O anarchistickém hnutí a represích v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině v letech 2012–2016

Po rozpadu Sovětského svazu upadla většina nových republik do stavu ekonomického chaosu a hyperinflace. Měla proběhnout privatizace státních podniků. Přesto šel vývoj v těchto zemích jiným směrem, což výrazně ovlivnilo následné utváření těchto nových státních útvarů.

Ukrajina

Na Ukrajině byl majetek rozdělen mezi několik oligarchických skupin, což mělo za následek zásadní oslabení pozice státu, jež je patrné dodnes. Zároveň však nedošlo ani k vývoji směrem k západnímu typu buržoazní republiky. Není překvapením, že si oligarchové udrželi své dominantní postavení, založené na tržním monopolu a přístupu ke státním administrativním zdrojům. Díky neustálému vnitřnímu boji mezi oligarchy si země zachovala svobodu slova, právo na vytváření politických subjektů a právo demonstrovat. V západní části země dominuje ukrajinština a je zde velmi aktivní pravicově nacionalistické hnutí. Zároveň se jedná převážně o zemědělské oblasti, jejichž produkce je z velké části vyvážena do Ruska. Na druhou stranu východní oblast země je spíše ruská provincie, jejíž ekonomika je založena na těžbě a zpracování surovin, které jsou pak vyváženy do EU.

Rusko

Za Jelcina se v Rusku objevili noví velcí majitelé, a to jak ve státní, tak i v soukromé sféře. Změna přišla s nástupem Vladimíra Putina k moci. Řídicí orgány důležitých korporací přešly do rukou státu, oligarchové, kteří projevili nesouhlas, byli zlikvidováni a jejich podniky přešly pod existující státní korporace. V roce 2003 začal známý případ korporace Jukos, kde byly zbytky společnosti převedeny na státní podnik Rosněfť a původní majitel společnosti Chodorkovskij byl dvakrát uznán vinným a odseděl si celkem deset let. V letech 2000–2001 byla zrušena populární soukromá televize NTV, která kritizovala válku v Čečensku a vládu obecně. Do parlamentu se mohli dostat pouze ti nejloajálnější vůči Kremlu, vedoucí pozice místních samospráv obsazoval prezident, na rozdíl od minulosti, kdy byli voleni. Od konce nultých let jednadvacátého století docházelo v Rusku k ideologickému zvratu a média začala oslavovat hodnoty a symboly impéria (jak sovětského, tak carského). Velkolepou se stala okupace a následná anexe Krymu v roce 2014, stejně jako značná podpora Putinovy oblíbenosti. Míra zestátnění předčila několikanásobně míru předešlé privatizace. Dle některých odhadů je již okolo 70 % majetku v rukou státem vlastněných korporací. Některé z největších korporací jsou v rukou Putinova týmu a Federální bezpečnostní služby (FSB), u které se počet zaměstnanců odhaduje na půl milionu. Neexistují pro ně žádné zákony, jsou státem ve státě a kradou pro sebe přibližně polovinu státního rozpočtu. Rusko se očividně vrací ke stavu státního kapitalismu a klíčí v něm kult impéria. Současně jsou v zemi stále ještě nezávislé noviny, menší televizní stanice, velcí soukromníci a občas je možné domoci se relativní spravedlnosti u soudu. Zvyšuje se národní napětí v příhraničních oblastech, a to nejen na Kavkaze, ale i na Sibiři a Dálném východě. Mezi lety 2011–2012 došlo v Moskvě kvůli obrovskému podvodu při parlamentních volbách k největším protestům za posledních 20 let, při kterých do ulic vyšlo více než 100 tisíc lidí. Několik desítek lidí bylo odsouzeno k trestům ve vězeňských táborech a další zatýkání stále probíhá.

Bělorusko

V Bělorusku byl proces privatizace zastaven velmi rychle. Všechny velké společnosti zůstávají v rukou státu. V roce 1996 proběhlo referendum, které rozšířilo pravomoci prezidenta. Následně, v roce 1999, došlo ke zmizení a zabití několika politiků a vyšších státních úředníků, kteří zpochybňovali legitimitu některých procesů v parlamentu. Hlavní opozicí pro Lukašenka byla Běloruská národní fronta, koalice liberálních a konzervativních nacionalistů. Od začátku nového tisíciletí jsou zakázána všechna veřejná shromáždění kromě dvou v roce. Protesty jsou brutálně potlačovány pořádkovou policií a opozice přišla o původní podporu. Postupně dochází k odstraňování běloruského jazyka a kultury ze školních učebnic. Režim funguje pouze díky levné ropě a plynu, které prodává dále na Západ. Celkem je zhruba 80 % majetku v rukou státu. Kvůli ropnému konfliktu v letech 2008–2009 se Lukašenko rozhodl pro demonstrativní liberalizaci namířenou směrem k Západu. Povolil, aby se opozice mohla účastnit kampaně v nadcházejících prezidentských volbách v roce 2010. Následně došlo k rozsáhlým protestům v souvislosti s výsledky voleb. Režim reagoval masivní represí: okolo tisícovky lidí bylo zadrženo, pětice prezidentských kandidátů a jejich asistenti byli zatčeni a desítky protestujících byly poslány do vězení.

