Anarchistická federace

Nepičuj a pečuj!

Proslov kolektivu Krisa na anarchistickém Prvním máji na Střeleckém ostrově

1. máj 2022

Kamarádky a kamarádi,

Krisa vznikla před šesti lety z členů kolektivu Kliniky, kteří se chtěli věnovat sociálním tématům a problémům doby. Postupně se transformovala ve skupinu, jež sdružovala lidi, kteří o sociální práci přemýšlejí jinak. Kriticky a radikálně. Nahlédli jsme systémové jevy a mechanismy, které udržují lidi ve vyloučení a chudobě. Nahlédli jsme sociální systém jako systém, který má dohlížet a trestat, raději než pečovat a podporovat.

Odtud se vzaly cíle Krisy. Rozšiřování povědomí o sociální práci jako nástroji politické změny, upozorňování na bezpráví a systémové chyby v matrixu sociálního systému a vzdělávání sociálních pracovníků tak, aby jen slepě nepřijímali nařízení a postupy vládní sociální politiky, ale aby ji uměli, třeba ve spojení se svými cílovými skupinami, i odmítnout a nutit ke změně.

Krisa pozoruje, Krisa se dívá, a tak jako každé zvíře umí přejít do útoku, když je to nutné.

V současné době Krisa vidí, jak vláda opět – jako již její předchůdci v minulých letech – tragicky selhává. Solidarita přichází ve vlnách a péče ještě stále není nedílnou nezpochybnitelnou součástí našich životů. Nadále se prohlubuje krize bydlení. Lidi trápí ostudně nízké mzdy a dále narůstá příjmová a zejména majetková nerovnost. Až pětina populace je ohrožena pádem do chudoby, před kterým ji má ochránit systém dávek a sociální podpory. Dávky jsou ovšem ostudně nízké nebo zastropované, směšně valorizované, celý proces jejich přiznávání je nadmíru komplikovaný a ponižující, a spojeny jsou také s velkou mírou stigmatizace, takže ve výsledku na ně lidé nedosáhnou nebo si o ně neřeknou. Úřady práce, sociální odbory městských částí, neziskový sektor a obecně celá oblast péče jsou dlouhodobě přetíženy a podhodnoceny – škudlí se nejen na jejich klientech, ale i na samotných zaměstnancích. Za extrémní nasazení během covidu přišlo pár drobných – a to ještě jen v některých případech.

Krize dopadá nejen na zaměstnance, ale na celý sektor péče, na lidi, kteří jsou na jejich pomoc odkázáni. Přetíženost sociálních služeb v posledních měsících ještě vzrostla. Děje se tak kvůli mizivé reakci na energetickou krizi, růst inflace a také kvůli neschopnosti včas a koncepčně uchopit pomoc uprchlíkům, kteří k nám přichází z válkou zmítané Ukrajiny. Veškerá práce a odpovědnost je opět delegována na neziskový sektor a dobrovolníky, bez nároku na jakékoliv ohodnocení nebo i nefinanční podporu, například formou zajištění kvalitních a častých supervizí.

Během pandemie se také opět výrazně projevil systémový rasismus, zejména v oblasti vzdělávání, kdy v důsledku nedostupnosti digitálních nástrojů z výuky beze stopy zmizely desítky dětí a studentů. Tento trend pokračuje i na pozadí uprchlické krize, kdy jsou neetničtí Ukrajinci, a především ukrajinští Romové sváženi do detenčních center, klopotně a neochotně se pro ně hledá odpovídající ubytování a mnozí z nich raději volí odchod do sousedních přátelštějších zemí.

V neposlední řadě je třeba zmínit feminizaci veškeré dřiny, ale také chudoby, jsou to totiž právě a především ženy, které v dobách krizí stojí v tzv. první linii a zároveň na ně nejvíce dopadají jejich ekonomické důsledky.

Současná vláda i nadále vytváří politiku stranící superbohatým. Namísto cíleného zdanění prosazuje cílenou pomoc, což leckdy znamená žádnou, nebo jen velmi nedostatečnou pomoc. Ta je navíc velmi zdlouhavá, administrativně komplikovaná a náročná na zprocesování. V souvislosti se sociálním státem se nadále omílají neoliberální narativy, jako je například princip zásluhovosti, fantasma o zneužívání dávek, diskurz individuální odpovědnosti a tak dále.

Nu, zatímco vláda si vláduje, my, lidé v levicových hnutích a šířeji občanská společnost, už zase „šijeme roušky“. Vaříme pro lidi bez domova. Chodíme pomáhat do uprchlických center, humanitárních hotelů i na hranice. Pořádáme benefity a sbírky na účely, kde se nedostává zdrojů, ačkoliv jsou a ačkoliv by se jich dostávat mělo. Již tradičně upozorňujeme na systémová selhání nebo možná i na to, že systém naopak funguje až velmi dobře, ale pouze pro některé.

Akutní i chronické problémy naší i celosvětové společnosti vnímáme silně, máme v nich jasno, jsme schopni si je vyargumentovat, hledat řešení, vhodně reagovat. Zároveň však existují větší či menší tendence přistupovat k nim jako k něčemu externímu. Jako bychom sami uvnitř hnutí měli tyto věci vyřešené a jediné, na co je potřeba se soustředit, byla mobilizace a evangelizace tzv. lidu. Neuvědomujeme si plně, že onen lid jsme právě i my. Že nebojujeme za nějakou imaginární skupinu lidí, ale za své blízké, sami za sebe.

I na nás dopadají nezdravé a zhoubné oficiální politiky. Mnozí z nás žijí v chudobě, v nejistém bydlení, potýkají se s psychickými i fyzickými obtížemi, čelí různým typům opresí i jejich souběhům. To nás limituje nejen v naší politické činnosti, ale i v celém našem životě. A dopadá to zpětně i na kolektivy, jejich skladbu a soudržnost.

V pandemii jsme se už částečně naučili více dbát jeden na druhého. Přesto uvnitř kolektivů i v nás samotných často přežívají některá pravidla a představy, které do nás zasel neoliberální diskurzní hegemon. Stále přetrvává obraz aktivisty jako člověka zdravého, silného, celistvého, nezdolného, nevyčerpatelného. Kolektivy bývají nezřídka nastaveny příliš vysokoprahově, s nízkou citlivostí a otevřeností vůči členstvu z řad minorit. Naše práce a koexistence je stále postavena především na výkonnostních standardech, které často zakládají na vznik neoficiálních vertikálních struktur. Přednost dostávají silová témata a typy akcí před řekněme „jemnou“ agendou.

Tyto nešvary pak nesou své zkažené plody. V kolektivech panuje nízká míra diverzifikace. Vzniká neoficiální a nekosenzuální leadership. Některá témata nemají být kým prezentována a zůstávají neviditelnými. Tlak na výkonnost a sebeobětování posiluje urgenci pracovat nad rámec svých sil a lidé končí vyčerpaní, frustrovaní a vyhořelí. Kolektivy stojí na hliněných nohách, kdy si jejich členky a členové často nedovedou poskytnout dostatečnou míru podpory. Můžeme se tak někdy cítit přehlížení, nevyslyšení, osamocení, smutní.

Chtěli bychom tedy říci, že boj za nastolení společnosti péče nespočívá pouze v jejím roubování navenek, je potřeba ji pěstovat také směrem dovnitř. A to jak na kolektivní, tak individuální rovině. Je nezbytné, abychom všichni převrátili náš pohled na péči, vypráskali ze sebe zbytky předsudků a zvyků, začali ji akcentovat nikoliv jako příjemnou nadstavbu, která kultivuje prostředí, když a pokud na ni vyjde čas, ale jako něco naprosto základního. Zlepší se tak naše vztahy, kvalita našich životů, vydáme se cestou udržitelnosti a v neposlední řadě půjdeme dobrým příkladem. Našlápnuto máme dobře.

Musíme uvěřit, že solidarita nemá přicházet ve vlnách, ale že péče je stabilní součástí našich životů, bez které se neobejdeme. Musíme uvěřit, že neexistují žádné cílové skupiny, ale že my sami jsme těmi, kdo potřebují pomoc a vzájemnou péči přijímat i dávat. Nesmíme se jen dívat, jak vláda podhodnocuje a likviduje péči, pomoc a vzájemnou podporu, a tak jako zvíře, musíme být připraveni zakročit.

Musíme křičet: Nepičuj a pečuj!


Verze pro tisk 3.5.2022 Krisa
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy