První část analytického rozhovoru s mezinárodními dobrovolníky anarchisty bojujícími v Rojavě.

Rozhovor iniciovala Uruguayská anarchistická federace (fAu; federación Anarquista uruguaya).

Z Latinské Ameriky se zájmem a napětím sledujeme události v Rojavě a v Sýrii. Ze všeho nejdříve: Můžeš nám vysvětlit, jak se zformoval anarchistický prapor a jaké má vazby na kurdský odpor?

Od začátku rojavské revoluce, zejména po událostech v Kobanî 2015 přicházeli dobrovolníci z celého světa, aby konfrontovali Daesh (Islámský stát) a bránili revoluci. V prvních letech většina mezinárodních dobrovolníků koordinovala svůj příchod přímo s YPG/YPJ, kurdskými Lidovými obrannými jednotkami. Vzhledem k protistátnímu charakteru politického projektu v Rojavě se do boje za obranu revoluce zapojili anarchisté a anarchistky z různých kontinentů a jejich příjezd se často neobešel bez zmatků a chaosu. V roce 2015 byla vedle dobrovolníků a dobrovolnic působících přímo v YPG/YPJ zformována interbrigáda IFB (Mezinárodní batalion svobody; International Freedom Battalion), která sjednotila zahraniční militanty a turecké revoluční organizace. V rámci IFB vznikla první anarchistická brigáda IRPGF (Mezinárodní revoluční lidové partyzánské síly; International Revolutionary People’s Guerrilla Forces), která fungovala asi rok během bitev ve městech Tabka a Rakka.

Têkoşîna Anarşîst (Anarchistický boj) byla zformována na konci roku 2017 po osvobození Rakky. Nejde nám jen o boj proti Daesh, chceme se učit od kurdského osvobozeneckého hnutí a budovat vazby s libertinským hnutím po celém světě. Jako anarchisté si uvědomujeme, jak podstatné je pozvednout zbraně proti teokratickému despotismu Islámského státu, ale také proti fašistickému útlaku tureckého státu, syrského státu, různých imperiálních mocností a množství islámských fundamentalistických skupin bojujících v Sýrii. Realita války je velmi komplikovaná a někdy nás ohledně naší role na bojišti vrhá do moře rozporů. Etnické a náboženské konflikty se sbíhají se zástupnou válkou regionálních a geopolitických mocností, kde imperialistické a koloniální vlivy určují tempo Blízkého východu, který se topí v krvi a oleji. Ale kurdský odpor je symbolickým příkladem revoluční organizace a sociální a politický projekt Rojavy je určitě inspirující. Po několika letech práce tady jsme viděli dobré i špatné stránky revoluce a náš závazek vůči ní je založen na internacionalismu a kritické podpoře.

Zavedení demokratického konfederalismu, tedy bezstátní společnosti založené na osvobození žen, ekologii a přímé demokracii, je inspirací pro ty z nás, kteří věří ve svět bez kapitalismu a patriarchátu. Tohle nás přivedlo do Rojavy, ale co teď? Spousta internacionálů, kteří přijedou do Rojavy, se podílí na obraně revoluce pár měsíců a pak se vrací domů ke svým životům. Je tohle to, co chceme? Je tohle naše vize mezinárodní solidarity? Ne, my chceme něco jiného. Abychom si uvědomili, co hledáme, prostudovali jsme si historii internacionalismu, ale místo toho, abychom se zabývali centralizovanou strukturou třetí internacionály, rozhodli jsme se hledat inspiraci v protikoloniálním odboji Trikontinentální konference. Revolucionáři jako Almícar Cabral z Guinea-Bissau, Ben Barka z Maroka nebo Che Guevara z Argentiny se sešli, aby se, slovy Franze Fanona, „postavili za zbídačené obyvatele Země a vytvořili svět lidských bytostí“. Jejich pohled na mezinárodní solidaritu byl jasný: „Nejde o to, přát napadeným úspěch, ale o to jít za svým štěstím. Doprovázet je cestou na smrt, nebo k vítězství.“ Mluvili o vytvoření druhého, třetího, mnoha Vietnamů, a my mluvíme o vytvoření druhého, třetího, mnoha Chiapasů, Rojav, Barbach. [1]

Tekoşîna Anarşîst není pouze anarchistickou skupinou v Sýrii nebo Kurdistánu, naše existence je podmíněna bojem a revolučním procesem v Rojavě. Útlak, kterým kurdský lid trpí, je dalším příkladem koloniální dynamiky sužující domorodé lidi, jejichž kultura je velmi ancestrální, založená na společných kořenech s předky, které jsou ohrožovány kapitalistickou hegemonií. Je také naší povinností jako internacionálů studovat a pochopit to, jakým způsobem imperiální mocnosti utlačují země globálního jihu. Bojujeme proti útlaku doma a nyní pokračujeme v našem boji tady. Náš příchod do Rojavy byl odpovědí na výzvy k mezinárodní solidaritě, takže naší prioritou je rozumět potřebám lidí a dynamice místního revolučního hnutí. V minulosti jsme spolupracovali s IFB, ale dnes jsme autonomní organizací integrovanou do Syrských demokratických sil, spolu s Kurdy, Araby, Asyřany a dalšími internacionály bojujeme za demokratickou a ekologickou Sýrii osvobozenou od patriarchálního útlaku.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Tekoşîna Anarşîst a Stranou kurdských pracujících (PKK)?

