Nakladatelství AF připravilo u příležitosti 5. anarchistického knižního festivalu dvě nové publikace.

V sobotu 13. května bude pražské autonomní sociální centrum Klinika hostit další ročník anarchistického festivalu knihy. Anarchistická federace tuto jedinečnou akci podporuje a vřele doporučuje k návštěvě. Na programu, kterému přechází páteční warm up, bude vedle stánků vydavatelů a distributorů také řada přednášek, debat, workshopů, výstav a koncertů. Podobně jako v případě předešlých ročníků i na ten letošní připravilo Nakladatelství AF premiérové publikace. Tentokrát to budou dva knižní tituly. Vydání prvního, který nese název Deník konfidenta, jsme zveřejněním ukázky avizovali v posledním čísle anarchistické revue Existence. Další knihou bude překlad Příběhů Starého Antonia od Subcomandanta Marcose.

Sergej Gavrilin: Deník konfidenta

V roce 2009 se na webu objevil následující text: „Jmenuji se Sergej Gavrilin. Je mi 26 let. Žiju v Gomelu. Téměř čtyři roky jsem byl tajným spolupracovníkem běloruské KGB. Byl jsem infiltrován do veřejně-politických kruhů Běloruska s cílem získat informace zajímající KGB a také získat vliv na společensko-politické procesy. Během tajné spolupráce jsem si vedl deník o své činnosti. Z tohoto deníku činím veřejný majetek. Samozřejmě to také znamená, že pro KGB dál nechci pracovat. Prosím, aby byl deník šířen všemi možnými způsoby.“

V předmluvě k českému vydání její autor píše:

„Když se na Deník dívám z čistě osobního hlediska, ještě dnes v něm nacházím důležitý argument ve prospěch toho, že mé již šestnáct let staré rozhodnutí odejít z Běloruska bylo správné. Odjížděl jsem totiž nejen kvůli starosti o vlastní mravní bezúhonnost: už nějakou dobu jsem měl pocit, že s Lukašenkem se nebojuje vážně, že takzvaná demokratická opozice boj proti němu spíše předstírá.

A právě to byl ten nejdůležitější ,objev‘ Deníku. Zatímco o metodách KGB veřejnost jakési povědomí již měla, o stinných stránkách ,boje za demokracii‘ mohla jen něco tušit – a zde od člověka ,zevnitř‘ najednou měla informaci o tom, že podstatou politiky jako takové nejsou ,ideály‘, nýbrž v první řadě peníze a s nimi spojené intriky, a že korupce v řadách opozice není o nic menší než ve státních mocenských strukturách.

Není náhodou, že Deník vyvolal u opozičních politiků nevoli a opovržlivé komentáře o jeho autorovi. ,Nesmíte věřit donašeči‘, ,Jednou kágébák, vždycky kágébák‘, ,Deník je napsán na zadání KGB, aby zdiskreditoval opozici a upevnil víru ve všemocnost tajných služeb‘, ,Autorovi šlo jen o to, aby utekl na Západ‘ – to byly typické reakce opozičních politiků na Deník konfidenta.

Obzvlášť byli samozřejmě pobouřeni ti, o nichž se v Deníku přímo píše, to znamená političtí aktivisté z Gomelu, druhého největšího města Běloruska, z nějž autor pochází. Jako čtenář jsem litoval, že nemám osobní zkušenost s žádným z jmenovaných, abych si je mohl porovnat s jejich popisem u Gavrilina. I když v hloubi duše jsem věděl, že namísto Gomelu by v Deníku mohl být uveden Brest, Minsk nebo jakékoli jiné běloruské město. Jména nejsou nakonec až tak důležitá: důležitá je samotná logika jednání postav tohoto smutného příběhu, který je do jisté míry i příběhem mým. Ano, mohlo se to stát mně – kdoví, jestli se něco podobného nemůže stát i tobě, čtenáři.“

Aktuálně i naše BIS hledá „kvalitní a perspektivní studenty“ na vysokých školách. Náborová operace má krycí jméno Stáž. „Podobně se chovají tajné služby i v zahraničí,“ řekl mluvčí BIS. Asi už četl Deník konfidenta…

(Sergej Gavrilin, Deník konfidenta, předmluva a obrazový doprovod Max Ščur, přeložila Dagmar Magincová, vydalo Nakladatelství Anarchistické federace, 148 stran)

Subcomandante Insurgente Marcos: Příběhy Starého Antonia

Texty Subcomandanta Marcose mají mnoho obdivovatelů a byly jim jednomyslně přiznány literární kvality, ať se jedná o komuniké, poezii nebo prózu mísící a překračující tzv. tradiční žánry. Marcos prostřednictvím svých textů vystupuje jako vizionářský politický analytik a současně jako „interpret“ domorodého myšlení a kultury.

„První vesnice, do níž jsme v roce 1985 vstoupili jako zapatisté, je vesnice Starého Antonia. Zde působil svým způsobem jako překladatel, když nám vysvětloval, čím jsme byli a čím bychom měli být. Současně probíhal proces proměny vlastního nitra zapatismu. Starý Antonio je mostem, který umožňuje partyzánům z hor přijít k lidem. A konečně jeho zásadním přínosem je, že zapatistům zprostředkoval porozumění specifiku domorodé otázky v horách jihovýchodního Mexika… Později jsme se vídali čím dál častěji… vysvětlil nám, kde jsme: Pamatuj, že jsi zde a zde je to, co se děje,“ říká o Starém Antoniovi Marcos v závěru knihy Příběhy Starého Antonia, která vyšla v Chiapasu poprvé v roce 1998 a v podstatně rozšířeném vydání znovu v roce 2002.

Teď jsme se dočkali i jejího vydání v češtině a po knize Nepohodlní mrtví, kterou Marcos napsal společně s Pacem Ignaciem Taibem II., je to konečně další zprostředkování zapatistického světa zdejším čtenářům.

Subcomandante Insurgente Marcos byl mluvčím Zapatovy armády národního osvobození (EZLN) a poradcem zapatistů, domorodého povstaleckého hnutí, které vzniklo v mexickém státě Chiapas. Ke gerilové skupině, z níž později vzniklo zapatistické hnutí, se připojil počátkem 80. let. První vystoupení EZLN proběhlo na Nový rok 1994 a zapatisté bojují „za práci, půdu, jídlo, zdraví, vzdělání, nezávislost, svobodu, demokracii, spravedlnost a mír“. Boj zdaleka není u konce.

(Subcomandante Insurgente Marcos, Příběhy Starého Antonia, přeložili Lukáš Sirotný a Jan Střítecký, vydalo Nakladatelství Anarchistické federace, 120 stran)

10.5.2017 Nakladatelství AF

Akce Publikace