procesu komunitního usmíření.

Danny, můžeš blíž popsat komunitní shromáždění, která jsi viděl, včetně těch, která se zabývají duševním zdravím?

DM: Zúčastnili jsme se setkání sousedské rady, kde se diskutovalo o různých otázkách. Jedna osoba zdůraznila potřebu více se zaměřit na otázky duševního zdraví, protože se to po válce týká mnoha lidí. Zjistili jsme také, že byl kladen důraz na řešení domácího násilí a dalších otázek sociální péče. Setkali jsme se s organizací Sara, která podporuje ženy postižené domácím násilím a pořádá setkání v komunitě s cílem zvýšit povědomí o těchto otázkách. Jinwar je vesnice pro ženy vedená ženami, která poskytuje bezpečný prostor ženám, které utíkají před domácím násilím. Pořádají pravidelná setkání, kde se vzdělávají a posilují a diskutují o otázkách, jako je patriarchát.

Rossi, s ohledem na to, co jsi řekl dříve, že jsi se dlouhodobě zajímal o politickou situaci v Sýrii, řekl bys, že realita během tvého pobytu v Rojavě odpovídala představám, které jsi měl před cestou?

RD: Snažil jsem se nevytvářet si představy o tom, jaké to tam bude, jen na základě mých předchozích znalostí regionu. O tom, co se tam děje, toho vím opravdu velmi málo. Jediné, co vím, je z rozhovorů se syrskou diasporou nebo z četby a sledování filmů. Jak jsem již zmínil, můj zájem o syrskou politickou situaci přesahoval revoluci v Rojavě. Pobyt v severní a východní Sýrii a vřelé přijetí syrskou kulturou vyvolávaly přinejmenším pokoru. Myslím, že víc než cokoli jiného jsem se snažil být ve svém pozorování tichý a vstřebávat zkušenosti empatickým způsobem. Hodně jsem si zapisoval do deníku, abych zpracoval informace, kterými jsem byl obklopen.

Jaké zkušenosti jste si odnesli z práce s Janet Biehlovou a s čím jste se z Rojavy vraceli domů?

DM: Cítili jsme úlevu, že ačkoli je situace ve Spojeném království pro mnoho lidí obtížná, nejsme obklopeni hrozbami naší bezpečnosti. Neřadím se k žádné konkrétní politické ideologii, ale od doby, kdy jsem odjel do Rojavy a dozvěděl se o tamní revoluci, jsou mi jejich politické myšlenky mnohem sympatičtější. S Janet bylo skvělé pracovat a byla pro mě skutečnou inspirací. Je v ní velké odhodlání a silná pracovní morálka a jsem vděčný, že jsem s ní mohl strávit měsíc během této cesty.

RD: Naučil jsem se být trpělivější, a pokud mám ve svém životě nějaký problém, vím, že se mám uklidnit a uvědomit si, že jsou na světě místa, kde lidé dělají obrovské věci v boji za svobodu. Ve Spojeném království je samozřejmě mnoho lidí, kteří jsou aktivní, ale naše zkušenost není utvářena válkou. V rámci mnoha sociálních hnutí ve Spojeném království existuje velký smysl pro komunitu a solidaritu. Cesta do míst, jako je Rojava, upevňuje význam těchto sítí a to, jak bychom je měli uplatňovat v každodenním životě. Zkušenosti, které jsem získal v severní a východní Sýrii, nám dávají jasně najevo, co už víme. Svět potřebuje skoncovat s kariéristy, kteří nás vedou do katastrofy.

Ovlivnila film Road to Rojava vaše zkušenost s natáčením jiných dokumentů?

