Další letošní kulaté výročí se týká Kronštadtského povstání, které se odehrálo právě před sto lety.

Tehdejší události jsme se vám rozhodli připomenout úryvkem z knihy Vadima Damiera Ocelové století, kterou vydalo v překladu Nakladatelství Anarchistické federace v roce 2018.

Dne 1. března 1921 proběhlo na Jakorném náměstí v Kronštadtu celoměstské plénum za účasti šestnácti tisíc lidí. Byla na něm přijata rezoluce obsahující následující požadavky: uspořádat svobodné volby do sovětů; umožnit „svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům, levým socialistickým stranám“, svobodu shromažďování, odborů a rolnických sdružení; osvobodit „všechny politické vězně socialistických stran a také všechny dělníky a rolníky, rudoarmějce a námořníky zatčené v souvislosti s dělnickými a rolnickými hnutími“; svolat nestranickou konferenci dělníků, vojáků a námořníků Petrohradu, Kronštadtu a gubernií. Řada bodů rezoluce se týkala zastavení teroristické a diktátorské politiky bolševické strany. Účastníci pléna požadovali zrušení stranických politických kanceláří a stranických oddílů v podnicích a ve vojenských posádkách. Ekonomické body zahrnovaly likvidaci ochranných oddílů, zavedení rovného zásobování potravinami („vyrovnat příděl pro všechny pracující s výjimkou nepřátelských provozů“), uznání svobody rolnického hospodaření a řemeslné činnosti, které nebudou využívat námezdní práci: „Dát plné právo rolníkům v nakládání s veškerou půdou podle jejich představ a také jim umožnit chov skotu, který musí být obstaráván vlastními silami, tedy bez námezdní práce.“[1] Svou podstatou to byl program pokračování sociální revoluce v Rusku směřující ke společenské samosprávě a rovnosti.

Na dobu před volbami nového sovětu byla 2. března správa Kronštadtu předána Mimořádnému revolučnímu výboru (VRK), zvolenému delegáty bitevních lodí, vojenských posádek, dílen a odborů. Mezi členy VRK nebyli známí členové politických stran, ale někteří sympatizovali s anarchisty a maximalisty. V rozhlasovém projevu Kronštadtu zaznělo: „Svrhli jsme tu komunistický sovět a Mimořádný revoluční výbor v těchto dnech zahájí volby do nového sovětu, který bude jako svobodně zvolený odrážet vůli pracujícího obyvatelstva a posádky… Jsme pro vládu sovětů, ne stran, pro svobodně zvolené zastupitelstvo pracujících… V Kronštadtu je moc plně v rukou revolučních námořníků, rudoarmějců a dělníků… Ať žije revoluční proletariát a rolnictvo! Ať žije vláda svobodně zvolených sovětů!“[2]

Dne 3. března začaly vycházet noviny Izvestija VRK. Na jejich stránkách byl zformulován program protibolševické třetí revoluce, která měla vést k socialistickému uspořádání lidové samosprávy pracujících. „Když jsme dělali říjnovou revoluci, dělnická třída věřila, že dosáhne svého osvobození,“ zdůrazňovalo se v článku Za co bojujeme, uveřejněném ve vydání z 8. března. „Výsledkem je ještě větší poroba člověka… Pracující Rusko, které první pozdvihlo rudý prapor osvobození práce, je celé zalito krví umučených pro slávu panství komunistů. V tomto moři topí komunisté všechny veliké a světlé cíle a hesla revoluce práce.“ Bolševická strana „není ochránkyní pracujících, jak se tvářila, jsou jí cizí zájmy pracujícího lidu, a když se dostala k moci, bojí se jen o to, že ji ztratí. A proto jsou přípustné jakékoli prostředky…“

Obyvatelé Kronštadtu obvinili „novou byrokracii, komunistické komisaře a úředníky“ z teroru „opričniků z Čeky“, z potlačování pracujících a nucení, „aby mysleli jen podle nich“. „Dělníky za pomoci státních profesních odborů připoutali ke strojům a z práce namísto radosti udělali nové otroctví. Na protesty rolníků, vyjadřované v živelných povstáních, a dělníků, nucených životní situací ke stávkám, odpovídají masovými popravami a krvelačností, za jakou by se nestyděli ani carští generálové.“

