Recenze na sbírku básní Zapomenuté verše 2.

Pro název této recenze jsem použil první verš jedné z básní, která je součástí druhého sborníku „zapomenutých veršů“, věnovaného tvorbě „českých proletářek“. Pořídil jsem si ho na přehlídce zinové a nezávislé knižní tvorby OPENZINE 2021 u stolku s publikacemi historického spolku Zádruha. Obratem jsem ho půjčil k prohlédnutí kamarádce, která po chvíli prohlásila, že by si sice nějaké verše z toho přečetla, ale že ji provedení publikace přímo odpuzuje. Musel jsem tedy také nahlédnout, abych zjistil, že i „mně bolestí se svírá nitro“. Pak už mi na rtech zbývala jen otázka: „Proč?“

Proč po celkem vydařeném prvním díle, takový ohromný skok zpět? Proč první díl mohl být pěkně oříznutý a druhý je tak křivě, přičemž některé konce řádků to mají doslova o chlup, aby byly zachovány. Proč je takové množství chyb v úvodu a závěrečném popisu jednotlivých autorek? (Naštěstí přepisy samotných básní jsou ok.) Proč v tiráži stojí „Edice: Literární řada“, v úvodu „edice Zapomenuté verše“, přičemž v prvním díle bylo uvedeno „Poetická řada“? Proč jedna z básní má odlišné řádkování? Proč jsou jména autorek v závorce hned za názvem básně? Proč je několikrát užit název zdroje „Besedy času“ a několikrát „Besedy Času“? Proč názvy publikací nejsou kurzivou, zatímco v popisu autorek je naprosto chaoticky kurziva používána? Proč jsou v souvislém textu jednopísmenná slova na konci řádků a proč ten odpor k dělení slov? (Žel je to všeobecný nešvar brožur Zádruhy.) Proč se opakuje báseň, která byla už v předchozím sborníku? Proč je jednou autorčin pseudonym Božena z Lesenic a podruhé Božena z Lesonic? (Přitom třeba v VII. ročníku Matice Svobody má vícero pěkných veršů pod jménem Božena z Lesnic.) Proč se Božena Benešová narodila v roce 1876, aby se o pár řádek níže narodila o tři roky dříve (což je správně)? Proč jsou v popiskách autorek vynechány Růžena Jesenská (1863–1940), Ludmila „Lila“ Bubelová (1886–1974) nebo její sestra Marie, o níž se mj. zmiňuje i Jaroslav Hašek? (Nelze věřit tvrzení, že k nim nešlo dopátrat informace, když jsou k dohledání na internetu.)

Každému asi bude po přečtení vybraných básní jasné, že nejde o žádné velké umění. Některé verše jsou docela dobré, zatímco literární úroveň ostatních víceméně pokulhává, o to více je však autentickým projevem autorek. I tak by ale těmto básním, a poezii obecně, slušela hezká forma, která by člověka přiměla již sama o sobě, aby se do nich s chutí začetl, namísto reakce, která se dostavila u mé kamarádky. Přitom je skvělé, že si někdo dal práci s takovou sbírkou i vzhledem k tomu, že proletářské poezii na přelomu 19. a 20. století, jako všemu tehdy, dominovali muži.

A teď od formy k obsahu. Sbírka obsahuje, jestli jsem počítal dobře, 67 básní od 28 autorek. Někdy jde o agitky obecnějšího rázu (ty jsou zpravidla z literárního pohledu nejslabší), ale můžeme vypozorovat několik témat, která se opakují. Je reflektováno postavení ženy, jak je dáno patriarchální podstatou společnosti s podstatným vlivem církve. Odtud apel na vzdělávání se žen a zapojení se do bojů po boku dělníků. Nejde se ale zbavit pachuti toho, že i tak jsou ženy často samotnými autorkami vnímány pasivně, zatímco muži jsou ti, na nichž stojí boj a případná revoluční přeměna. Avšak jednou se objeví i verš kritizující „tupou rezignaci“ žen. Objevuje se často téma otupující práce, otrocké morálky, falešného svědomí, budoucnosti dívek bez věna, chudoby žen, které často zůstávají s dětmi samy nebo otěhotní a ne vždy se s tím dokážou v nuzné situaci vyrovnat. Opakovaně je zdůrazňován kontrast sociálních nerovností. Lila Bubelová, jejíchž básní je ve sbírce asi nejvíce, se také věnuje nespokojenosti s milostným životem. Na to konto přichází její sestra s krátkou básní „Post skriptum“, kde výstižně nazývá „srdce naší Lily“ bytem pro svobodné muže. Pro Marii Majerovou je láska zdrojem hrdosti, ale tematizuje i ne zcela dobrovolnou promiskuitu či sexuální obtěžování ze strany šéfů.

Prosím, prosím, prosím, až se bude vydávat třetí díl Zapomenutých veršů, ať je to krásná publikace, kterou bude radost brát opakovaně do ruky.

„K čemu verše? – Směšné rýmy
hodit pérem, vzkřiknout litě,
plivnout v oči tomu světu,
i té jejich humanitě.“

Zapomenuté verše 2. Básně českých proletářek. Historický spolek Zádruha, 2021. 80 stran A5, cena 100 Kč. Lze objednat na adrese spolekzadruha[a]riseup.net.

1.12.2021 -jk-

Recenze Kultura