Bělorusko je na prvním místě na světě v počtu policistů na jednoho obyvatele. Prakticky neexistuje svoboda slova, veškeré veřejné aktivity jsou zakázané a členství v nezaregistrované organizaci je trestným činem. Soudci jsou oficiálně dosazováni prezidentem a v praxi se nestalo, že by obyčejný člověk vyhrál soud proti státní organizaci. Počet odsouzených je 99,5 %.

Situace v hnutí

V postsovětských zemích se anarchismus objevil ve dvou vlnách. Během perestrojky získalo hnutí velmi rychle na síle. Kupříkladu Konfederace revolučních anarchosyndikalistů měla svého času na pět tisíc členů. Hnutí bylo neobyčejně různorodé díky pádu železné opony a přílivu západní literatury. Ruku v ruce s klasiky anarchismu Bakuninem a Kropotkinem se objevili následovníci tzv. nové levice, situacionisté, individualisté nebo tolstojovci. Aktivity měly rozsah od kontrakultury, vědeckého či historického zkoumání přes ochranu přírody až po násilné činy, které nebyly namířeny proti lidským životům. Za jeden z takových činů, explozi v budově SBU (ukrajinská tajná služba) v Kyjevě v roce 2002, byl odsouzen Ilja Romanov na deset let v takzvaném případě Oděsa. Ke konci devadesátých let se hnutí rozpadlo poté, co opadla vlna energie vyvolaná kolapsem Sovětského svazu.

Během začátku nového tisíciletí se zrodilo nové hnutí. Společně s menšími skupinami z osmdesátých a devadesátých let se objevilo masové anarchistické hnutí. Zpravidla se jednalo o mladé lidi z nově vzniklé DIY-punkové scény se silným zázemím v kultuře zinů a nihilistickým pohledem na svět. Teoretickým základem se pro ně stala zkušenost německých autonomistů. Ideologickým mluvčím se pro ně stal časopis Avtonom, který propagoval autonomismus, antifašismus, DIY kontrakulturu, feminismus a zdůrazňoval útlak v postindustriální společnosti. Tento přístup kombinuje obojí, jak klasický přístup, tak nové koncepty, které vytvářely obraz „uvědomělých nihilistů“, a předkládá řadu nových postupů. Pololegální koncerty, antifašistické násilí a pouliční PR kampaně se staly obvyklou praxí. Tak vznikla organizace „Autonomní akce“, která měla stovky členů.

Ke konci prvního desetiletí nového tisíciletí začala radikalizace hnutí. Na jedné straně k tomu došlo díky zkušenosti získané ze zuřivých antifašistických bojů, při kterých byly radikální pravicí zabity desítky lidí. Na druhé straně příznivci přímé akce už měli dost subkulturního charakteru scény a toho, že se spokojila s vybudováním bubliny a nadšením ze západních trendů. Ke konci roku 2008 se v řeckém stylu odehrály útoky na symboly státního kapitalismu v Bělorusku a následně i v Rusku. Na Ukrajině proces militarizace následovala Konfederace revolučních anarchosyndikalistů a v důsledku toho vznikly ozbrojené tréninkové tábory.

Zásadním zlomem pro tyto země byly demonstrace a veřejné protesty mezi lety 2010 a 2013. Přes rozsáhlou účast na protestech (mnohdy významnou) v Moskvě a na Majdanu v roce 2012 si ani navzdory prvotním úspěchům nedokázali anarchisté vytvořit vlastní agendu. Podzemní radikální pravice byla také unavena a mnoho jejích členů bylo odhaleno. Frustrace ze zdánlivého neúspěchu vytvořit sociální hnutí na vlně masových protestů, akumulovaná odevzdanost, strach z represí a pocit z uvíznutí na mrtvém bodě dezorganizovaly hnutí. Desítky lidí z různých kruhů byly poslány do vězení, což se nikdy dříve nestalo, tudíž strach z represí hrál také roli. Došlo k novým vlnám rozdělení a oslabení, což vedlo k tomu, že mezi lety 2013 a 2016 hnutí stagnovalo.

Nyní v hnutí existují dva hlavní proudy. „Euroanarchismus“ je založen na intersekcionalismu, základních feministických principech, LGBT, migrantech, antinacionalismu a vzdělávacích projektech. „Sociálněrevoluční anarchismus“ se zaměřuje na účast na pracovištích a lokálních konfliktech včetně pomoci lidem, kterým nebyla vyplacena mzda nebo kteří se stali obětí podvodu, a dále na přímé útoky na symboly útlaku. Během pouhých dvou let se tyto proudy od sebe izolovaly.

Pokračování příště

Text vyšel také na stránkách Anarchistického černého kříže.

20.7.2017

Represe Ze světa