Recenze na knihu Mikrofon je naše bomba

V knižní podobě byla otázka subkultur asi nejvíce zpopularizována v dokumentární trilogii Kmeny. Jenže za sponzorství státního pivovaru a svým pojetím šlo spíše o „katalog vý/prodeje“. Právě tak neváhají Kmeny označit akademikové, kteří se rozhodli podívat na subkultury z různý úhlů, které jim nabízejí sociální vědy, a své poznatky soustředili do knihy Mikrofon je naše bomba nazvané podle transparentu, jenž kdysi visel v rožnovském klubu Vrah. Podtitul Politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku pak konstatuje, čemu že se to publikace přesně věnuje.

I když přehledy o tom, jak bylo k subkulturám v akademickém světě přistupováno, najdete ve všech pracích na toto téma, zde je rozhodně zajímavé právě tázání na vztah subkultur a politiky, a to z pohledu stylu, proměny každodenního života, vnitřní dynamiky, politizace represivní mocí či organizované veřejné aktivity. Teorie je tu důležitá právě z důvodu kladení otázek, zkoumání jednotlivých subkultur či jejich konkrétních výseků, a zejména při nacházení průsečíků, jež by mohly vést k obecnějším závěrům.

V knize najdete šest studií. Ale nebojte se, že by snad nudily nějakým opakováním se již řečeného. Nejenže se věnují jiným subkulturám, či praxi s nimi nějakým způsobem související, ale každá přichází se zcela jiným přístupem a kladením otázek.

První na řadu přichází subkultura skinheads. Politolog Jan Charvát zde předestírá konflikt tří odnoží tohoto kultu, z čehož každá zcela rozdílně vykládá jeho počátky, ale především se negativně vymezuje k ostatním, a to zejména v otázce rasismu, a odmítá akceptovat, že by šlo o příznivce téže subkultury. Pokud pomineme paradoxní existenci rasistických skinheadů, pak u skupiny těch údajně nerasistických zaujme častá přítomnost prvků, jako je homofobie, nacionalismus a kolikrát i ten rasismus. Nejlépe z toho vycházejí antirasističtí skinheads, kteří se přese všechno jeví ve svých postojích nejvíce konzistentní.

Kapitola od Petry Kumové o hc/punku ukazuje, že tento směr má blízko k anarchistickému hnutí, minimálně se s ním protíná v mnoha předmětech zájmu, v rovině konkrétních politických aktivit a také v DIY (udělej to sám) přístupu. Název kapitoly pak odkazuje k překročení tohoto principu v duchu kolektivní akce. Studie ale ukazuje i zajímavé úskalí – striktní důraz na etiku a do krajnosti dovedená morální sebereflexe může často vést k vytvoření prostředí, kde není už velký prostor pro potřebný oddech a nadhled a které tak může i časem odradit.

Velmi pozoruhodným příspěvkem je ten od antropologa Boba Kuříka, jenž se zaměřil na pankáče z klubu Vrah a položil si otázku, na jakých základech se snaží oživit možnost punkového vzdoru po „konci historie“. Spíše filozofická sonda se odvíjí od vztahu „vrahounů“ k Havlovi, jenž inspiruje jako disident zejména ve své práci Moc bezmocných, aby posléze odradil ve své nové funkci coby prezident a charakterizoval tak dobu „mrtvých havlů“. Vrahouni trvají na odmítnutí Východu i Západu a vůbec dogmatických ideologií, mezi které v té době oprávněně zařadili i některé projevy revolučního anarchokomunismu. Odmítáním „velkých pravd“ se tak propadli k poslední pravdě, která zbyla – k samotnému syrovému životu člověka, jenž v žádném případě není bez chyb.

Arnošt Novák rozebírá téma sobě vlastní – squating a s ním spojenou politiku každodennosti. Velmi zajímavá je již úvodní část o zahraničních inspiracích pozdějších pražských squatů. Pak už se odehrává některým známý příběh místní squaterské scény se zaměřením na jeho dynamiku a proměny.

Na subkulturu freetekna se zaměřil Ondřej Slačálek. K zamyšlení pak vede zejména její proměna na pozadí represivních zásahů a morální paniky v souvislosti s pořádáním festivalu Czechtek. Zajímavými momenty jsou tu hlavně dopady politické nevyzrálosti části této subkultury, která po zásahu v roce 2005, kdy vládla sociální demokracie, začala volit vpravo, a pak „infantilizace subkultury“, která pod heslem „už zase mlátí naše děti“ sice přinesla jakousi kontra-morální-paniku, avšak samotnou subkulturu do jisté míry znesvéprávnila.

Kapitola o vztahu genderu a subkultur, zde té punkové a hip-hopové, dávala věstit, že nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Závěr: „Ženy jsou nuceny vyvíjet specifické strategie, jak se vyrovnat s maskulinním prostředím a normami kombinací prvků feminity a maskulinity. Když se však ženy prosadí v mužské hudební subkultuře, nebývají vždy oslavovány, reakce ostatních na jejich snažení bývají často i negativní.“

Pokud někoho tematika subkultur zajímá, a věřím, že takových čtenářů se najde opravdu hodně, pak je právě pro něj tato kniha skvělou příležitostí podívat se na různé podoby subkultur jinou optikou, než je to obvyklé právě v publikacích zaměřených zejména na vizualizaci stylu.

Jan Charvát, Bob Kuřík a kol.: Mikrofon je naše bomba. Politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku. Togga, 2018. 420 stran, cena 390 Kč, k dostání na kosmas.cz.

18.6.2020 -jk-

Recenze Kultura