Anarchistická federace

Ende Gelände

Protest proti uhelnému průmyslu očima člena Anarchistické federace

Ende Gelände

Jako vždy mám trochu zpoždění, a tak když přibíhám na nádraží, čeká tam už kolem 50 lidí. Zdravíme se, prohodíme pár slov, a pak už fotíme skupinovou fotku s transparentem a jde se na vlak. Všechno běží hladce, a i přesto, že se kolem nás shromažďují fízlové z celé Prahy, máme dobrou náladu a těšíme se na nadcházející akci.

Naposledy zamáváme kapesníčky a odjíždíme směr Ende Gelände. Vytahujem svačiny a uděláme si plénum, na kterém se dohodneme, co a jak. Jelikož spousta lidí stále nemá parťáka do akce, proběhne v jednom z vagonů „seznamka“. Hledání parťáků je ovšem hned na začátku přerušeno hraniční policií, která zastaví náš vlak a provádí opravdu důkladnou kontrolu. Po jednom nás vyvádí z vlaku a odvádí někam za roh. V kombinaci s halekáním v němčině a strašidelným tlumočníkem, který říká věci jako „připravte se na vše“, to nepůsobí úplně příjemným dojmem.

Přijde řada i na mě. Vyfasuju červenovlasou fízlici, která mě prohmatá a ohmatá, aby se ujistila, jestli něco nepašuju. Když se dostaneme k prohlídce zavazadel, začínají mi cukat koutky, jelikož policistka zřejmě neví, jak se otevírá batoh. Když se po chvíli zápasení se zipem konečně dostane dovnitř, neopomene prozkoumat a rozšroubovat všechny předměty včetně piksly se šamponem, který jí ukápne na rukavici, načež policistka začne vydávat znechucené zvuky a shánět cokoliv, do čeho by se to dalo utřít. To už se směju nahlas a připojuje se ke mně i pár kamarádů, kteří stojí poblíž.

Prohlídka je u konce, a tak odcházím za ostatními čekat na povolení k nástupu do vlaku. Po nějaké době skutečně vyrážíme. Máme dvě hodiny zpoždění.

Zhruba po dvanácti hodinách cesty, kdy k nám přistoupí ještě soudruzi z Drážďan, Lipska a Berlína, konečně dorazíme na nádraží v Dürenu. Tam na nás čeká uvítací výbor v podobě několika stovek těžkooděnců. Chvíli přemýšlíme, jestli je možné dostat se z nádraží bez perlustrace, a když přijdeme na to, že ne, vydáme se ven, kde už stojí zábrany, řada fízlů a policejní auto s tlampačem, ze kterého se střídavě v němčině a v hodně špatné češtině ozývá, že budeme legitimováni, máme přistoupit ke „kontrolnímu úřadu“, a že „děcka a těhotné ženy mají přednost“. Jen pro vysvětlenou, „kontrolní úřad“ v podání německé policie znamená pět policejních dodávek, u kterých se ukazují občanky.

Nehodláme se jen tak vzdát, a tak si posedáme na zem a odmítáme vstát. Asi dvě hodiny nám to vychází, ale potom fízlové odsunou zábrany zrovna na místě, kde sedím já, namíří si to přímo ke mně, a jelikož nevstávám, ke „kontrolnímu úřadu“ mě odnesou/odvlečou. Vytahuju tedy občanský průkaz, který okamžitě zabavují místní policisté. Snaží se opsat údaje, což se jim popravdě moc nedaří, a někam telefonují, nejspíš českým kolegům. Místní policistka se mě ptá, jestli jí dám své telefonní číslo, na což odpovídám mlčením a pokud možno co nejvražednějším pohledem. Asi za čtvrt hodiny mě propouští a já se odeberu na chodník čekat na své kamarády.

Na nádraží nakonec strávíme asi pět hodin. Nejdříve máme v úmyslu čekat, až propustí úplně všechny, ale pak to vzdáme a s naší skupinkou odjíždíme autobusem do kempu. Čeká nás ještě večerní plénum, kde se dozvíme, kdy a odkud ráno vyrážíme. Pak si uděláme krátkou poradu a jdeme spát.

Ráno se všichni budí hodinu před budíkem. Jednak je nám zima a jednak se nemůžeme dočkat. Hodíme do sebe ovesnou kaši, vyčistíme si zuby, připravíme si svačinky, naplníme termosky, vystojíme hodinovou frontu na záchod a už se řadíme na určeném místě. Vyrážíme. Ještě za chůze si natahujeme bílé obleky, malujeme si obličeje a lepíme si otisky prstů. Máme před sebou deset kilometrů dlouhý pochod, takže po cestě zpíváme a skandujeme, aby nám to rychleji uteklo. Atmosféra je hezky bojová.

Už jsme téměř u cíle, když nás zastaví policie. Ta nám sdělí, že nemáme nahlášený pochod a musíme se okamžitě rozejít. Člověku, který s policií vyjednává, se je ovšem podaří přesvědčit, že jsme na cestě na legální demonstraci. Uděláme tedy dohodu. Můžeme projít, ale jen s policejním doprovodem. Ujdeme několik desítek metrů a potom to začne. Vybíháme do pole a za sebou necháváme naštvané fízly, kteří ve svých výstrojích nestačí našemu tempu. Přibíháme k dálnici. Já s mojí parťačkou jsme ovšem někde v polovině celého davu, takže jsme mezi prvními, kterým se nepodaří proběhnout řadou fízlů, již se postupně rozmístili před dálnicí. Zlobíme se. Slečna vedle nás dostala obuškem a leží na zemi. Zvedáme ji a odvádíme pryč. Naštěstí je celkem v pořádku.

Nevíme, co máme dělat, a tak jdeme tam, kam ostatní. To znamená o několik desítek metrů dál, kde už se svolává plénum. Je nás teď několik stovek a dělíme se víceméně na tři skupinky. Část lidí se chce vrátit do kempu, další část se chce pokusit dostat znova přes dálnici a třetí skupinka, do které se řadím i já a moje parťačka, chce zůstat tam, kde je, a zaměstnat pozornost fízlů. Diskutujeme zřejmě moc dlouho, protože fízlové už začínají dávat výzvy a nabíhat do nás. S asi stovkou lidí tedy odcházíme z pléna a děláme sedící blokádu.

Vše vypadá dobře až do chvíle, kdy se fízlové záhadně zklidní a popojdou kousek dozadu. Přistoupí před nás náš vyjednavač, kterému právě policie oznámila, že pokud budeme sedět, zatknou všechny, včetně těch, kteří odchází dobrovolně. Ukazuje se, že vyjednavač (stejně jako celá skupinka „jdeme zpátky do kempu“) je příliš liberální na to, aby odporoval policii, příliš neschopný na to, aby si zjistil informace o akci, které se účastní, a příliš hloupý na to, aby si je odvodil sám. Žádá nás, abychom se zvedli, protože jinak prý budeme zrádci, kteří brání ostatním lidem v odchodu. Dostává od nás základní školení informační gramotnosti, ale většina sedících soudruhů se už stejně nechala obměkčit smutnými pohledy „odcházečů“, kteří se na Ende Gelände octli nejspíš omylem, a začíná vstávat. Protože blokáda v pěti lidech nemá moc smysl, zvedáme se taky.

Všichni jdeme zpátky do kempu. Jiná možnost není, jelikož fízlové se seřadí kolem nás a my musíme jít jako stádo ovcí na porážku. Je mi tak trapně, až to bolí. Během cesty ještě párkrát zastavujeme, ale nikdy ne déle než na pět minut. Dojdeme na křižovatku, na které se chaotičtější část výpravy rozhodne udělat další blokádu. Ťukáme si na čelo. Blokáda ani ne v polovině původního počtu, bez mediálního pokrytí, a na místě, na kterém už to nemá žádný smysl. Říkáme si ale, že nemůžeme jet domů s ostudou, a tak blokujeme taky. Fízlům dochází trpělivost a přivolají policejní autobus. Prý nás odveze zpátky do kempu. Je to neuvěřitelné, ale skutečně se najde padesát lidí, kteří do autobusu dobrovolně nastoupí, a ještě policii zatleskají.

Nás ostatní (asi 20 lidí) policie propouští, a tak jdeme do kempu po svých. Skupinka se ovšem za prvním keřem zastaví a dělá si plénum. Prý se chtějí dostat do dolu. Nikdo ale neví, kudy a jak. S parťačkou a pár dalšími lidmi už na ně nemáme nervy, a tak se s několika sarkastickými poznámkami odpojíme, odcházíme a jdeme spát.

Celý následující den v kempu trávíme nadáváním, sledováním Twitteru a čekáním na blokující soudruhy. Večer jdeme na vlak. Někteří vesele vyprávějí historky z blokády kolejí. Jiní, jako třeba my, se mají sto chutí zahrabat do země.

Z objektivního hlediska ovšem letošní Ende Gelände dopadlo velmi dobře. Byl to zatím nejpočetnější ročník, a také nejdelší blokáda. Z 6000 lidí se povedlo proběhnout přes řady fízlů celé polovině a zadržených bylo jen mizivé procento. Na kolejích, které RWE využívá k přepravě uhlí z dolu do elektrárny, seděli aktivisté den a půl. A i přes poněkud chaotickou organizaci všichni ve zdraví přežili a zase jednou se povedlo ukázat, že Hambach zůstane a uhlí patří pod zem.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme