V letošním roce uplynulo sto let od vydání slavného románu Eduarda Štorcha Lovci mamutů a zároveň jsme si připomněli sto čtyřicáté výročí narození autora.

Zatímco jeho literární dílo je dostatečně známé a ovlivnilo několik generací, o Štorchově působení na severu Čech, jeho sociálním cítění, o jeho boji za českou školu a sympatiích k socialistickému a anarchistickému dělnickému hnutí se toho moc neví. Připomeňme si tedy život Eduarda Štorcha stručným životopisem od Pavla Koukala z knížky Trubači revolt, který zde vyšel pod názvem „Na půdě ohrožené“.

Otázka českého menšinového školství patřila od počátků jeho stoleté historie k nejpalčivějším problémům severu Čech. Tisíce dětí byly vydány na pospas germanizačním snahám německé buržoazie. Ty šťastnější se po stovkách tísnily v nevyhovujících budovách, které německé obce „obětovaly“ pro potřeby českých škol. Vyučování se odbývalo v nezdravých místnostech, poddolovaných domech a prohnilých činžácích, v hostincích i v proslulé bílinské stodole. V české škole v Teplicích, jejímiž třídami slídily po odchodu dětí krysy, chyběl podle provedeného šetření vzduchový prostor pro 152 žáků. Ironií osudu se o „rozkvět“ českých škol staraly místní „české“ školní rady, složené z renegátů a Němců. Snad právě proto vyrostlo na českém severu tolik osobností i v řadách pokrokových učitelů. Velmi významným způsobem do bojů za českou školu zasáhl i Eduard Štorch.

Brzy po ukončení studií na učitelském ústavu v Hradci Králové vstoupil do služeb Ústřední matice školské a zahájil své působení „na půdě ohrožené“. V letech 1899 a 1900 působil v Hostomicích nad Bílinou, odkud byl přeložen do Kopist na Mostecku. V listopadu 1900 byl ustaven učitelem na české veřejné škole v Mostě, kde působil až do roku 1903. Poměrně krátký pobyt by se dal označit jako bezvýznamná epizoda, kdyby svým významem daleko nepřevýšil jiná, mnohem rozsáhlejší období. Hned po svém příchodu se Eduard Štorch zapojil do rozsáhlé veřejné činnosti a zúčastnil se práce v Národní jednotě severočeské, učitelské jednotě Budči Rudohorské i v dalších českých spolcích.

Co je však nejvýznamnější: mladý učitel využil léta působení na severu k hlubokému studiu podstaty národnostního i sociálního útisku českého pracujícího lidu, který výrazně postihoval i školní mládež. Obšírně sebraný materiál zpracoval roku 1902 v sociálně pedagogickou studii Děti v severočeském revíru, otištěnou v Naší době, kde vyšel o dva roky později i další materiál Severočeští horníci. Dnes by se dalo říci, že obě práce byly založeny na základě podrobných sociologických průzkumů. Kromě vlastních poznatků využil Štorch údajů, jež mu daly k dispozici dělnické organizace a obranné spolky. Řadu článků otiskl časopisecky v Neumannově Novém kultu (Učitelské hnutí – 3/1900), v Omladině (Nový kult a Omladina patřily mezi významná anarchistická periodika, pozn. AF), v Času a také ve Věstníku Národní jednoty severočeské a Studentském obzoru menšinovém. Jeho příspěvky nalezneme i ve sborníku České menšiny na Podkrušnohorsku, vydaném v roce 1903 v souvislosti s akcí „Praha Krušnohorsku“. Těžký život prostého lidu na severu Čech se snažil zachytit i beletristicky v povídkách a črtách z hornického života – Na haldě, Baruška, Horník Tyrman a dalších z cyklu Severočeský revír v časopise Ratibor.

Kraj, označovaný německými pseudohistoriky za tradičně německé území, jej podnítil k hlubšímu zájmu o historii. Začal psát vlastní Dějiny Mostu, které bohužel zůstaly nedokončené. Velký ohlas zaznamenala jeho studie Oslava vítězství nad husity v Mostě, vydaná roku 1904 jako zvláštní otisk z Nové české revue ve prospěch fondu pro zřizování českých škol měšťanských v severočeském revíru. Důkladným rozborem prokázal, že taktický ústup husitů v noci po bitvě není možno hodnotit jako porážku jejich vojsk, a že tedy není ani důvod k oslavám, inscenovaným německými nacionály v Mostě. Víme, že Štorcha zajímala i dávnější historie a že již na Mostecku objevoval a zpracovával prvé archeologické nálezy.

Zastavme se však podrobněji u události, jež tvoří vrchol Štorchovy severočeské epizody v jejím samém závěru. Otevírá ji článek Severočeští horníci, otištěný 21. 6. 1903 v pražském Času. Závěr článku, nadšeně sympatizující s hornictvem, byl již zjevnou výzvou k účasti na revolučním hnutí: Zástupy dělnictva indiferentního řídnou, avšak řady radikálních bojovníků mohutní. Že hnutí toto zachvacuje veškeren lid hornický, dokáže ohromný tábor všeho hornictva severočeského, jenž svolán jest na neděli 21. června pod hrad Riesenburg v horách Krušných. Tábor tento má být manifestací 30 000 horníků, kteří dostaví se sem s ženami i dětmi, manifestací, která dokázati má, že hornictvo jest již na nejvyšší stupeň roztrpčeno a že nebude-li hornictvu pomoženo, vrhne se do strašného boje zoufalého… Na severu stahují se těžká mračna, bude bouřka…“

Dva dny před uvedeným termínem byl tábor lidu, který měl být nejmohutnějším vystoupením severočeského anarchistického hnutí, zakázán. Narychlo svolané důvěrné schůze však shodně rozhodly, že havíři nebudou dbát úředního zákazu. To již okresní hejtman rytíř Jordan urychleně povolával četnické posily, které obsadily všechny přístupy k Riesenburgu. V určený den se skutečně již od rána hrnuly k Oseku davy lidu ze všech severočeských obcí. Aby se zabránilo střetnutí s četnictvem, bylo nakonec rozhodnuto, že místo táboru lidu se uskuteční mohutný demonstrační průvod severočeským revírem. Jelikož v Oseku se shromáždilo již asi deset tisíc osob a dav neustále rostl, byl rozdělen na dva průvody, z nichž jeden táhl na Teplice a druhý k Hornímu Litvínovu. „Něco takového zde ještě nebylo, průvody tyto činily opravdu dojem vojska husitského!“, vyjadřoval své nadšení Eduard Štorch. „Krušné hory hřměly zpěvem jejich písní revolučních. Nezkrotná smělost zírala z každého oka a nenávist k nespravedlivému řádu sociálnímu z nich jen sršela…“

Jeho svědectví přímého účastníka vzpomínaných událostí je nesmírně cenné. Zúčastnil se mohutného průvodu přes Lom směrem do Litvínova a zaznamenal, jak tamní měšťané trnuli strachy před revolucí. Na litvínovském náměstí se proti průvodu postavil četnický kordón. „Jedna žena vrhla se na bodáky a jednu ručnici srazila k zemi. Za ní skočilo několik horníků, řada četníků byla rozvalena a tito musili couvnout. Zde dosáhlo rozčilení nejvyššího stupně. Horník jeden volal k zástupu: ,Každý den chodíte do šachty a nebojíte se o život, a teď byste se báli četníků!‘… Bídou zmořená a zoufalstvím skoro šílená žena volala neustále: ,Máme chcípat pomalu? Ať pojdem najednou! Na ně!‘… Vzrušení na severu neustalo po celý den. Sto tisíc nás pod horami… Smíme žít? Zde krvavé jest bojiště národnostního a sociálního zápasu. Zápasem národnostním získáváme sympatií veřejnosti, zato boj sociální bývá přehlížen…“ napsal Eduard Štorch.

Pro své smýšlení, a zejména díky otevřenému volání po změně systému byl Eduard Štorch z kraje pod Krušnými horami doslova vyštván a pomýšlel dokonce na odchod do Ameriky. Naštěstí se jej ujali v Praze, kde se mohl zahloubat do podrobného studia našich národních dějin. V době, kdy bojoval za reformu dějepisného vyučování na školách a moderní výklad dějin, vznikla povídka Člověk diluviální (1907), vlastně předchůdce jeho slavné knížky Lovci mamutů, po které následovaly další – Osada Havranů, Bronzový poklad, U velké řeky a mnohé jiné. Eduard Štorch, jehož názorům dala současnost plně za pravdu, zemřel dne 25. 6. 1956 v Praze.

26.12.2018 Pavel Koukal

Historie Osobnosti