Anarchistická federace

„Důležité je, aby pozornost vůči Bělorusku nepolevovala“

Jak se vyvíjejí protesty v Bělorusku a jak anarchisté vzdorují zesilujícím státním represím? O tom jsme si povídali s běloruskou anarchistkou Marií.

Během předchozích šesti měsíců represe hodně poznamenaly běloruské anarchistické hnutí, dotkly se skupin i jednotlivců. Proč se moc tolik bojí anarchistů?

Žádný stát nemá rád anarchisty, protože vždy budeme v opozici ke každé moci. Ani Česko není výjimkou, četla jsem o operaci Fénix – a to se jedná o evropskou zemi, kde není diktatura jako v Bělorusku.

Anarchisté se aktivně účastní běloruského politického života od 90. let. V Homelu působily anarchistické odbory, v Minsku vycházely anarchistické noviny, anarchističtí ekologové až do roku 2009 vzdorovali plánům na výstavbu jaderné elektrárny. V roce 2006 ve stanovém městečku na Říjnovém náměstí v Minsku anarchisté spolu s ostatními protestovali proti výsledkům prezidentských voleb. Přátelé v Čechách si určitě vzpomenou na kauzu běloruských anarchistů z roku 2010: to byly tvrdé represe a vysoké tresty. Nicméně hnutí se dokázalo oklepat, anarchisté se zapojili do nových projektů, dělali pouliční agitaci. Například v roce 2017 se stali jednou z hybných sil protestů proti takzvanému „dekretu o příživnictví“.

Stejně tak se i v roce 2020 anarchisté účastnili protestů: někdo v black blocku, někdo jen tak v davu. Právě anarchisté byli snad jediná organizovaná síla – politické strany své bloky na demonstracích neměly. Anarchisté mají s takovými akcemi zkušenost, mohou poradit ostatním, jak zformovat takzvaný řetěz, jak se bránit vodním dělům a tak dále. Je třeba říct, že protesty v Bělorusku se do značné míry řídí anarchistickými zásadami: nejsou žádní vůdci, iniciativa přichází zdola, lidé se organizují spolu se svými sousedy z vnitrobloku („dvora“), o všem se rozhoduje kolektivně. To všechno běloruskou státní moc hodně štvalo.

A nelze podceňovat skutečnost, že fízlové si na anarchistických kauzách budují kariéru. Například anarchisté Akihiro Hajevský-Hanada, Andrej Čepjuk, Alexandr Franckevič a řada dalších jsou obviněni z účasti na zločinném spolčení. Hrozí jim léta vězení, a odměny pro fízly budou odpovídat důležitosti té kauzy.

Represe jsou také bojem proti influencerům. Například Mikola Dziadok měl v Telegramu kanál s jedenácti tisíci odběrateli, to byl největší anarchistický Telegram-kanál v ruštině vůbec. Kromě toho měl svůj kanál na youtube, Radix, kde se snažil přístupnou formou šířit anarchistické myšlenky. To všechno je pro Lukašenkův režim nepřípustné.

Mikolu zatkli obzvlášť brutálně, pak ho mučili. Co podle tebe vyprovokovalo tuto brutalitu? Máš o něm nějaké zprávy z vězení?

Je to pro mě velice bolestivé téma. Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou přečtu o tom, jak se mého kamaráda snaží udusit jedovatým plynem, pouštějí do něj proud, škrtí ho, ponižují, že se budu dívat na odporná videa, v nichž bude můj kamarád s kamennou tváří mluvit naprosto cizími slovy… Podobným způsobem v Bělorusku jednali jen nacisté za války, když týrali rolníky, natáčeli to na film a pak to ukazovali v Německu, prý že partyzáni litují svých činů… Mikola se nehledě na mučení choval velice důstojně. Z mého hlediska je zajatcem tohoto pekelného režimu a jsem na něj moc hrdá.

Proč jsou jeho mučitelé tak brutální? Je jasné, že Mikola je veřejně aktivní anarchista, populární bloger, důvodů k jeho zatčení mají fízlové hodně. Ale v jeho případě byla brutalita naprosto bezprecedentní. Myslím si, že důvodem brutality byla osobní nenávist vysoce postavených fízlů vůči němu. Mikola hodně psal o činnosti takzvaného Útvaru pro boj s organizovaným zločinem (rus. Gubopik) dávno předtím, než všichni Bělorusové uviděli jejich brutalitu na vlastní oči, když tihle hajzlové mlátili lidi na ulici, rozbíjeli skla v obchodech aj. Mikola odhaloval jejich zkorumpovanost, jmenoval konkrétní lidi, zveřejňoval jejich údaje. Právě fízlové z Gubopiku už dříve dělali Mikolovi naschvály, například ho obviňovali z „propagandy nacismu“ a podobných absurdit. Jeden z těch, koho Mikola zmiňoval ve svých příspěvcích, nějaký Tarasik, se podílel na jeho mučení. Je to prostě odporná msta, nic jiného.

