Recenze na komiks o hnutí za ženská práva

Nakladatelství Argo letos v březnu vydalo knihu, která formou komiksu představuje (slovy svého podtitulu) Sto padesát let boje za volnost, rovnost a sesterství. Autorkami tohoto díla, vydaného o rok dříve v Norsku, jsou Marta Breenová, která má za sebou již řadu publikací věnovaných feminismu a významným ženám, a Jenny Jordahlová, která se zase postarala o výtvarné zpracování.

Neohrožené ženy jsou bezesporu určeny mladším čtenářům, i když poučení a podněty k zamyšlení dokáže přinést také dospělým. A tak putujeme od naprosto podřadného postavení ženy v 19. století, abychom se seznámili s Manifestem o rovnosti pohlaví od Elizabeth Candy Stantonové a neohroženými akcemi bývalé otrokyně Harriety Tubmanové při osvobozování otroků. Zatímco formálně byli později v USA černí otroci osvobozeni a „zrovnoprávněni“, v otázce ženských práv k posunu nedošlo, natožpak pokud šlo o černé ženy.

Autorky si berou na paškál slavné filozofy, kteří s ženami jaksi nepočítali nebo zdůrazňovali jejich pasivní roli. Schytává to Rousseau, kterému přitakávají Kant s Hegelem. Naštěstí se objevují také filozofky – později popravená Olympe de Gouges se svou Deklarací práv ženy a občanky či Mary Wollstonecraftová s knihou Obhajoba práv ženy. Na ně pak na konci 19. století navázaly ženské organizace zajišťující ženám přístup ke vzdělání.

Jedním z důležitých bojů byl zápas za volební právo pro ženy, a tak se čtenář může seznámit s radikálními sufražetkami, mezi nimiž se vyjímá jméno Emmeline Pankhurstové. Přinášely mnohé oběti, ale rozhodně se nebály střetů s policií, vězení či provádění žhářských útoků. Jejich heslem bylo „Činy, nikoli slova“. A tak můžeme sledovat, jak se volební právo pro ženy postupně ujímá v různých zemích od Nového Zélandu (1893) přes Československo (1919) a Švýcarsko (1971) až po Saúdskou Arábii (2015).

Dále se podíváme na boj žen na pracovištích, vznik Mezinárodního dne žen a osud Rosy Luxemburgové („Kdo se nepohne, okovy nepocítí“); nebo na boj za právo rozhodovat o svém těle. Tady se člověk neubrání myšlenkám na zpátečnické tendence klerofašistů (jedno z jakého náboženství) a jejich snahu vrátit svět o mnoho let zpět, zakazovat potraty, antikoncepci, homosexualitu, gender studies, neřešit sexuální obtěžování a domácí násilí. Zabrousíme ale také k tématu volné lásky a k boji za práva homosexuálů (včetně Stonewallského riotu).

Je pozitivní, že se kniha neorientuje jen na Evropu a Spojené státy, nahlédne také za Táhere Qoratolajn do Íránu nebo za Malálou Júsufzajovou do Afghánistánu.

Za oněch 150 let se podařilo vybojovat mnohé. V čele některých zemí se dokonce objevily ženy, i když to často z pohledu neprivilegovaných nebyla žádná velká výhra, jelikož zpravidla jen reprezentují zájmy vládnoucí třídy. Z feministického pohledu je ale stále za co bojovat, ať už u nás nebo někde jinde na světě, například za to, aby pohlaví neomezovalo svobodu a příležitosti jednotlivce, aby ženám nebyla zapovězena některá povolání, aby nebyly nuceny ke sňatkům (v dětském věku), k obřízce, k prostituci, aby nebyly znásilňovány, zneužívány a nestávaly se terčem sexuálního obtěžování v zaměstnání…

„Pomalu, ale jistě se posouváme vpřed. Jen někdo se odváží kráčet v čele.“ Můžeme doufat, že publikace takového formátu rozšíří přední řady boje za emancipaci, jak tu genderovou, tak tu sociální. Minimálně však jednoduchým a příjemným způsobem zprostředkovává často opomíjenou část moderních dějin a skutečnost, že žádná práva vám nikdo nedá bez boje, musíte si je prostě vzít.

27.11.2019 -jk-

Gender Recenze