„V Kronštadtu,“ pokračoval článek, „byl položen základní kámen třetí revoluce, shazující poslední okovy pracujících mas a otevírající novou širokou cestu k socialistickému dílu… Dělníci a rolníci jdou nezadržitelně vpřed a za sebou nechávají parlament s jeho buržoazním zřízením i diktaturu komunistů s jejími mimořádkami a státním kapitalismem… Nynější převrat umožní pracujícím mít konečně své svobodně zvolené sověty, fungující bez všeho toho násilného stranického tlaku, přetvořit státní profesní odborové svazy ve volná sdružení dělníků, rolníků a pracující inteligence.“[3]

„Ať celý svět pracujících ví, že my, obránci vlády sovětů, stojíme na stráži sociální revoluce,“ zdůrazňovalo se v prohlášení obyvatel Kronštadtu, zveřejněném ve stejném čísle Izvestijí VRK.[4] Noviny vycházely s podtitulem Moc sovětům, ne stranám! Když povstalci mluvili o svobodně zvolených sovětech, neměli na mysli volby podle stranických seznamů a principů, ale volbu konkrétních delegátů, kteří by měli důvěru dělníků a rolníků.

V Kronštadtu doufali, že třetí revoluce v Rusku dodá nový podnět světovému revolučnímu hnutí. „Tato nová revoluce probudí k životu i pracující masy Východu a Západu, protože bude příkladem nového socialistického uspořádání, které stojí proti státnímu komunistickému ,výtvoru‘, a přesvědčí na vlastní oči zahraniční pracující masy, že vše, co u nás dosud vzniklo… socialismem nebylo,“ uvádělo se v článku Za co bojujeme. Rozhlasový projev VRK k dělnicím celého světa u příležitosti 8. března končil výzvou: „Ať žije celosvětová sociální revoluce!“[5]

V osvobozeném městě-pevnosti se začal organizovat nový život. Revoluční uspořádání se těšilo velké podpoře, všechny podniky i služby fungovaly s nadšením. Potraviny se rozdělovaly všem stejně, námořníci se shodli, že i jejich příděly budou stejné jako mají ostatní obyvatelé. Kvalitnější stravu dostávali jen nemocní a děti, oficiální představitelé neměli žádná privilegia. Námořníci měli dosud na paměti události roku 1917, a tak delegaci vyslané do Petrohradu nařídili, aby do Kronštadtu přivedla anarchosyndikalisty Jarčuka a Volina, kteří by VRK pomohli v jeho práci (povstalci nevěděli, že tou dobou už byli oba aktivisté uvězněni bolševickým režimem). Bylo rozhodnuto znovu zvolit vedení všech odborových svazů a odborový sovět, který se měl změnit ve „vedoucí orgán dělníků“ a fungovat „v neustálém kontaktu“ s VRK. Odborům byla do budoucna určena nejdůležitější správní role. „Sovětská socialistická republika bude silná jen tehdy, bude-li správa náležet pracující třídě reprezentované obnovenými odbory,“ říkalo se v diskusním článku otištěném v Izvestijích VRK 9. března.[6]

Objektivně je třeba přiznat, že kronštadtské povstání nebylo prosto politických iluzí. Povstalci považovali za hlavní nepřátele ty činitele režimu, s nimiž se přímo střetli a kteří měli potlačení jejich aktivit na starosti – lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti Lva Trockého, který vyhrožoval, že obyvatele Kronštadtu „postřílí“, a předsedu Petrohradského sovětu G. J. Zinovjeva. Hlavu bolševické vlády Lenina brali až téměř do konce ve své agitaci na milost. Izvestija VRK psaly 14. března, že dělníci a rolníci „nevěřili jedinému slovu Zinovjeva a Trockého, ale důvěra k Leninovi ještě ztracena nebyla“.[7] Situace se změnila po vystoupení bolševického lídra na X. sjezdu strany 8. března. Tehdy se v Kronštadtu začalo mluvit o nutnosti svrhnout „cara Lenina“. Podobné vytrvalé iluze nesporně svědčí o tom, jak dalece v obecném povědomí přetrvávají nejrůznější autoritářské mýty.

Zpočátku povstalci spoléhali na dohodu s vládou. Dopustili se chyby, když se okamžitě nevydali na Petrohrad. Propásli správnou chvíli.[8] Naděje na mírumilovnost bolševických komisařů se ukázaly jako nepodložené. Ti neměli v úmyslu vyjednávat a žádali jedině kapitulaci. Delegace vyslané z Kronštadtu do Petrohradu byly uvězněny, námořníci, kteří se nacházeli v bývalém hlavním městě, byli vzati jako rukojmí. K pevnosti obklopené zamrzlým mořem se stahovaly elitní oddíly a dělostřelectvo z nejrůznějších částí země. Dne 7. března začaly vojenské oddíly Kronštadt ostřelovat a následovalo několik pokusů o útok. Řada vojáků nechtěla proti povstalcům bojovat a musely je „usměrňovat“ čekistické ochranné oddíly a zvláštní tribunály. Přes urputný hrdinný odpor obklíčených byly síly velmi nevyrovnané. Dne 16. března zahájily bolševické oddíly rozhodující útok. Po mnohahodinovém ostřelování se po ledě dostaly do Kronštadtu ze tří stran. Obránce, rozptýlené na opevnění, nečekaně zaskočily v mlze zimní noci. Za svítání vpadli útočníci do města. Ještě celé dva dny (až do pozdní noci 18. března) ovšem námořníci a obyvatelstvo města pokračovali v zuřivém odporu a bojovali o každý dům. Poslední bašta ruské revoluce byla poražena 18. března, v den padesátého výročí vyhlášení Pařížské komuny. Z více než 6,5 tisíce uvězněných povstalců jich do května 1921 bolševická vláda popravila téměř 2,2 tisíce. Mnoho jich také poslala na Solovky nebo na Sibiř…

Odpor machnovců a Kronštadtu se stal symbolem ruského germinalu, posledním vzmachem sociální revoluce v Rusku. Situace už byla nepříznivá pro revoluční síly po celém světě. Celosvětová sociální revoluce utichla téměř všude. Ruská dělnická třída byla oslabena dlouhou válkou a represemi ze všech stran. Bolševická moc, která nyní otevřeně vystupovala jako „síla pořádku“ (už dost revoluce!), čímž uskutečnila jakýsi „sebetermidor“, se znovu uchýlila ke strategii „rozděl a panuj“. Aktivní protesty byly potlačeny vojenskou silou a jejich účastníci byli tvrdě potrestáni. Na druhé straně byli bolševici na svém X. sjezdu v březnu 1921 nuceni vyhlásit zrušení přídělového systému a konfiskace potravin rolníkům. Stát přistoupil k realizaci „nové ekonomické politiky“ (NEP). Rolníci měli platit vysokou naturální daň, ale část produkce mohli volně prodávat. Současně udělala vláda prudký obrat v naději, že tím dosáhne oživení ekonomiky: povolila malé a střední soukromé podnikání, schválila princip širokého povzbuzování zahraničního kapitálu (koncese) a začala vztahy ve státním sektoru reorganizovat na komerčním základě. Někteří z buřičů ještě stihli veřejně odmítnout kompromisy s kapitálem a zachování bolševické diktatury. „Politika strany je taková, že Kronštadt její realizaci překáží, když nevolá po ,volném trhu‘, ale po skutečné vládě sovětů,“ zdůrazňovaly kronštadtské Izvestije VRK 14. března 1921 v komentáři k průběhu X. sjezdu. V článku z 15. března tiskový orgán povstalců napsal: „Úkol mírového budování chápe Lenin jako ,koncese těm nahoře a daně těm dole‘.“ „Jejich drzost dosáhla maxima. O koncesích mluví s naprostým klidem. Zvykli jsme si…“ psal Kronštadt v předvečer své porážky.[9]

Rolníkům měly změny přinést ulehčení, neprovázel je ale rozvoj společenských samospráv v oblasti směny a výroby, které znamenaly pro bolševickou diktaturu reálné nebezpečí už svou existencí, svou nezávislostí. Dělníci zůstávali jako předtím námezdními pracovníky ve státních nebo soukromých podnicích, neexistovala žádná výrobní samospráva a skutečná dělnická kontrola. A samozřejmě o žádných svobodných sovětech v Rusku nemohla být řeč: moc patřila zcela a bezvýhradně bolševické straně.

Velká ruská revoluce let 1917–1921 skončila.

Poznámky:
[1] Cit. dle Правда о Кронштадте, Прага 1921, s. 9–10.
[2] Tamtéž, s. 65.
[3] Tamtéž, s. 82–84.
[4] Tamtéž, s. 82.
[5] Tamtéž, s. 84, 80.
[6] Tamtéž, s. 92.
[7] Tamtéž, s. 150.
[8] Berkman A., Die Kronstadt Rebellion, Berlin 1923, s. 30.

Knihu Vadima Damiera Ocelové století, seženete na e-shopu Roleta39 (ZDE).

14.3.2021 Nakladatelství AF

Historie