PKK je revoluční politická strana utvořená jako odpověď na útlak kurdského lidu. Tekoşîna Anarşîst je kolektiv utvořený kvůli tomu, aby podporoval rojavskou revoluci a učil se z ní. Rozdíly jsou obrovské, ať už se týkají velikosti organizace, cílů, vnitřní dynamiky, budoucích předpokladů, taktiky a strategie.

PKK byla založena před více než 40 lety jako národně osvobozenecké hnutí s mezinárodním přesahem a zformovala protikoloniální hnutí na Blízkém východě. Skrze svůj boj za národní osvobození PKK, která začínala s marxisticko-leninisticko-maoistickou orientací, vyhodnotila své úspěchy a nedostatky. Abdullah Öcalan předložil nový model nasycený libertinskou perspektivou, vystupující proti modelu národního státu, patriarchátu a ekocidě páchané kapitalismem a technoindustriálním systémem. Místo nového paradigmatu vytváří model přímé demokracie, jehož společenskou základnu tvoří komuny a družstva. Upřednostňuje osvobození žen jako základ sociální transformace skrze autonomní sebeorganizaci žen. Zavazuje se k ekologické perspektivě, opětovnému spojení s přírodou a rekonstruuje model života v souladu s ostatními živými bytostmi na této planetě.

Její pohled na násilí se také od jejích maoistických počátků liší, kde bylo revoluční násilí koncipováno jako cíl sám o sobě. Změna paradigmatu, z velké části motivovaná kurdským ženským hnutím, změnila pohled na koncept sebeobrany. Patriarchální a koloniální dynamika států, které zakládají svou existenci na dominanci skrze válku, genocidu a otroctví, vždy narážela na odpor podrobených. Společnosti, které žily svobodný život nemohou uznat dominanci centralizovaných systémů, a proto si každá společnost, každá živoucí bytost musí zajistit svůj systém sebeobrany.

Jako anarchisté a revolucionáři s touto politickou a sociální vizí souhlasíme. Ekologie, feminismus, komunalismus nebo konfederalismus nejsou anarchistům cizí, naopak. V Rojavě se musíme bránit všemi prostředky, které máme k dispozici, proti teokratickému despotismu Islámského státu a invazi tureckého fašistického státu. V dobách války jsme bojovali po boku YPG, YPJ, guerill PKK, členů tureckých revolučních stran a dalších internacionálů různých ideologií, Kurdů, Arabů, Asyřanů. Když nepřítel střílí, když padají bomby, je každý na naší straně v zákopu soudruh, heval [2] a ideologické rozdíly nemají takovou váhu jako vášeň pro obranu revoluce, vášeň pro budování svobodné společnosti. Ale jsou zde rozhodně ideologické rozdíly, které vedou k debatám a úvahám (pokud zrovna z nebe neprší kulky a minometná palba), které ovlivňují náš způsob myšlení, pohled na revoluci a porozumění anarchismu. Rozdíly mezi Marxem a Bakuninem, kromě mnoha jiných, které byly předmětem sporu v rámci První internacionály, jsou dodnes zdrojem konfliktu. Ale je to přesně tenhle konflikt, který nám pomáhá uvažovat, učit se a růst.

Abychom odpověděli na otázku, největší rozdíly, na které jsme narazili, jsou jednak organizační a potom také ideologické. Co se organizace týče, upřednostňujeme decentralizaci a rozdělování úkolů, odpovědnosti a pravomocí takovým způsobem, abychom se záměrně vyhnuli vytvoření ústředního výboru nebo nějaké jiné autoritářské instituce. Víme, že jsou vojenské struktury vždy tvořeny hierarchickou organizací a řetězcem příkazů a v některých aspektech jsme museli přizpůsobit naši strukturu vojenským potřebám. Ale na rozdíl od jiných jednotek klademe zvláštní důraz na to, abychom fungovali inkluzivním a horizontálním způsobem, uplatňujeme rotaci úkolů a funkcí. Základem naší práce a našeho politického projektu je kolektivní učení, důvěra, vzájemná podpora, ale především touha po svobodném životě.

