Dnes si připomínáme 53. výročí sebeupálení Jana Zajíce na protest proti vojenské okupaci a společenské apatii.

Před jednadvaceti lety převzala KSČ moc v zemi. Je 25. února 1969, půl druhé odpoledne, a v pasáži domu číslo 39 na Václavském náměstí hoří člověk. Nestačí však vyběhnout ani na chodník, dnes dav nespatří planoucí tělo, jako tomu bylo v případě Jana Palacha před pěti týdny. Jméno dnešní oběti? Jan Zajíc.

Narodil se 3. července 1950 ve Vítkově (okr. Opava). Jeho matka byla učitelkou na základní škole a otec pracoval v drogerii. Měl dva sourozence, tehdy třináctiletou sestru Martu a jedenadvacetiletého bratra Jaroslava. Přátelé a známí shodně označovali Jana za člověka na věk osmnácti let velmi sečtělého, intelektuálně a citově vyspělého. Charakterizovali ho jako člověka veselého, nesobeckého, čestného a velmi citlivého. Silný odpor v něm vyvolávaly momenty, kdy se setkal s nějakou formou podvodného jednání, lhaní či nespravedlnosti. Nedokázal odpustit, pokud někdo zklamal jeho důvěru. Jeho matka vzpomíná: „Častokrát říkal, že nás poznamenala doba, ve které jsme žili. Celé naší generaci dával za vinu, že se nepostavila proti deformacím a mlčela k bezpráví. Často říkal, že je mladší, ale vidí dál. A snad i viděl…“ Během středoškolských let se stal členem trampské osady s názvem T. O. Sirot, kde získal svoji přezdívku „Míša“. O jeho silném vztahu k přírodě výmluvně svědčí jeho poslední věta z dopisu na rozloučenou pro rodinu: „Pozdravujte kluky, řeku, les!“

Studoval Střední železniční průmyslovou školu v Šumperku. Tam bydlel i na internátě, ze tří stran ohrazeném stěnami kasáren, kam se nastěhovali po srpnové invazi sovětští vojáci. Ještě před ní byl Jan zaníceným diskutérem a účastnil se veřejných akcí. Po příchodu „bratrských“ vojsk maloval protiokupační nápisy, běžné byly i slovní konfrontace studentů s vojáky. Po střední škole chtěl jít studovat filozofii.

Zúčastnil se hladovky za Jana Palacha, kterou držel osm dní spolu s dalšími u kašny pod pražským Národním muzeem. Po Palachově pohřbu se vrátil domů. Trápilo ho, že Palachův akt sebeobětování nepřinesl kýžený efekt napříč společností. Rozhodl se tedy jeho čin následovat a otevřeně o tom mluvil mezi spolužáky. Den před svým činem rozdal kamarádům některé své věci.

Dne 25. února se Jan Zajíc s několika studenty ze Šumperka vrací opět do Prahy. Těm odevzdává dva dopisy s přáním, aby byly předány jeho příteli, studentovi bohoslovecké fakulty v Praze, Oldřichu Vítovi. Tak se i stalo.

Je konec února roku 1969 a v okupovaném Československu čas neúprosně brousí ostří normalizační sekyry. Pět týdnů po smrti Jana Palacha plane pochodeň číslo dvě.

Jan Zajíc zanechává vzkaz „občanům republiky Československé!“:
Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na věky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje, nevítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnějšímu Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!

V dopise rodině mj. napsal:
Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem vám ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejvyšší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit.

Den nato předává oba dopisy rodině Jana Zajíce Oldřich Vít. Rodiče jsou zdrceni. Za patnáct minut po Vítovi již klepe na dveře příslušník Veřejné bezpečnosti.

Pohřeb se konal 2. března 1969 ve Vítkově, přestože si Jan přál být pohřben v Praze. „Nepřichází v úvahu,“ sdělili rodičům policisté při identifikaci mrtvého těla. Utíká-li vojsko z bojiště i s generály, jsou hrdinové nežádoucí – překážejí v evakuaci a ruší při ústupu. S Janem Zajícem se přesto přichází rozloučit tisíce občanů na kolena sraženého Československa.

Autorem náhrobku na Janově hrobě měl být sochař Olbram Zoubek spolu s architektem Svobodou. Mělo jít o reliéf v pískovcovém kvádru. Z důvodu ideologické nevhodnosti však MěNV ve Vítkově žádost o umístění takto navrhovaného náhrobku zamítl. Původně plánovanou podobu mohl dát sochař náhrobku až po roce 1989.

Sebeupálení je jedním z nejkrajnějších projevů politického protestu. Jeho užití je známé zejména z první poloviny 60. let 20. století, kdy ho užili jak buddhističtí mniši, tak později jednotlivci protestující proti válce ve Vietnamu. V souvislosti s okupací Československa vojsky Varšavského paktu se jako první upálil ve Varšavě 8. září 1968 Ryszard Siwiec (59 let). V zemích zúčastněných vojsk vzplanuly živé pochodně na protest proti okupaci ČSSR také v Kyjevě 5. listopadu 1968 (Vasil Makuch, 40 let), v Budapešti 20. ledna 1969 (Sándor Bauer, 16 let) či v Rize 13. dubna 1969 (Eliahu Rips, 20 let, přežil). V Československu jde o Jana Palacha, který se upálil 16. ledna 1969 v Praze na Václavském náměstí ve věku 20 let. Po něm to byl v Plzni 20. ledna Josef Hlavatý, jehož sebevražda ale měla možná větší spojitost s jeho alkoholismem a nedávným rozvodem, proto bývá jako „pochodeň č. 2“ uváděn právě až Jan Zajíc. Dále to byl 4. dubna 1969 v Jihlavě Evžen Plocek (39 let) a 11. dubna 1969 v Košicích Michal Lefčík (18 let).

V průběhu studia se Jan Zajíc začal velmi zajímat o literaturu, objevil svět filozofie a pustil se do tvorby poezie. V roce 2016 byla vydána sbírka jeho básní s jednoduchým názvem Verše. Zde je několik z nich, včetně té, kde sám sebe označuje za anarchistu:

VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ

Opovrhuji veřejným míněním,
je to pro mne bouře v lahvi od piva,
tento svůj názor nikdy nezměním,
ačkoliv kdekdo mi ho zazlívá.

Že když mám dneska dlouhé vlasy,
tak zítra bodnu esenbáka.
Jo! Když já jsem byl mladý,
to byly jiné časy!
Ta dnešní mládež se jenom fláká.

Sami nejsou však o moc lepší,
jsou plni předsudků,
ti kazatelé morálky věčné
si pak odlehčí při praní posudků.

Já nenávidím uniformy
a maličkosti a hlouposti
mě, stejně jak staré, dobře vžité formy,
přivádějí vždy ke zlosti.

Ano! Jsem určitě anarchista
a vůbec se za to nestydím.
A ať už si na mne kdekdo zuby chystá,
můžete!
Já se vás nebojím.

ZLÝ SEN

Viděl jsem zlomené růže,
zničené krásné květy,
a mezi nimi muže –
měl zaprášené boty.

Sám v cizí zemi tu ležel
v těžkém vojenském kabátě,
snad ještě včera do útoku běžel,
viděl, jak jiní krvácí na blátě.

Byl to jen voják,
který ač nechce, přece musí
hrudí zastavit bodák,
i když se mu to hnusí.

Slyšíš! Zlomená růže,
pověz vojákovi v květech tvých,
pověz mu, kdo jen za to může,
že na světě je tolik lidí zlých.

Ráno jsem se probudil,
sen byl už dávno pryč,
kéž celý svět by pochopil
a lidé překovali „meče“ v rýč.

Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených…

Ať už jste kdekoli na tomto světě,
zapřísahám Vás! Lidé – neblázněte!!!

POCHODEŇ

Pochodeň vzplála
uprostřed náměstí
Pochodeň strachu
z lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
němého bolu
Pochodeň zármutku
z toho, co se stalo
zjizvené muzeum
z ran, když zaplakalo
Pochodeň vyznání
plamenného kréda
Lidé – buďte lidmi!
Jinak se žít nedá!

POSLEDNÍ

Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje
a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života vašeho!
Hořím.
Jan.

Hladovka za Jana Palacha, leden 1969 (Jan Zajíc – třetí zleva)

Sanitka odváží tělo Jana Zajíce z místa jeho sebeupálení

Pohřeb Jana Zajíce

Hrob Jana Zajíce

Zdroje:
Voknoviny č. 8/1990
Příběh Jana Zajíce. 2014 Občanské sdružení PANT
Jan Zajíc: Verše. 2016, Olympia.

25.2.2022 -kl-

Osobnosti