Anarchistická federace

Subkultury v době mrtvých havlů

Recenze na knihu Mikrofon je naše bomba

obálka

V knižní podobě byla otázka subkultur asi nejvíce zpopularizována v dokumentární trilogii Kmeny. Jenže za sponzorství státního pivovaru a svým pojetím šlo spíše o „katalog vý/prodeje“. Právě tak neváhají Kmeny označit akademikové, kteří se rozhodli podívat na subkultury z různý úhlů, které jim nabízejí sociální vědy, a své poznatky soustředili do knihy Mikrofon je naše bomba nazvané podle transparentu, jenž kdysi visel v rožnovském klubu Vrah. Podtitul Politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku pak konstatuje, čemu že se to publikace přesně věnuje.

I když přehledy o tom, jak bylo k subkulturám v akademickém světě přistupováno, najdete ve všech pracích na toto téma, zde je rozhodně zajímavé právě tázání na vztah subkultur a politiky, a to z pohledu stylu, proměny každodenního života, vnitřní dynamiky, politizace represivní mocí či organizované veřejné aktivity. Teorie je tu důležitá právě z důvodu kladení otázek, zkoumání jednotlivých subkultur či jejich konkrétních výseků, a zejména při nacházení průsečíků, jež by mohly vést k obecnějším závěrům.

V knize najdete šest studií. Ale nebojte se, že by snad nudily nějakým opakováním se již řečeného. Nejenže se věnují jiným subkulturám, či praxi s nimi nějakým způsobem související, ale každá přichází se zcela jiným přístupem a kladením otázek.

První na řadu přichází subkultura skinheads. Politolog Jan Charvát zde předestírá konflikt tří odnoží tohoto kultu, z čehož každá zcela rozdílně vykládá jeho počátky, ale především se negativně vymezuje k ostatním, a to zejména v otázce rasismu, a odmítá akceptovat, že by šlo o příznivce téže subkultury. Pokud pomineme paradoxní existenci rasistických skinheadů, pak u skupiny těch údajně nerasistických zaujme častá přítomnost prvků, jako je homofobie, nacionalismus a kolikrát i ten rasismus. Nejlépe z toho vycházejí antirasističtí skinheads, kteří se přese všechno jeví ve svých postojích nejvíce konzistentní.

Kapitola od Petry Kumové o hc/punku ukazuje, že tento směr má blízko k anarchistickému hnutí, minimálně se s ním protíná v mnoha předmětech zájmu, v rovině konkrétních politických aktivit a také v DIY (udělej to sám) přístupu. Název kapitoly pak odkazuje k překročení tohoto principu v duchu kolektivní akce. Studie ale ukazuje i zajímavé úskalí – striktní důraz na etiku a do krajnosti dovedená morální sebereflexe může často vést k vytvoření prostředí, kde není už velký prostor pro potřebný oddech a nadhled a které tak může i časem odradit.

Velmi pozoruhodným příspěvkem je ten od antropologa Boba Kuříka, jenž se zaměřil na pankáče z klubu Vrah a položil si otázku, na jakých základech se snaží oživit možnost punkového vzdoru po „konci historie“. Spíše filozofická sonda se odvíjí od vztahu „vrahounů“ k Havlovi, jenž inspiruje jako disident zejména ve své práci Moc bezmocných, aby posléze odradil ve své nové funkci coby prezident a charakterizoval tak dobu „mrtvých havlů“. Vrahouni trvají na odmítnutí Východu i Západu a vůbec dogmatických ideologií, mezi které v té době oprávněně zařadili i některé projevy revolučního anarchokomunismu. Odmítáním „velkých pravd“ se tak propadli k poslední pravdě, která zbyla – k samotnému syrovému životu člověka, jenž v žádném případě není bez chyb.

Arnošt Novák rozebírá téma sobě vlastní – squating a s ním spojenou politiku každodennosti. Velmi zajímavá je již úvodní část o zahraničních inspiracích pozdějších pražských squatů. Pak už se odehrává některým známý příběh místní squaterské scény se zaměřením na jeho dynamiku a proměny.

Na subkulturu freetekna se zaměřil Ondřej Slačálek. K zamyšlení pak vede zejména její proměna na pozadí represivních zásahů a morální paniky v souvislosti s pořádáním festivalu Czechtek. Zajímavými momenty jsou tu hlavně dopady politické nevyzrálosti části této subkultury, která po zásahu v roce 2005, kdy vládla sociální demokracie, začala volit vpravo, a pak „infantilizace subkultury“, která pod heslem „už zase mlátí naše děti“ sice přinesla jakousi kontra-morální-paniku, avšak samotnou subkulturu do jisté míry znesvéprávnila.

Kapitola o vztahu genderu a subkultur, zde té punkové a hip-hopové, dávala věstit, že nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Závěr: „Ženy jsou nuceny vyvíjet specifické strategie, jak se vyrovnat s maskulinním prostředím a normami kombinací prvků feminity a maskulinity. Když se však ženy prosadí v mužské hudební subkultuře, nebývají vždy oslavovány, reakce ostatních na jejich snažení bývají často i negativní.“

Pokud někoho tematika subkultur zajímá, a věřím, že takových čtenářů se najde opravdu hodně, pak je právě pro něj tato kniha skvělou příležitostí podívat se na různé podoby subkultur jinou optikou, než je to obvyklé právě v publikacích zaměřených zejména na vizualizaci stylu.

 

Jan Charvát, Bob Kuřík a kol.: Mikrofon je naše bomba. Politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku. Togga, 2018. 420 stran, cena 390 Kč, k dostání na kosmas.cz.


Verze pro tisk 18.6.2020 -jk-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Benefit na FNB Plzeň

24. 7. 2020, Plzeň

Akce na podporu místního kolektivu Food Not Bombs …(více)

Pivo s K115

24. 7. 2020, Praha

Neformální posezení u piva (limošky nebo vína) v Bike Kitchen na Štvanici …(více)

DIY Publishing Workshop

29. 7. 2020, Praha

…(více)

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)