V ideologické rovině mohou být rozdíly složitější. Nejdůležitější je pravděpodobně naše silná podpora boje za sebeurčení LGBT+ komunity, což nemá v kurdském osvobozeneckém hnutí zrovna podporu. V ženském kurdském hnutí, v „ jineolojî“ (věda kurdských žen) nicméně existuje proud, s nímž se v pohledu na tuto záležitost shodneme. Samy uvažují o zjevném esencialismu tohoto hnutí a otevírají dveře širšímu porozumění ženy, které má blízko ke queer teoriím, nicméně stále se tu jedná o okrajovou záležitost. Také pragmatismus tohoto hnutí někdy vede k ideologickým rozporům, zvláště pokud jde o majetek. V Rojavě jsou komunální iniciativy a pobídky ke kolektivnímu vlastnictví, ale soukromé vlastnictví je ve společnosti stále normou, bez nějaké vážnější snahy tuhle realitu změnit. V rámci revolučního hnutí je majetek z velké části v kolektivním vlastnictví a komunální život má jasnou socialistickou orientaci, většinovou populaci však tyto myšlenky nezasáhly.

Z hlediska širší perspektivy, pokud neuvažujeme pouze o naší organizaci, ale o anarchismu obecněji, vidíme velké rozpory v individualistické tendenci antiautoritářského hnutí v posledních desetiletích. Têkoşîna Anarşîst vede kolektivní boj, který přesahuje individuální logiku a liberální myšlení, v souladu s hodnotami sociálního anarchismu, ale aniž bychom opomíjeli roli jednotlivce ve společnosti. Jsme si dobře vědomi toho, že s příkazy ukládanými shora, bez respektování kolektivních rozhodnutí nebo naslouchání menšinovým hlasům je na jednotlivce vyvíjen nátlak. Na druhou stranu, když jednotlivec nejedná v souladu se společnými zájmy hnutí, delegitimizuje organizaci a kolektivní boj. Další důležitou debatou mezi tradičním anarchismem a myšlenkami demokratického konfederalismu je přístup ke společnosti a vztah mezi pozitivismem a racionalismem. Anarchismus často viděl vědu a rozum, které nabyly významu během tzv. „osvícenství“, jako jediný způsob dosažení svobodné společnosti. V novém paradigmatu je tento předpoklad revidován se zvláštním důrazem na jiné způsoby porozumění světu a společnosti, který se vyhýbá evropskému koloniálnímu myšlení, zvláště v pohledu na mytologii a ancestrální poznatky. Tenhle pohled je důležitý, když přijde na učení se od domorodých hnutí, přehodnocení našeho vztahu k přírodě, k civilizaci a k životu samotnému.

Vyhodnocení těchto myšlenek, podobností a rozdílů mezi naším hnutím a realitou Rojavy, nás vedlo k upřednostnění dvou cílů. Zaprvé, rozvoj militantní osobnosti, snaha o oproštění se od patriarchálního a kapitalistického vlivu, s nímž jsme podvědomě vnitřně ztotožnění. Zadruhé, potřeba dohodnout se na organizačních standardech založených na závazcích a odpovědnosti, podle naší role jako revolucionářů, ale také podle potřeb naší organizace. A třebaže jsou tyto cíle rozvíjeny jiným způsobem než v PKK, metody, které se zde učíme, nám velmi pomáhají. Praxe Tekmîl [3], platformy [4], kritiky a sebekritiky nám pomáhá růst a vyvíjet se jako revolucionáři, a zároveň také uznáváme potřebu učit se z historie anarchistických a revolučních hnutí po celém světě.

Pokračování příště

Poznámky překladatele:

[1] Barbacha je region na severu Alžírska. Velmi chudý region v roce 2001 během tzv. Černého jara násilně povstal proti všem složkám státu. Heslem povstání bylo „Nemůžete nás zabít, protože už jsme mrtví“. Všechny složky státu byly násilně vyhnány a v regionu náhle a velmi nápadně klesla kriminalita. Díky svým demokratickým shromážděním a zdola organizované správě je některými anarchisty přirovnáván k Chiapasu nebo Rojavě. Barbachu zmiňuje i Peter Gelderloos v knize Anarchie funguje.

[2] Heval znamená v kurdštině nejlepší přítel, soudruh.

[3] Více na: https://www.afed.cz/text/6898/tekmil-vytvareni-kultury-konstruktivni-kritiky

[4] Platforma je nástrojem kurdského hnutí, používaným PKK mnoho desítek let. Funguje tak, že si člověk, který je předmětem platformy, připraví povídání o svém životě, vztazích s rodiči, dospívání jako žena či muž ve světě rozděleném patriarchálním vnímáním, zkušenostech a postřezích z oblasti vzdělání nebo organizování s danou skupinou, ve které platformu dělá. Toto představení před skupinou mohou doplnit otázky od ostatních. Následuje diskuse a dílčí analýzy. Na závěr „platformovaný“ sdělí, co si z platformy odnesl a jaký je jeho návrh na pokračování ve skupině, další angažování se apod. Toto zhodnocení je pak skupinou zpravidla přijato, popř. jsou navrženy konkrétní kroky, např. nabídka dalšího vzdělání.

8.9.2020 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Válka