Nestárnoucí článek anarchistického básníka a karikaturisty Františka Gellnera z roku 1906.

Jsme nepřátelé pořádku. To je jasné. Tak dlouho nám to všichni soudcové, špiclové a novináři říkali, až jsme si z toho přestali něco dělat. A co horšího, až jsme tomu uvěřili. Řekli jsme si jenom: Ten pořádek je tak pěkný, že nemůže nepořádek být horší. Aspoň pro nás. Neboť k čemu je takový pořádek, kde je většině lidí znemožněno pořádně žít?

Snad mi nebudete chtít věřit, řeknu-li, že to nejsou jen dělníci a chudáci, kteří trpí nynějším společenským pořádkem. Vy si myslíte, že se mají ti, kterým pámbu požehnal vezdejšími statky, docela dobře, není-li pravda? Ale jste na omylu. Podívejte se kupříkladu v Praze nebo ve Vídni na Jakuba Rothbergra. Je to bohatý pán, a přece se trápí. Má na skladě tisíce kalhot, a odbyt přece není takový, jak by si chudák přál. A to ho jistě rmoutí. A vy, přátelé, nosíte rozbité kalhoty a z kabátů vám koukají lokte. Proč to? Proč neuděláte Jakubu Rothbergrovi radost a neosvobodíte ho od jednoho páru kalhot? Ach, vy nemáte peníze? Co jsou to peníze? To jsou kulaté kousky mědi, niklu, stříbra a taky zlata nebo útržky papíru. V jakém spojení jsou tyto zbytečné hračky s kalhotami? Vy potřebujete kalhoty a Jakub Rothberger by se jich rád zbyl. Ale co naplat, budete dále chodit v roztřepaných gatích a kalhoty budou dále hnít ve skladech. Neboť tak tomu chce společenský pořádek.

Pekařské krámy jsou plné chleba, stovky chlebů se neprodají a ztvrdnou, a vám se chleba nedostává. Obilí hnije v sýpkách spekulantů, zatímco tisíce lidí hladoví. Je vás mnoho tak chudých, že netroufáte si žít se ženou, poněvadž nemáte, čím byste živili ji a její děti, a sta tisíce žen žije v bordelech a nemocnicích. Tisíce lidí je bez přístřeší a spí po cihelnách a pod mosty, a na tisíci domech návěští vám hlásají, že jsou v nich uprázdněné byty. Nesmírná prostranství půdy leží ladem, která by mohla živit sta tisíce lidí, ale nedostává se pracovních sil, ačkoli sta tisíce lidí volá po práci. A vy, mladí přátelé, až dospějete, obléknou vás do modrého kabátu, abyste hájili svou zemi, ačkoli žádné nemáte, a pořádek, kterým trpíte.

Je tohle všechno v pořádku? Ovšem, státní úředníci, policajti a novináři, ti jsou za to placeni. Taky Jakub Rothberger by vás volal k pořádku, kdybyste se chtěli ujmout jeho kalhot. A pekaři, řezníci a všichni ostatní počestní lidé, kterým se dobře daří, kteří sedí u svých plných hrnců a odhánějí chuďasa, který se k nim přiblíží se svou lžící, a křičí na něho: „Kliď se ke všem čertům, to je naše! My si třeba zničíme žaludek přílišným žraním, ale ty budeš dál hladovět. Tak je to v pořádku. A nechceš-li se podřídit tomuhle našemu pořádku, máme dost kriminálů, kde dostaneš stravu a byt, abys i ty měl nějaký prospěch z toho našeho pořádku.“

Přátelé, když čtete dějiny kterékoli doby a kteréhokoli národa, vidíte, že privilegovaní byli vždycky největšími přáteli pořádku. Za dob nevolnictví byly všechny pokusy o zrušení osobního a majetkového otroctví sedláků pokládány za rušení pořádku. Co sedláků, kteří nechtěli tomuto pořádku rozumět, zaplatilo svou nechápavost svým životem! A jako šlechtickým pánům zašlých dob, tak i dnešním kapitalistům je ten stav pořádkem, který jim umožňuje beze strachu a nepříjemností užívat všech svých nespravedlivých výsad. A každé domáhání se spravedlnosti, které je ohrožením jejich výsad, nazývají ohrožením pořádku.

V ústech měšťáků jsou anarchie a nepořádek dvě totožná slova. Mluví-li dějepisci nebo novináři, že v tu a v tu dobu zavládla v tom a v tom kraji anarchie, neznamená to, než že se rozmohlo žhářství a krveprolití. Ale neptejte se ani státem vydržovaných profesorů, ani žurnalistů ve službách privilegovaných, chcete-li se dovědět pravdu. Ale vstupte sami do svých srdcí a ptejte se sami sebe: Jsme nerozumné děti, abychom třískali okna a lámali stolice pro ukrácení chvíle? Nebo jsme tak hloupí, abychom pálili příbytky, pustošili zemi a prolévali krev z pouhé zábavy? Jistě ne. Jsme myslící a rozumní lidé, máme radost z pěkných domů a chceme v nich bydlet, máme radost ze všeho bohatství půdy a chceme ho užívat, máme radost z dobrých lidí a chceme s nimi žít v přátelství. Říkají nám nepřátelé pořádku. Ale je ujařmení a vykořisťování pořádkem?

Co je to pořádek? V kterém kraji panuje za dnešní doby pořádek? Všude vidíme násilí a bídu, kasárna a kriminály, bordely a policejní strážnice. Hospodářská svoboda neexistuje vůbec nikde a politických svobod je málo. A není pořádku bez svobody.

Co je to svoboda? Slyšíme často mluvit o svobodě a o svobodné soutěži. To ovšem nejsou žádné svobody. Ptám se vás, kteří budete číst tyto řádky, zdali je vám svoboda práce co platná? Ovšem, zákon vás přímo nenutí, abyste pracovali za všech podmínek. Ale když zastavíte práci, abyste se domohli větší skývy chleba, zákony vás odsuzují k smrti hladem. A co znamená pro vás svobodná soutěž? Pracujete-li lépe a více než jiní, nezvětšujete tím trvale svůj blahobyt, nýbrž jen požadavky zaměstnavatelů. Také se nedá o svobodě mluvit v tom smyslu, že by si snad každý mohl dělat, co by chtěl, na úkor ostatních. Nebudete zajisté ctít ani svobodu kapitalisty, abyste se jím nechali vydírat, ani svobodu šílence, abyste se jím nechali povraždit, ani svobodu stávkokaze, který vám vpadá do zad. Svoboda neznamená než protiklad otroctví, totiž zrušení všech výsad majetkových i osobních. Půda bude svobodná, až bude zbavena daní a majitelů a ponechána těm, kteří ji vzdělávají, práce bude svobodná, až nebudete nuceni pracovat pro jiného, a osobní svoboda nastane, až se zbavíte všech pánů vládnoucích nad vámi výsadami rodu, jmění či úřadu.

Rozhlédněte se kolem sebe. V Rusku, kde není ani politická, ani hospodářská svoboda, jsou dělníci jménem pořádku vražděni vojenskými soudy, vězňové, kterým se touha po spravedlnosti stala pohromou, jsou mučeni hůře než za dob útrpného práva, všichni myslící lidé žijí v nejistotě, nebudou-li snad příští noci odvlečeni policejní sběří do žalářních kobek pevností, aby tam zahynuli zapomenuti, nebo deportováni do sibiřských dolů, aby tam pohřbili bídně svůj život. V zemích, kde je trochu politické svobody, třeba v Anglii, tyto nepořádky ovšem neexistují. Ale i Anglie je zemí hospodářského otroctví, proto ani tam není pořádku. Jenom v Londýně sta tisíce lidí umírají hladem, sta tisíce irských nájemců bídně živoří, pracujíce na rozsáhlých statcích landlordů, kterým patří veškerá půda. A do předměstí velkoměsta nesmí se odvážit slušně oblečený člověk, poněvadž tam číhají zoufalé postavy, ochotné vraždit pro skývu chleba, kterou by prodloužily bídné dny svého nicotného života. Není možný pořádek bez svobody. Není možný pořádek, dokud budou existovat vládnoucí a ovládaní, vykořisťovatelé a vykořisťovaní.

My, anarchisté, bojujeme za svobodu hospodářskou i politickou. My bojujeme za pořádek.

6.3.2017 -fg-

Teorie Historie