DM: Řekl bych, že můj zájem o revoluční hnutí ovlivnil všechny mé předchozí projekty a že jsem se při natáčení dvou předchozích filmů hodně naučil. Můj první film Reykjavik Rising byl o „revoluci hrnců a pánví“ na Islandu a druhý – Listen To My Song – byl o osobní cestě někoho z kolumbijských FARC. Tento film je v mnoha ohledech kombinací obou, protože je o osobní cestě někoho, kdo zkoumá revoluční hnutí. Moje placená práce je v oblasti duševního zdraví a mám to štěstí, že si mohu vybírat filmové projekty, které jsou mou vášní. Jejich nevýhodou je, že nevydělají žádné peníze, natož aby se zaplatily, a jejich dokončení trvá roky. Jsem však velmi vděčný, že mohu dělat to, co dělám. Pracovat na nezávislých filmech sám je obrovská výzva a spolurežírovat tento film s Rossem byla skvělá zkušenost a hodně mě naučila – někdy jsme měli odlišné pohledy, ale setkání uprostřed bylo pro projekt velmi přínosné.

RD: Před Rojavou jsem strávil roky natáčením krátkých dokumentů a videožurnalistiky v Aténách o ekonomické krizi a utrpení, které MMF a EU rozpoutaly v Řecku. Tato videotvorba se také zabývala tím, jak se v době krize změnil veřejný prostor a jak byly Atény a jejich migrantská populace militarizovány a kontrolovány pravicovými silami. Strávil jsem hodně času s anarchistickým hnutím a dokumentoval, jak vytváří solidární struktury ve městě i na pobřeží ostrovů, kam uprchlíci připlouvali. Prostřednictvím těchto politických skupin jsem se seznámil s kurdským hnutím za svobodu. Když začalo Arabské jaro a následný chaos, přišlo do Atén mnoho Kurdů. Hodně jich také zemřelo na moři v důsledku kruté politiky „pevnosti Evropa“. V té době bylo snadné setkávat se s lidmi a mluvit o Rojavě. Někteří Evropané se v Aténách také zastavili, než odešli bojovat do severní a východní Sýrie. V průběhu let jsem také natáčel na Ukrajině. Jeden z mých dokumentů byl milostný příběh o anarchistce, která se zamilovala do neonacisty, který byl v procesu proměny svého přesvědčení. Pár v „ukrajinském milostném příběhu“ byl také zasažen válkou a film se nakonec dotýkal posttraumatické stresové poruchy. Samozřejmě i v Rojavě se mnoho lidí, s nimiž jsme trávili čas, potýkalo s vlastními traumaty. Část anarchistického hnutí na Ukrajině také se zájmem sledovala dění v severní a východní Sýrii. Proces natáčení filmu jsem vždy využíval k tomu, abych se pokusil politiku polidštit a pochopit. Je to pro mě nekonečná cesta.

Jaké spojnice můžeme načrtnout mezi různými politickými situacemi, které vaše dokumenty zobrazují?

DM: Mé předchozí filmy mají společná témata týkající se boje a revoluční politiky, ale politické situace na Islandu, v Kolumbii a Sýrii jsou samozřejmě velmi odlišné.

RD: Vlákny, která spojují tento film s ostatními, jež jsem natočil v minulosti, by byla laskavost, solidarita, statečnost, kreativita, humor a obětavost.

Brzy končí crowdfunding, jehož cílem je získat prostředky na dokončení filmu. Jaké jsou další kroky?

DM: Do konce listopadu chceme uzavřít střih a následně na projektu dokončíme zvukový design, zvukovou kompozici a grading. V ideálním případě bychom chtěli film dostat do vysílání, takže chceme zahájit jednání s distributory a obchodními zástupci. Přihlásíme se také na jarní a podzimní filmové festivaly roku 2023 a po premiéře filmu uspořádáme komunitní projekce, po kterých budou následovat diskuse.

Možnost podpory filmu prostřednictvím crowdfundingu: https://www.indiegogo.com/projects/road-to-rojava-documentary-finishing-funds#/

Dannyho Mitchella najdete na Twitteru: https://twitter.com/Dwolfe81.
Rosse Domoneyho najdete na jeho webových stránkách https://www.ross-domoney.com/.

Rozhovor pořídil Glen Black.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2022/11/09/road-to-rojava/

17.11.2022 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Samospráva Válka