Anarchistická federace

Vzpoura proti diktátorovi

Proč se Bělorusové odhodlali k povstání

Bělorusko

Kdybyste se začátkem roku 2020 zeptali lidí v Bělorusku, kolik času zbývá Lukašenkově diktatuře, koukali by na vás jako na blázna. V respektované diktatuře se takové otázky nekladou, protože je jasné, co by se mohlo stát. A celkově je to nastavené tak, že vláda velikého vůdce je časově neomezená. Ale situace se za posledních osm měsíců tak radikálně změnila, že Bělorusové vyšli do ulic a poprvé v novodobé historii země se postavili na odpor policii nejméně ve třiatřiceti městech.

Dnes se Bělorusové probudili v nové zemi. Lidé v ní otevřeně mluví o nenávisti k vládě a připravují se na násilnou konfrontaci s policií a státem. On-line i naživo probírají efektivní metody boje. Několik závodů ohlásilo na den po volbách stávku.

A přestože volební komise oznámily opětovné vítězství diktátora, objektivně Lukašenko tyto volby prohrál. Neprohrál s nějakým určitým kandidátem nebo kandidátkou, ale s běloruskými lidmi, kteří řekli, že 26 let už stačilo.

Jak se Bělorusko změnilo ze stabilní diktatury, ve které žijí samí mírumilovní lidé, v protestní centrum střední Evropy?

Ekonomická a politická krize

Ekonomicky není Bělorusko nezávislou zemí. Během řady let mohl běloruský ekonomický zázrak přežívat výhradně díky levné ropě od Putina a přímým finančním tokům z Kremlu. Přestože Lukašenko a Putin nevypadají jako přátelé, fungovalo toto nastavení celkem dlouho, když se ruská vláda topila v ropných penězích.

S pádem cen černého zlata se ruská vláda ocitla před otázkou přerozdělení zdrojů. Začala zkoumat, kam se vyplatí strkat peníze. Bělorusko se nevyplácelo. Přes všechny investice se Lukašenko dál držel u moci a bránil integraci Běloruska do Ruské federace – procesu zahájenému už Jelcinem v 90. letech.

Nestabilita Lukašenka v posledních deseti letech ukázala Kremlu, že na něj samotného spoléhat nemůže. A obrat na Západ v roce 2015 jen přilil olej do ohně sporů mezi Moskvou a Minskem. Začátkem roku 2020 se Lukašenko ocitl v dost složité situaci. Uzavřít nové smlouvy na ropu a plyn bylo najednou mnohem komplikovanější. Běloruská vláda chtěla aspoň nějaké výhody, ale Rusko je bylo ochotno poskytnout jen za to, že bude aktivizován projekt svazového státu, se společnou měnou a dalšími body znamenajícími pohlcení Běloruska Ruskem.

Politické komplikace s Ruskou federací vedou už tradičně k ekonomickým problémům v zemi. Posledních pět let se Lukašenko pokoušel neutralizovat tuto závislost spoluprací se Západem, ale západní dotace a úvěry běloruskou ekonomiku neutáhnou. Na začátku roku 2020 začal běloruský rubl vůči ostatním měnám silně oslabovat. Za posledních dvacet let dokázali Bělorusové přežít několik vln zhrošení kurzu, ta nejhorší byla v roce 2011. Pokles kurzu běloruského rublu znamená pro mnoho Bělorusů současně i pokles reálných mezd. Kromě toho se objevily problémy s vyplácením mezd ve státních podnicích.

Traktorem proti koronaviru

Právě ekonomickými problémy vysvětloval Lukašenko absenci jakýchkoli karanténních opatření proti koronaviru. Jestliže na začátku epidemie diktátor ještě vykřikoval, že Bělorusové se vyhnou nákaze prací na poli a chozením do sauny, po měsíci musel pravé důvody nezavedení karantény přiznat.

Koronavirus se stal pro běloruskou diktaturu jednou z nejvážnějších výzev, a nezvládla ji. Namísto typického populismu a péče státu o obyvatelstvo byli lidé odkázáni ve všem sami na sebe.

Zdravotní péče je v Bělorusku bezplatná, ale za mnohé úkony se musí platit, protože ve státním rozpočtu nejsou peníze na léčiva a lékařskou techniku. Nechat se testovat na koronavirus bylo často nemožné. Hodně lidí si nemohlo dovolit zůstat doma, takže chodili do práce. Současný rozsah epidemie koronaviru v Bělorusku je složité odhadnout. Stát jako jediná instituce disponuje aktuálními čísly a drží je v tajnosti. Kromě toho bylo dost případů korony označeno za zápal plic, a to i ty se smrtelným průběhem.

Kvůli zachování zdravotní péče se malé podniky a velké množství obyčejných lidí zapojily do decentralizované podpory zdravotnického personálu. Některé restaurace a bary pro něj vařily z toho, co jim přenechali obyvatelé měst. Jako v jiných zemích i tady iniciativy zdola vyráběly roušky. Taxikáři vozili zdravotníky zdarma.

Po několika měsících epidemie mělo hodně lidí pocit, že stát se na ně vykašlal. Na druhé straně se ale objevila solidarita a přesvědčení, že sousedi, přátelé, a dokonce neznámí lidé z internetu vás v tom nenechají. Bělorusové si připomněli, že společenství je důležitější než stát. Solidarita přestala být slovem a stala se běžnou praxí.

V mnoha zemích, kde udeřil koronavirus, znamenal pokles nakažených i pokles solidarity, zatímco v Bělorusku solidární struktury dál fungovaly i v jiných sférách. Například v červnu neměla polovina Minsku přístup k čisté vodě. A zatímco úředníci tvrdili, že s vodou problém není, obyvatelé čtvrtí, kde voda byla, se zorganizovali a rozváželi vodu těm nejpotřebnějším.

Jedním z nejdůležitějších závěrů koronavirové epidemie (ta v zemi ještě neskončila) se stalo vědomí kolektivní síly a možností, jaké přináší společné úsilí.

Volby za časů viru

Lukašenko udělal chybu, když se rozhodl ohlásit volby v době, kdy vrcholila epidemie koronaviru: počátkem května bylo oznámeno, že se volby budou konat v srpnu. Byl vybrán moment maximální nespokojenosti se státní mocí. Díky tomu získala předvolební kampaň jeho oponentů doslova od prvního dne obrovskou podporu. Jeden z prezidentských kandidátů, bloger Sergej Tichanovskij, začal spolu se sbíráním podpisů organizovat mítinky, kde mohl každý do mikrofonu vyjádřit svůj názor. To inspirovalo lidi po celé zemi, aby veřejně vyjadřovali svou nespokojenost. Za pár týdnů těchto aktivit byli Tichanovskij a řada dalších opozičních politiků zatčeni a obviněni z vymyšlených trestných činů.

Represe namísto toho, aby utlumily protesty, vedly k ještě většímu organizování kolem dalšího kandidáta, finančníka Belgazprombanky (dceřiné společnosti Gazpromu) Viktora Babarika. Ten na rozdíl od jiných kandidátů nevedl politický boj a mnohým se jevil jako „umírněný – vyzýval k férovým volbám a neplánoval nelegální shromáždění. I přesto Babarikova popularita narůstala.

Nakonec se vláda rozhodla Babarika a jeho spolupracovníky zavřít a obvinit z korupce. Takový krok vyprovokoval vlnu nesouhlasu, na nějž reagovala zpráva, že dva největší opoziční kandidáti na prezidenta nebudou zaregistrováni. Následovaly masové protesty po celé zemi s prvními střety s milicí v Minsku: demonstranti pomáhali zatýkaným a zjistili, že OMON (pořádková policie) není vůbec připraven na silový odpor lidí.

Červencové střety s OMONem se pro hodně lidí staly přelomovým okamžikem. Diktatura, která byla 26 let budována částečně na své nezničitelnosti díky ozbrojeným složkám, se najednou zdála velmi křehká. Videa s bezradnými OMONovci se okamžitě šířila internetem a ukazovala, že na boj s milicí není třeba tři roky trénovat na kurzech v Rusku nebo v EU.

Lukašenko nezakázal registraci jen jedné vážné oponentky, ženy Sergeje Tichanovského Světlany. Ta zpočátku chtěla kandidovat proto, aby přenechala svůj hlas manželovi a dalším režimním oponentům. Když ale většina z nich skončila ve vězení, zůstala pro voliče jedinou možností.

Tichanovská není političkou a nesnaží se jí stát. Hlavním požadavkem celé její kampaně byly nové volby. Otevřeně mluvila o tom, že nechce být u moci. Po vítězství nad Lukašenkem měla v plánu vyhlásit nové, férové volby, které by zemi změnily.

Tak jednoduchý požadavek sjednotil řadu politických skupin. Do jejího volebního štábu se přidali aktivisté ze štábů zavřených kandidátů. Samotná Tichanovské předvolební kampaň hodně spoléhala na sebeorganizaci obyvatel v různých částech země. Setkání s kandidátkou bylo oficiálně zaregistrováno na mnoha místech, kam osobně nejela. Namísto toho se organizovaly mítinky, kde byl všem k dispozici mikrofon. Ten nevyužívali ani tak politikové, obávající se represí, jako spíš obyčejní pracující a drobní podnikatelé. V některých městech se takto zapojovali i anarchisté.

Popularita Tichanovské za pár týdnů obrovsky vzrostla. V červenci mohla uspořádat jedno z největších shromáždění v historii země – 50 000 lidí v Minsku. V ostatních městech se sešlo od několika set do 8000 lidí. Žádná mocenská protiopatření se dlouho neobjevovala. Možná v tom sehrál roli Lukašenkův sexismus – diktátor nikdy nepovažoval ženy za opravdové ohrožení své moci. A Tichanovská se ve svém štábu obklopila ženami. Při veřejných vstoupeních ji také doprovázely dvě koordinátorky její kampaně.

Pár dní před volbami se Lukašenko vzpamatoval. Namísto zákazu shromáždění se rozhodl dělat hlupáka – na všech náměstích, kde byly ohlášeny mítinky, začaly probíhat akce pořádané státem nebo byly zahájeny stavební práce. Přišla vlna odporu, ale nepřerostl v demonstrace, protože do voleb zbývalo opravdu jen pár dní.

Současně zahájila běloruská milice zatýkání blogerů. To nebyla nová taktika, vláda ji používá už léta – před jakýmikoli protesty jsou stále zatýkání novináři a blogeři, kteří by protesty mohli on-line vysvětlovat.

Anarchisté – teroristická organizace

Než se dostaneme k samotným volbám, je vhodný malý úvod o anarchistickém hnutí v Bělorusku.

Anarchisté se v zemi znovu objevili po rozpadu Sovětského svazu. Začátkem 90. let některé skupiny ovlivnily formování odborového a ekologického hnutí. Anarchisté hráli jednu z klíčových rolí v boji za zákaz výstavby běloruské atomové elektrárny v roce 1999 (v roce 2009 anarchisté i ekologové tento boj prohráli).

Po celou dobu existence diktatury se anarchisté účastnili velkých politických událostí, ať už šlo o volby, hnutí proti výstavbě jaderné elektrárny nebo protesty proti zákonu o „příživnících“. Ve většině případů přijímalo obyvatelstvo výzvy anarchistů velmi pozitivně. Možná občas jejich podstatně neporozumělo, ale souhlasilo.

Od roku 2013 byli anarchisté skoro jedinou politickou silou, která se ještě věnovala pouliční agitaci. Většina opozičních stran přestala s aktivním bojem proti diktatuře po Majdanu 2014 ze strachu z ruské okupace. Ještě dnes část opozičních politiků zastává názor: „Lepší Lukašenko než Putin.“ Část opozice byla zničena represemi. To nedalo žádnou práci, protože protestní hnutí se dalo zastavit pouhými perzekucemi lídrů.

Díky svému aktivismu jsou anarchisté neustále v hledáčku silových struktur. Někteří právě sedí ve vězení za symbolické akce, jiní jsou na útěku. Ale existují zde iniciativy pomáhající nemajetným i organizující antikapitalistickou volnou směnu. Represe proti anarchistům mají jen zřídka žádoucí efekt. Píše se o nich v opozičních médiích, což šíří povědomí o jejich činnosti a dodává jim novou energii.

Dnes je popularita anarchistů v určitých kruzích mládeže celkem vysoká hlavně díky tomu, že tu jiná hnutí v podstatě nezůstala.

Opakované volby

Před začátkem volební kapaně se očekávaly masové protesty v Bělorusku hlavně kvůli ekonomické krizi a koronaviru. Logicky měly vrcholit v den voleb a těsně po nich. Na sociálních sítích probíhaly výzvy k protestům už pár týdnů předem.

Na tyto volby se připravovali jako protestující, tak vláda. Internetem kolovaly obrázky vojenské a policejní techniky. Lukašenko se osobně objevoval na výcviku pořádkových sil. Bylo jasné, že se nebude snažit snížit nespokojenost lidí, ale spíš proti nim použije sílu.

Nebylo se čemu divit, že večer 9. srpna vyšli do ulic tisíce lidí po celé zemi. I podle oficiálních vládních údajů se ve stejnou chvíli protestovalo ve 33 městech. Demonstrovalo více než 50 000 lidí. Největší protesty proběhly v Brestu, Baranoviči a Minsku. V ostatních regionálních centrech se účastnilo několik tisíc lidí.

Do hlavního města byli proti demonstrantům posláni vojáci a milice z celé země – ozbrojené kolony jely do Minsku den před volbami. V den voleb bylo město obklíčeno. Projížděly jím autobusy bez čísel a chodci nebo novináři byli náhodně zatýkáni. V celé zemi byl znemožněný nebo maximálně omezený přístup k internetu.

K večeru se situace radikálně proměnila. V ulicích řady měst se objevily skupiny lidí mířících do centra. Pak přišly první střety s OMONem, protože se lidé snažili bránit zatýkání. OMONovci běhali po městě zpočátku jen v tričkách a s obušky, bez speciálních uniforem. Útoky na ně byly signálem, že to tentokrát nebude jako jindy, kdy mohli policajti lidi sbírat podle libosti.

Zhruba hodinu po prvních střetech začalo centrum Minsku připomínat válečnou zónu. České zábleskové granáty, kanadská vodní děla, běloruské náklaďáky, to vše bylo zapojeno do boje proti demonstrantům. Poprvé v historii země začali lidé stavět barikády a pouštět se do boje s ozbrojenými silami. Ve všech koutech země se dařilo zachraňovat lidi před zatčením.

Solidarita během protestů opět ukázala neuvěřitelnou sílu kolektivní vzpoury proti diktatuře. Skupiny lidi dokázaly paralyzovat aktivitu OMONu i armády. Nepřístupný internet byl nakonec problémem pro režim – lidé vyšli do ulic, aby zjistili, co se děje.

Boj s mocí probíhal v Minsku dvě hodiny. Nesl se ve znamení obrovské energie, která se nashromáždila za všechna ta léta. Úspěšná vzpoura ukázala především to, jak je běloruská diktatura křehká.

Samo protestní hnutí dnes netvoří politické strany, které by vedly Bělorusko ke světlým zítřkům. Je organizováno prostřednictvím mediálních platforem a nemá jasné lídry. V ulicích se shromažďují skupiny lidí a na místě se rozhodují, kam půjdou a co budou dělat dál. Neexistence jasného plánu může efektivitu protestů snížit, ale nepřítomnost jasných vůdců znamená, že protesty nebude možné snadno potlačit.

Represe byly tvrdé, hodně lidí bylo zraněno. Rozběsnění OMONovci házeli zábleskové granáty přímo do lidí. Nejméně jednou vjel jejich náklaďák do lidí v Minsku a zabil člověka. Podle oficiálních informací byli zabiti minimálně tři lidé. První krev byla prolita, ale lidé nehodlají přestat. Mají v plánu protestovat v ulicích každý den od sedmi hodin večer, dokud diktatura nepadne.

Na internetu jsou výzvy k přímé demokracii. Přes jisté obavy, že takové výzvy pramení z nepochopení, Bělorusko povstalo a lidé žádají konec diktatury a zahájení éry přímé demokracie.

 

Zdroj:
https://pramen.io/ru/2020/08/kak-belarusy-prishli-k-vosstaniyu-protiv-diktatury/


Verze pro tisk 21.8.2020 Zahraniční sekretariát AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Bezpeněžní zóna

17. 10. 2020, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. …(více)

Neposlušné Brno

24. 10. 2020, Brno

První ročník Knižního festivalu radikální imaginace …(více)