Recenze na knihu „Moje vlast! Proč jsem byl neonacista“

S neonacistickou minulostí můžete naložit různě – dělat, že šlo jen o mladickou nerozvážnost; ke své minulosti se vůbec nemít; trochu změnit slovník a etablovat se v konzervativních kruzích; požádat o odpuštění a jít dál; anebo se k tomu postavit čelem, přiznat sobě i světu, co se stalo, a jít s tím něco dělat. Právě posledně zmíněný přístup zvolil Christian Weißgerber, jenž svého času působil jako jedna z předních postav neonacistické scény ve východoněmeckém Durynsku. „Samotné omluvy nic neodčiní… Nemůžu vrátit, co jsem dřív prováděl… díky své politické minulosti můžu významně přispět k debatě o nesčetných variantách nacionalistického a rasistického světonázoru současnosti… Převzít zodpovědnost pro mě proto znamená vystupovat aktivně proti tomu, na čem jsem se léta podílel… Zpověď o mé minulosti je zároveň cestou k jiné budoucnosti.“

Kniha Moje vlast! je z velké části vyprávěním osobní geneze od chlapce, jenž zažívá šikanu ze strany otce, po dobu, kdy se stává neonacistickou hvězdou, která vystupuje se svými písněmi i s politickými projevy před podobně smýšlejícími soukmenovci. Tato osa ale sleduje mnohem více. Mimo jiné pátrá „po představách o maskulinitě, jež formují procesy radikalizace“. Zamýšlí se nejen nad činy, ale i nad silou slov, protože ta „mohou zabíjet tím, že vykreslí obraz nepřítele, symboly nenávisti, které je třeba vymýtit“. Poukazuje na skutečnost, že radikalizace „navazuje na zdánlivě zcela ,normální‘ vztahy v každodenním životě“.

I když se Weißgerber hodně věnuje svému dětství s jeho nenaplněnou touhou po uznání a výchovou, která v něm, jak říká, zabila něhu, nesnaží se svou zkušenost generalizovat. Naopak zdůrazňuje, že příznivci neonacistické scény se rekrutují ze všech společenských vrstev, z rozvrácených rodin i z poměrů, v nichž se měli jako v bavlnce. Díky svému neutěšenému dětství ale může o to lépe popsat strach člověka, který se bojí, že mu vezmou i to málo, co vlastní, stejně jako uklidňující pocit, že i když se nachází na spodních příčkách sociálního žebříčku, pořád ještě někdo zůstává pod ním. Šikana slabších, rasistické nadávky a hlavně neonacistická hudba s jednoduchými a chytlavými texty, to je začátek. Pak už jen stačí poznat ty „správné lidi“ a osvojit si ty správné německé ctnosti („co přesně to znamenalo, bylo druhořadé“).

„Přehnaně vykreslené radikální zlo zatížené zákazy a tabu pro mě obemykalo národovecky hnědé výpary fascinující aurou.“ Pak stačí objevovat „přirozený zákon“, vševysvětlující svět konspiračních teorií, historický revizionismus, prázdná slova jako čest, svoboda, vlast, hodnoty a tradice, kterým je možné připsat různé významy. Popisuje svou touhu podřídit se dogmatickým ideálům a jak pro něj bylo „osvobozující vědět, co mám dělat a jak se mám chovat“.

Autor před námi odkrývá elitářství uvnitř neonacistické scény, kde jsou například hooligans považováni jen za jakýsi kanónenfutr a stereotypní naziskinheadi za konzumenty, z nichž je třeba něco vyždímat. Poukazuje na různé rétorické triky neonacistických ideologů. Provádí čtenáře různými trendy, jako byl autonomní nacionalismus, ekonacismus, etnopluralismus, vykrádání levicové symboliky, neonacistický antikapitalismus, kopírování hardcoreové scény…

Při četbě si nešlo nevzpomenout na české neonacisty, kteří v té době přebírali vše, co přicházelo z Německa, aniž by (až na pár výjimek) vlastně chápali, proč tomu tak je a co nově tlumočená hesla znamenají. I u nás jsme byli u neonacistické scény zvyklí na platnost hesla, že jednooký je mezi slepými králem.

Zajímavá, ale nijak překvapivá jsou slova o tom, že policie byla (a dnes to podle něj často platí doslovně) pro neonacisty spojenec. Mluví o policejních spolupracovnících – neonacistech, přes které stát nalil do jejich scény nemalé peníze. Stejně tak nepřekvapí popis jeho angažmá v německé armádě, která se sice snaží bránit viditelným projevům nacismu ve svých řadách, ale ty nejsou mezi jejími příslušníky nijak výjimečné.

Weißgerber nás provádí německou pravicovou scénou, kde můžeme sledovat názorovou spřízněnost, linoucí se od tupých holohlavých „krakenů“, přes neonacisty různých odstínů a členy buršáckých spolků až po špičky Alternativy pro Německo či některé politiky CDU/CSU. „Sebedefinice, zvláštnosti a specifika nacistické scény a jejích umírněnějších odnoží… obsahují mnoho odstínů hnědi. Vzniká tak rozmanitá subkultura složená z různých dílčích scén. Je pestřejší, než si mnozí myslí.“ Weißgerber ale také poukazuje na nepříjemnou skutečnost, že to, co bylo v době jeho radikalizace společensky zapovězené, se v dnešních dnech stává běžným, že to, co on hlásal coby nacista, je dnes obsaženo ve slovníku nejednoho politika napříč celým světem. „Pro mě by to tenkrát byl ráj.“

Christian E. Weißgerber: Moje vlast! Proč jsem byl neonacista. Host 2020. 300 stran, 349 Kč. K dostání na kosmas.cz.

26.12.2021 -jk-

Antifašismus Recenze