Před několika měsíci se z vězení dostala ven informace (hned z několika zdrojů), že Mikolu chtějí zlikvidovat. Podle slov jeho otce ho fízlové chtějí vyprovokovat s využitím špiček podsvětí: jakože Mikola má někoho z nich urazit a pak za to být potrestán. Nemám stoprocentní důkaz, že se něco takového plánuje. Ale podle mého názoru ty fámy asi mají nějaký základ. Političtí vězňové to nemají ve vězení lehké: fízlové je nenechají na pokoji, organizují provokace, rozdmýchávají konflikty mezi vězni, posílají je na samotku, nutí jiné vězně, aby je sledovali. Fízlové jsou mstiví, ale právě pozornost lidí zvenku dává Mikolovi šanci, že z toho vyvázne živý a zdravý.

V tuto chvíli je relativně v pořádku, na zdraví si nestěžuje, i když má dlouhodobé potíže s žaludkem, ještě z předchozího pětiletého věznění. Nedávno ho převezli z Minsku do vězení v Žodině, ale pak ho vrátili zase do vazby ve Volodarského ulici v Minsku. Proč to udělali, nechápu, zřejmě aby ho psychicky rozhodili. Jeho korespondenční adresa teď je: СИЗО-1, г. Минск, ул. Володарского 2, 220 030, Дедок Николай Александрович. Dopisy se k vězňům dostávají obtížně, ale je třeba se stejně snažit tam psát. Pro vězně je každý dopis nebo pohlednice slunečním paprskem ve tmě.

Co je známo o případu takzvané Oliněvičovy skupiny? Byla zadržena na hranici s Ukrajinou, se zbraněmi, budou tedy obviněni z terorismu? Igora Oliněviče v Čechách také znají jako politického vězně, autora knihy Jedu do Magadanu

Dmitrij Dubovskij, Igor Oliněvič, Sergej Romanov a Dmitrij Rezanovič jsou vyšetřováni na základě paragrafů 289.2 (terorismus) a 295.3 (nezákonný převoz zbraní). Jsou podezřelí z přepadení objektů se zvýšenou ostrahou v Soligorsku a Mozyru. Obvinění nepopírají, že svou přímou akcí poškodili majetek, ale nechtěli ublížit lidem. Zatím to vypadá, že budou oficiálně obviněni z terorismu. Momentálně se nacházejí ve vazbě KGB v Minsku (takzvané Amerikance), cítí se normálně. Rezanovič se zotavil z koronaviru, dopisy jim nedoručují příliš často.

A jakého „teroristického činu“ se dopustili přátelé z minského kolektivu Food Not Bombs? Kvůli čemu je zatkli?

Především, FNB je v hledáčku běloruské policie od úplného začátku svého fungování, to znamená od roku 2005. Fízlům se nikdy nelíbilo, že se v centru hlavního města „vzkvétajícího Běloruska“ scházejí lidé bez přístřeší a potřební. Běloruský režim se tento problém vždy snažil schovat – například během svátků a různých oficiálních událostí fízlové normálně zatýkají bezdomovce a odvezou je mimo město, vyloží je někde u silnice. Také se stalo, že lidé, kteří bydlí nedaleko míst výdeje jídla, zavolali na FNB policajty, protože se jim nelíbilo, že se v blízkosti jejich bydliště zdržují bezdomovci.

Zadruhé, FNB se vždy distancovala od charity. I když účastníci FNB nepoužívali bannery ani megafony, vždy vyprávěli kolemjdoucím o smyslu této iniciativy, o tom, že je založená na sebeorganizaci a vzájemné pomoci. A to byl důvod, proč se od roku 2009 policajti pokoušeli tyto akce narušit: zatýkali lidi, kteří přišli pro jídlo, legitimovali a zatýkali organizátory, psali stížnosti na jejich pracoviště a do škol. V roce 2012 se konal koncert na podporu FNB, a tam fízlové zatkli úplně všechny návštěvníky, legitimovali je, vzali jim otisky prstů, některé poslali do vězení, jednoho aktivistu brutálně zmlátili. Také během mistrovství světa v roce 2014 byla FNB hodně perzekvovaná.

To všechno vyprávím, aby čtenáři pochopili, že FNB v Bělorusku stále funguje pod obrovským tlakem, ačkoli mohl občas povolit. Bezprostřední příčinou nejnovějších represí se stal rozhovor kolektivu FNB pro anarchistický web Pramen. Ten rozhovor fízly hodně naštval. Podle nich by FNB mělo být „vděčné“, že si na ně zatím nedošlápli a nechávají je jakžtakž fungovat – místo toho se účastníci kolektivu v rozhovoru hlásili k anarchistickým principům, kritizovali režim a podpořili protesty.

Následkem toho bylo, že v poslední době během rozdávání jídla zatýkali policajti úplně všechny, včetně náhodných kolemjdoucích. Také zatkli členy iniciativy Pouliční medicína, kteří využívají akcí FNB, aby poskytli potřebným lékařskou pomoc. U soudu pak fízlové tvrdili, že aktivisté mávali vlajkami (ty neměli vůbec), vykřikovali heslo Žyvě Bělarus, zkrátka, samé výmysly. Jindy tvrdili, že rozdávání jídla jako takové je protivládní protest. Většinu zatčených tedy odsoudili k 15 dnům vězení. Podmínky v minském vězení Akrescina byly otřesné, což je v Bělorusku zvykem, bylo zakázáno posílat vězňům oblečení, obuv, jídlo, povolili jen léky. Cely ve vězení nebyly vytápěné, spát se muselo na železných kavalcích bez matrací, toaletní papír se musel doslova vybojovat, o hrozném jídle nemluvě. V žodinském vězení už to bylo lepší. I když na jednu celu se čtyřmi vězni bachaři poskytli jeden zubní kartáček pro všechny! A to v době koronaviru! Žádné dopisy ani v Minsku, ani v Žodinu aktivistům nepředali, ačkoli dopisů bylo hodně. Naštěstí jsou teď už všichni na svobodě a jsou jakžtakž v pořádku.

Nevím, jak to všechno v Bělorusku dopadne. Ale chci říct, že běloruští anarchisté a členové FNB jsou nadšení z vlny solidarity od českých přátel. Je to něco neskutečného.

Také byl zatčen frontman kapely Mister X…

Igor Bancer z Mister X byl zatčen loni v říjnu kvůli podezření z výtržnictví – což je důvod, proč není zatím uznán lidskoprávními organizacemi jako vězeň svědomí, prý je to „nepolitické“ obvinění… Nedávno ho poslali na psychiatrickou expertizu do Minsku. Nechává všechny české fanoušky pozdravovat z vězení. Kromě něj jsou trestně stíháni antifašisté Tamaz a Timur Pipija, Vladislav Zinevič, Denis Boltuť, Denis Žuk, Vitalij Šišlov, Andrej Kazimirov. O zadrženích anarchistů kvůli takzvaným „administrativním přestupkům“ nemá cenu ani mluvit, jsou jich stovky.

Logická otázka na závěr: jak ještě můžou čeští kamarádi pomoct běloruským anarchistům?

Důležité je, aby ta pozornost vůči Bělorusku nepolevovala. Chápu, že se ta situace vleče už dlouho, a ještě dlouho potrvá. Vím, že je složité neustále mít na paměti Bělorusko, když se ve světě děje tolik hrůz. Ale ty akce solidarity, zvlášť když reagují na konkrétní události, jsou jako závan čerstvého vzduchu. Tlačit na Lukašenkův režim musíme, i když výsledek to skoro nemá: tihle lidožrouti na tlak nereagují. Zato aktivistům to zahřeje srdíčko!

Hmotná a finanční pomoc je vždy aktuální. Právníci, balíčky, léky, pokuty – to všechno jsou obrovské částky a bez pomoci to aktivisté nezvládnou. Zvlášť zmíním Mikolu Dziadoka: jeho rodině se dostává hodně solidární pomoci, ale ty výdaje jsou přesto obrovské, navíc má Mikola vážné problémy s žaludkem a trpí migrénami.

Pomáhat lze přes ABC-Bělorusko, zde jsou údaje:

Paypal: https://www.paypal.me/abcbelarus или belarus_abc@riseup.net

Bitcoin: 1CcxWEswKjXZgXQCds5KcHfemzrAASVbuv

Poslat peníze kartou lze přes: https://www.buymeacoffee.com/abcbelarus

Kdybyste chtěli pomoct konkrétně Mikolovi, napište do poznámky "ДЕДОК" nebo napište zvlášť na mailovou adresu belarus_abc@riseup.net, že ten a ten dar je pro něj.

A na závěr mám jednu poznámku, která vám může přijít divná, ale je to důležité. Velkým přínosem pro anarchistické hnutí bude, když se budeme starat o sebe. Když se budeme mít rádi a starat se o sebe, najdeme v sobě sílu k aktivismu a budeme jí mít dost na to, abychom pomáhali anarchistům v Bělorusku, Česku, Sýrii a kdekoli ve světě.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy